Vatikán. “Celé lidstvo prochází zkouškou. Pandemie viru Covid-19 nás staví do nevídaných, dramatických a globálních nesnází a dennodenně narůstá její destabilizační moc nad naším životním projektem (…). Vprostřed naší manažerské a technologické eufoerie nás zastihla sociálně a odborně nepřipravené na šíření nákazy, kterou jsme jen stěží rozpoznali a připustili její dopad.”
Těmito slovy začíná dnešní obsáhlá nóta Papežské akademie pro život, jíž tato vatikánská instituce, jejímž posláním je “podporovat spojenectví mezi vědami a etikou za hledání co nejlepšího možného humanismu”, míní příspět do současné diskuse. Pod titulem “Pandemie a všeobecné bratrství” předkládá vatikánská akademie obsáhlý, sedmistránkový text, jehož podstatnou část věnuje analýze aspektů, které probíhající infekce odhalila – od zjištění vlastní zranitelnosti, napadnutelnosti a křehkosti systému přes vědomí vzájemné propojenosti a zrod cílené solidarity po sociální vazby mezi vědou, medicínou a politikou.
Kromě obecných hodnocení se nóta konkrétně vyjadřuje k etickým problémům, před nimiž se ocitl zdravotní systém v některých zemích, kde nedostatek přístrojů a omezenost jiných zdrojů nutí lékaře k drastickým rozhodnutím, komu dávat v léčbě přednost. “Věk zde nemůže být jediným, automatickým měřítkem volby”, upozorňuje se v textu, “protože by to mohlo vést k diskriminaci starých a nejslabších lidí.” Papežská akademie proto doporučuje sdílení existujících zdrojů, převoz pacientů do jiných zařízení a v každém případě pak využití paliativní léčby.
Evangelní víra nás zavazuje k ochraně nejslabších, zdůrazňuje nóta, a ta se projevuje již na verbální rovině. “Věnujme proto značnou pozornost tomu, jak mluvíme o Bohu za těchto dějinných okolností. Utrpení, jímž lidstvo prochází, nelze obhrouble vykládat jako urážku Božího majestátu, ani jako Boží trest. Takové perspektivě odporuje již pouhá skutečnost, že nejtížeji by tento trest dolehl na nejslabší lidi, tedy na takové, s nimiž se Bůh ztotožňuje (Mt 25,40-45).” V tuto chvíli nelze zapomínat též na množství lidí, které již dříve sužovaly a nadále sužují jiné typy kalamit – uprchlíky, migranty, populace trpící válkou a hladem, připomíná prohlášení Akademie pro život, které v závěru vybízí k přímluvné modlitbě:
“Tam, kde možnost evangelní blíženské lásky naráží na fyzické omezení anebo nepřátelskou opozici, uchovává si svou nezadržitelnou a rozhodující moc přímluvná modlitba, tkvící v Ukřižovaném, a to i tehdy, když se lid nejeví hoden Božího požehnání (Ex 32,9-13). V tomto světle, uzavírá dnešní nóta Papežské akademie pro život, máme nyní chápat modlitbu. Tedy jako “přímluvu za všechny, kteří procházejí utrpením, jež na sebe ve svornosti s námi vzal také Ježíš, a jako chvíli, v níž se jako Ježíš v tomto utrpení svěřujeme Otci”.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
