Nad liduprázdným náměstím sv. Petra, omývaným hustým deštěm, ve společenství světců všech stavů, různých staletí a národů, stojících proti soumračnému nebi nad dórskými sloupy Berniniho kolonády, obraz papeže Františka ukazuje k situaci člověka v jeho obnaženosti a samojedinosti před Bohem.
Hořící olejové lampy, potůčky stékající po starém procesním kříži od sv. Marcela, který vysazená římsa Madernova průčelí baziliky nedokázala zcela ochránit před všudypřítomným hustým deštěm, ikona Salus populi Romani za zamženým ochranným sklem.
“Utěš své děti a otevři naše srdce naději, abychom mezi námi pocítili tvou otcovskou přítomnost,” modlil se papež v úvodu.
Petrův nástupce se z místa mučednictví prvního ze svých předchůdců přimlouvá za celé lidstvo. Připomíná “pevnou Petrovu víru”, ve své promluvě několikrát opakuje Ježíšova slova na rozbouřeném Genezaretském jezeře: »Proč se bojíte? Ještě nemáte víru?« - a žehná “Urbi et Orbi”, Městu a světu, zahrnutém v symbolickém náručí Svatopetrského náměstí.
Papežovo požehnání donesla média do všech koutů globalizovaného světa, sužovaného globalizovaným strachem z pandemie, která podrývá vědomí všemocnosti a vykazuje nás do patřičných mezí, do mezí smrtelnosti, křehkosti, ale také života jako daru a milosti. Papežské požehnání promlouvá hlubokým hlasem tradice zakořeněné v dějinách římské církve, pradávnými gesty, které byly neseny vírou našich předků a zároveň ji nesly. A volá k důvěře v Pána, který je blízký a odpovídá, když jej o odpověď žádáme. Vždyť také Ježíš “jakmile je požádán, zachraňuje svoje malomyslné učedníky.”
Požehnání Urbi et Orbi patří svou povahou do dnes vytěsňovaného řádu milosti, do řádu Boží Prozřetelnosti, v němž neplatí zákony pokusu a omylu, řádu, který se vymyká naší kontrole, přerůstá nás a zároveň bez něho nemůžeme být plně lidští. V posledních desetiletích bylo toto požehnání vyhrazeno nejslavnostnějším okamžikům církevního roku, Papež jej uděluje z lodžie Vatikánské baziliky na Hod Boží vánoční a Hod Boží velikonoční a pak už jen bezprostředně po svém zvolení na Petrův stolec. Před rozbitím papežského státu v roce 1870 žehnal Pontifex světu tímto slavnostním způsobem častěji, rovněž z dalších míst Věčného města. Ze Svatopetrské baziliky na Zelený čtvrtek, na svátek apoštolů Petra a Pavla (a po své korunovaci), z baziliky sv. Jana na Lateránu na svátek Nanebevstoupení (někdy kvůli počasí přesouvané na Svatodušní svátky) a od Santa Marie Maggiore - P. Marie Větší - na slavnost Nanebevzetí. Mimořádné požehnání bývalo udělováno také během Jubilejních let.
Papežovo rozhodnutí požehnat světu v čase epidemie, v postní době, dva týdny před Velkým pátkem nás vrací k významu tzv. plnomocných odpustků, definovaných jako odpuštění časných trestů za hříchy, jejichž vina byla zahlazena a které získává náležitě připravený věřící za určitých podmínek zásahem církve, čerpající z pokladu zadostiučinění Krista a svatých. (srov. KKC 1471). Katechismus vysvětluje tuto nauku o očištění z důsledků, které hřích působí na zemi, neboť naše skutky se dotýkají světa kolem nás. Církev se proto v těchto slavnostních chvílích dovolává přímluvy světců a celého Kristova mystického těla, ve jménu dobra, které přesahuje zlo způsobené hříchem. Církev prosí o projev “solidarity” společenství svatých.
Papežovo požehnání však mělo tentokrát mimořádný ráz: Předcházela mu adorace ve vestibulu baziliky. V průhledu rámoval monstranci baldachýn nad Petrovým hrobem a prázdná bazilika symbolizovala všechny prázdné chrámy, ze strachu z nákazy zamčené nebo zbavené bohoslužeb. Západní civilizace se ocitla v době prázdných chrámů a blíží se velikonoce bez společného slavení Kristova vzkříšení.
V litaniích, složených k této zvláštní příležitosti, se ozvaly prosby, na něž bychom neměli s vypnutím televizní obrazovky zapomenout: Osvoboď nás Pane od pýchy a domýšlivého přesvědčení, že si poradíme bez Tebe; osvoboď nás od klamů strachu a úzkosti. Uchraň nás Pane od nemocí, epidemií a strachu ze svého bratra; uchraň nás ničivého bláznovství, nelítostných zájmů a násilí; uchraň nás klamu, špatných informací a manipulace svědomí.
Papež František pak žehnal Městu a světu ze vstupní brány Svatopetrského chrámu. Třikrát pozvedl monstranci ve znamení kříže. Z trojnožky s řeřavými uhlíky se linul dým kadidla zápasící s deštěm. Daleko za zábradlím ohraničujícím hranici Vatikánského státu mu svítily v ústrety majáky policejních aut. Ale ve středu náměstí zůstal kříž, na jehož soklu stojí vytesáno:
Christus vincit, Christus regnat, Christus imperat. Christus ab omni malo plebem suam defendat.
Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus vládne. Kristus nechť od svého lidu zažene veškeré zlo.
odeslat článek
vytisknout článek
