Vatikán. Papežský kazatel otec Raniero Cantalamessa pronesl také v letošní postní době tři rozjímání pro Svatého otce a římskou kurii. Vzhledem k událostem spojeným s mimořádnou situací vyvolanou koronavirem se vrátíme k jeho kázáním v těchto dnech předcházejících velikonočnímu triduu.
Otec Cantalamessa navázal na adventní cyklus věnovaný Matce Boží. Přestože se o Marii v Novém zákoně nemluví často, při bližším pohledu si povšimneme, že Maria nechyběla u žádného ze tří základních momentů utvářejících společně velké tajemství vykoupení: vtělení Slova, velikonočních událostí a letnic, všímá si papežský kazatel. Tak jako Kristus, nový Adam kráčí cestou k Jeruzalému poslušen Otcově vůli, souběžně s ním kráčí také Maria, nová Eva, konstatuje dále a ve své meditaci sleduje Mariinu cestu a roli v době Ježíšova veřejného působení.
K čemu obvykle dochází na cestě svatosti poté, co byla duše naplněna milostí, poté, co velkoryse odpověděla svým “ano” ve víře a ochotně se oddala dobrým skutkům a cestě ctnosti? Přichází čas očišťování a obnažení. Přichází noc víry. A jak uvidíme, Maria nám může být v tomto období svého života průvodkyní a příkladem, ukazuje, jak se chovat, když v životě nadejde “čas ozdravných řezů".
Druhý vatikánský koncil, rozvíjený dále encyklikou Jana Pavla II. Redemptoris Mater, přinesl nové a pro naši víru zásadní vnímání P. Marie. Minulá staletí chápala Matku Boží zejména v kategoriích privilegia a výjimky, jimž odpovídá její vynětí z prvotního hříchu a jeho následků, jak to vyjadřují dogmata o Neposkvrněném početí a Nanebevzetí. Zapomínalo se na to, že její pozemský život byl poznamenán také námahou, úzkosti, pokušením a smrtí. Pokoncilní učení poukázalo k Mariině víře a evangelní epizody, které byly dříve kamenem úrazu některých výkladů a byly odsouvány do pozadí, se nyní jeví jako důležité milníky Mariiny víry, vysvětluje otec Cantalamessa.
Mariina kénosis začíná již v epizodě o dvanáctiletém Ježíši v chrámu (srov. Lk 2,41 ad.), kde slyší výtku “proč mě hledáte” a upozornění, že na první místě stojí Otcova vůle. Mariin vztah k synu je tu postaven do druhého plánu, poukazuje papežský kazatel. Podobně tvrdě zní Ježíšova replika v Káni Galilejské “Co po mě žádáš, ženo?” (Jan 2,4). Anebo jiná epizoda, zaznamenaná všemi synoptiky, kde Ježíš na zprávu, že venku stojí jeho matka, reaguje slovy “Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?” (Mk 3,33). Podobně, jak píše sv. Lukáš, na obdivný výkřik jisté ženy blahořečící lůnu, jež ho nosilo, Ježíš odpovídá, že blažení jsou ti, kdo slyší Boží slovo a řídí se jím (srov. Lk 11, 27-28).
“Co toto všechno znamená? Celá série skutků a slov formulovaných s takovou přesností a koherencí nemůže být náhodná. Rovněž Maria musela projít svou kenozí. Ježíšova kénosis spočívala v tom, že se zříká svých práv a božských nároků namísto jejich uplatňování, přijímá na sebe podobu služebníka a vystupuje na venek jako člověk, stejný jako jiní. Mariina kénosis spočívá v tom, že se nechává zbavit svých práv, jaká by mohla uplatňovat jakožto matka Mesiáše, a přede všemi vystupuje jako žena, stejná jako každá jiná.”
Ve chvíli, kdy Ježíš zahajuje své veřejné působení, ustupuje Mariino mateřství do pozadí. “Ježíš neměl, kam by složil hlavu. Maria neměla kde nechat spočinout své srdce!” - říká otec Cantalamessa. K materiální chudobě přistupuje chudoba ducha, obnaženost ze všech privilegií, jakási “temná noc paměti”, v níž nelze vzpomínat na minulé, leč pouze a jedině vyklánět se k Bohu a žít nadějí. “Je to pravá a radikální chudoba ducha, která je bohatá pouze Bohem a jedině skrze naději.” Ani jedinkrát nenajdeme u Marie náznak odporu či pokus měnit Ježíšovo rozhodnutí. Reaguje s naprostou poslušností.
Skutečnost, že mlčí, neznamená, že by pro Marii bylo všechno snadné, že nemusí překonávat boje, těžkosti a temnoty. Byla prosta hříchu, nikoli vnitřních zápasů, včetně toho, který sv. Jan Pavel II. nazývá “námahou víry”.
Maria tedy byla nejen tělesnou matkou Krista, ale také jeho učednicí, která plně naplnila Otcovu vůli, jak konstatuje sv. Augustin. Je blahoslavená, protože uslyšela Boží Slovo a uskutečnila jej ve svém životě (srov. Augustin, Promluvy, 72 A, 7). Nemáme si však představovat, že Mariin pozemský život byl pouhým soužením. Její radost byla radostí naplňování Boží vůle, protože také ve vztahu k Bohu platí, že radostnější je dávat než brát. Víra vedla Marii k radosti sahající na hranici možností lidského porozumění, o níž mluví sv. Angela z Foligna. V této radosti z nepochopitelného se totiž vyjevuje zvláštním způsobem Bůh jako ještě větší a přesaženější, který však je “tvým” Bohem! (Il libro della Beata Angela da Foligno, Istr. III, ed. Quaracchi, Grottaferrata 1985, s. 468).
“Z našeho rozjímání o Marii v Ježíšově veřejném životě si můžeme odnést jednu útěšnou jistotu: V Marii nemáme matku, která by nedokázala sdílet naše bolesti, protože sama byla zkoušena po všech stránka podobně jako my, kromě hříchu… Obraťme se k ní tedy v tomto čase velké zkoušky, s pradávnou a krásnou modlitbou Sub tuum presidium (Pod ochranu tvou).”
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
