“Musíme ihned upřesnit, že nejde o dva tituly a dvě pravdy, které bychom mohli klást na stejnou úroveň. “Matka Boží” je titul slavnostně definovaný, zakládá se v reálném, nikoli pouze duchovním mateřství, je ve velmi těsném vztahu s ústřední pravdou naší víry, že Ježíš je Bůh a člověk v téže osobě, a je to rovněž titul univerzálně přijímaný církví. “Matka věřících” nebo “Matka naše” poukazuje k duchovním mateřství, má méně těsný vztah k ústřední pravdě kréda a nelze ani říci, že by byl zastáván v křesťanství “všude, vždy a všemi”, zrcadlí však učení a zbožnost některých církví, zejména - leč nikoli výlučně - katolické.”
Již sv. Augustin v pojednání o Svatém Panenství (PL 40,399) vystihuje podobnosti a rozdíly mezi Mariiným tělesným a duchovním mateřství, připomíná otec Cantalamessa. Duchovní mateřství se stejně jako tělesné uskutečňuje ve dvou okamžicích a gestech: početí a porodu. K početí dochází počínaje Zvěstováním a dále, když provázena Ježíšem zjišťuje, že její syn je očekávaným Mesiášem, má počátek v přitakání vysloveném v srdci. Duchovní porod se děje pod křížem, kde Maria reprezentuje všechny, kdo uvěřili. A církevní otcové, počínaje sv. Irenejem, žákem Polykarpovým, jehož učitelem byl apoštol Jan, spojují Ježíšovo oslovení “ženo” s ženou zastiženou porodními bolestmi v Apokalypse ( Zj 12,1), spatřují v Marii novou Evu, “Matku všech živých” (Srov. Ireneus, Adversus Haereses, III, 22,4). V tomto symbolické čtení zastupuje Jan všechny další Kristovy učedníky, svěřené umírajícím Ježíšem Marii jako její děti.
“Ježíšova slova v některých případech popisují něco, co tu již je, tedy odhalují již existující, jindy však utvářejí a povolávají k existenci to, co vyjadřují. A do tohoto druhého řádu náležejí slova umírajícího Ježíše k Marii a Janovi. Když říká: “Toto je mé tělo”, činí chléb svým tělem . A takto - za užití přiměřených proporcí - když říká: “Hle, tvá matka” a “Hle, tvůj syn”, ustavuje Marii Janovou matkou a Jana Mariiným synem. Ježíš se neomezuje na ohlášení Mariina nového mateřství, nýbrž ustavuje je. Toto mateřství tedy nemá původ v Marii, nýbrž v Božím slově, nezakládá se na zásluhách, nýbrž na milosti.”
Maria pod křížem je jako Siónská dcera z Žalmu, která po zármutku dostává nové a početnější potomstvo, nikoli podle těla, nýbrž podle Ducha (srov. Ž 87, 2). Církev se rodí jistě z Boha, z vody a Ducha (Jan 1,13; 3,5), avšak v duchovní rovině povstává rovněž z Mariiny bolesti pod křížem, říká otec Cantalamessa.
II. vatikánský koncil v konstituci Lumen gentium (60-61) upřesňuje, že mateřství P. Marie neubírá nic jedinému prostřednictví Krista a patří “řádu milosti”. Matka Boží je opět, podobně jako u církevních otců, vnímána jako první a nejvýznamnější článek těla církve. Papež Pavel VI. pak v závěru koncilu rozvinul toto učení dále a slavnostně přisoudil Marii titul “Matka církve” (AAS, 56, 1964, s.1016).
Co z toho vyplývá pro náš duchovní život? - ptá se papežský kazatel. Vzít Marii k sobě jako Jan, přijmout ji do svého duchovního života. Správný návod “střízlivé a zdravé spirituality” zahlédá u Ludvíka Grignona z Monfortu, který doporučuje svěřit se Mariiným rukám jako “nástroj v dělníkově ruce nebo loutna v ruce zručného hudebníka”. Slova ad Jesum per Mariam, k Ježíši skrze Marii, jsou přijatelná jedině tehdy, pokud jim rozumíme v tom smyslu, že Ducha svatý na naší cestě k Ježíši využívá Marie jako svého prostředníka, upřesňuje papežský kazatel.
“Abychom to pochopili, obraťme se k analogii takříkajíc zdola. Pavel povzbuzuje své věřící, aby hleděli na to, co činí on sám a napodobovali jej v tom, co vidí: To, co jste se naučili, přijali, slyšeli a viděli u mne, to musíte činit také vy (srov. Fil 4,9). Je zřejmé, že Pavel nemá v úmyslu klást sebe na místo Ducha svatého. Má na mysli zkrátka to, že kdo napodobuje jeho, řídí se Duchem, jelikož je přesvědčen, že také on má Ducha svatého (srov. 1 Kor 7, 40). Totéž platí ještě spíše pro Marii a objasňuje se tak program “činit všechno s Marií a jako Maria”. Ona totiž vskutku může říci jako Pavel a ještě spíše než Pavel: “Staňte se mými následovníky, jako já jsem následovala Krista” (1 Kor 11,1). Maria je naším vzorem a učitelkou právě jakožto Kristova dokonalá učednice a následovnice.”
Vzít Marii k sobě v duchovním smyslu znamená přijmout ji za průvodkyni a rádkyni s vědomím, že ona zná Boží záměry s námi lépe než my, dodává otec Cantalamessa. Kdo se takto naučí radit se s Marií, získá v ní nedostižnou učitelku Božích cest, vyučující v lidském nitru bez halasných slov.
Na závěr se papežský kazatel vrátil ještě jednou k rozjímání nad Marií jako vzorem víry a naděje:
“V životě přichází okamžik, v němž potřebujeme víru a naději jakou měla Maria. Děje se to tehdy, když se zdá, že Bůh neslyší naše modlitby, když se nám chce říct, že popírá sám sebe a své přísliby, když se potácíme od prohry k prohře a zdá se, že mocnosti temnot triumfují nade všemi kolem nás, když se v našem nitru stmívá, jako se onoho dne zatmělo “nad celou zemí” (Mt 27, 45). Když pro tebe přichází tato hodina, vzpomeň na Mariinu víru a volej také ty, jako to učinili jiní: “Otče můj, nedokážu ti rozumět, ale důvěřuji ti!”
Právě tehdy totiž dostáváme příležitost ukázat Bohu, že je nám dražší nade všechno, nad všechny jeho dary i nad práci, kterou pro něho děláme.
odeslat článek
vytisknout článek
