Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Při dnešní ranní eucharistii se papež František opětovně modlil za nemocné a za rodiny, které nyní obtížně finančně vycházejí. Poděkoval všem, kdo o ně pečují. V homilii zdůraznil, že proti pustošivému vzteku, vyvolanému ďáblem, nejlépe účinkuje mlčenlivá statečnost. Takto se zachoval Ježíš a my jej máme následovat, když se ocitneme před nepatrnými projevy takové zběsilosti, jakými jsou třeba klevety.

V úvodu mše svaté, přenášené z Domu svaté Marty ve streamingovém vysílání, Svatý otec vyslovil vděk lidem, kteří v této nelehké době myslí na druhé:

„V těchto dnech přichází mnoho zpráv o velkém počtu lidí, kteří si v širším rozsahu dělají starosti o druhé, myslí na rodiny, které nemají dostatečné prostředky k obživě, na osamocené seniory, na nemocné v nemocnicích. Modlí se za ně a snaží se doručit nějakou pomoc...To je dobré znamení. Děkujme Pánu, že v srdcích věřících vzbuzuje takové pocity.“

V homilii papež František komentoval dnešní čtení z knihy Moudrosti (Mdr 2,1a.12-22) a Janova evangelia (Jan 7,1-2.10.25-30). Poukázal na ďábelský původ ničivé zuřivosti těch, kteří Ježíši usilovali o život, protože, jak řekl, za jakýmkoli rozkladným vztekem stojí ďábel. S rozlíceným člověkem nelze diskutovat, je možné pouze mlčet, jako to učinil Ježíš, který volí ticho a utrpení. Tentýž styl papež doporučil při střetu s každodenní záští, tedy pomluvou:

„První čtení je jakousi předběžnou reportáží o tom, co se Ježíšovi přihodí. Zpravodajsky předjímá a prorokuje budoucí události. Vypadá jako historický popis toho, co později nastalo. Co zde říkají nespravedliví? »Číhejme na spravedlivého, je nám k ničemu a staví se proti našim skutkům, vytýká nám přestoupení zákona, předhazuje nám provinění proti mravům. Je výčitkou našemu smýšlení, i dívat se na něho je k nesnesení, vždyť jeho život se nepodobá jiným. Je-li spravedlivý Božím synem, Bůh se ho ujme a vysvobodí ho z ruky protivníků«. Pomysleme na slova, s nimiž se obraceli k Ježíši na kříži: »Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže; spoléhal na Boha, ať ho teď vysvobodí…«. A pak se tu popisuje akční plán: »Zkoušejme ho soužením a trápením, abychom poznali jeho mírnost a přesvědčili se o jeho trpělivosti. Odsuďme ho k hanebné smrti, zda najde ochranu, jak říká.« Skutečně se zde předpovídá, co nastane. Židé ukládali Ježíšovi o život, stojí v evangeliu. Snažili se ho zatknout, »ale nikdo na něho nevztáhl ruku, protože ještě nepřišla jeho hodina«.

Ono proroctví zabíhá do přílišných detailů, akční program nespravedlivých je vykreslen do nejmenších podrobností, které nic neušetří: zkoušejme ho soužením a trápením, abychom prověřili jeho trpělivost; číhejme na něj, nastavme mu léčku, abychom viděli, zda upadne. Toto není prostá nenávist, snaha o zneškodnění jedné či druhé strany, nýbrž cosi jiného. Říká se tomu zběsilost, za níž ustavičně stojí zlý duch, který usiluje o zkázu a nešetří prostředky. Vzpomeňme na úvod knihy Job, který je v tomto smyslu prorocký. Bůh je spokojen s Jobovým životem, avšak ďábel jej osočuje a vyzývá: »Jistě, má všeho dostatek, ničím netrpí. Podrob ho nějaké zkoušce«. Potom ďábel nejprve připraví Joba o majetek, následně o zdraví, ale Job se nikdy od Boha neoddálí. Ovšem satan jedná zarputile, a to ustavičně. Skrývá se za každou takouto zuřivostí, která ničí Boží dílo. Pokud dojde k hádce či nepřátelství, je možné, že v nich účinkuje ďábel, ale zdálky, jako při normálním pokušení. Avšak při této záštiplné nepříčetnosti nelze pochybovat o jeho přítomnosti. Taková zatvrzelost nabývá též velice jemných podob. Připomeňme, že ďábel se nerozlítil pouze na Ježíše, nýbrž rovněž při pronásledování křesťanů vyhledává co nejsofistikovanější nástroje, aby je dovedl k apostazi, oddálení od Boha. V běžné mluvě říkáme, že je to cosi ďábelského, ano, ďábelská vychytralost.

Biskupové z jedné země, která si prožila diktaturu ateistického režimu, mi vyprávěli o tom, do jakých podrobností pronásledovatelé zabíhali. Například po Velikonocích se učitelky dotazovaly dětí, co měly předchozí den k obědu. Pokud někdo řekl, že vajíčka, znamenalo to protikřesťanské pronásledování, protože v oné zemi se na velikonoční neděli jedla vajíčka. Docházeli až na takovou úroveň špehování, jen aby odhalili křesťany. Takto se v pronásledování zrcadlí tvrdošíjnost, která je ďábelská.

Jak s takovou zarytostí naložit? Nabízí se dvojí: buď s těmi lidmi diskutovat, což ale není možné, protože neústupně setrvávají ve svých neměnných názorech, které jim ďábel zasel do srdce. Už jsme si vyslechli, jaký mají akční plán. Co tedy činit? To, co udělal Ježíš: Mlčet. Když čteme evangelium, zaujme nás, že Ježíš na veškeré obviňování mlčel. Na zuřivost ducha se odpovídá tichem, nikdy ospravedlňováním. Nikdy. Ježíš nikdy nemluvil, nevysvětloval. Když pochopil, že slova nestačí, stáhl se do mlčenlivosti. A své pašije prožil v tichu. Je to mlčení spravedlivého před urputností. Totéž platí pro nevelké projevy každodenní zavilosti, například když o někom kolují pomluvy. Být zticha, mlčet. Strpět a snášet tuto pomlouvačnou nepříčetnost, jíž se projevuje skutečná sociální sveřepost – ve společnosti, městské čtvrti, na pracovišti, avšak vždy namířená proti člověku. Nikoli tak silná, jako zlostná nenávist zaměřená na Ježíše, avšak přesto ničící druhého člověka, který nějak ruší a obtěžuje. Prosme Pána o milost, abychom dokázali zápasit s tímto zlým duchem, dát se do řeči, když to má být, avšak statečně mlčet, když narazíme na zavilost, a nechat mluvit druhé. Totéž při klevetách – každodenní urputnosti. Nechme lidi, ať si mluví. Mlčky, před Bohem.

V závěru ranní bohoslužby vyzval papež František před vystavenou Nejsvětější svátostí k duchovnímu přijímání a pronesl modlitbu sv. Alfonse z Liguori.

Pane Ježíši Kriste, věřím, že jsi pravdivě a skutečně v Nejsvětější svátosti přítomen jako Bůh a člověk. Věřím, že mě miluješ. Také já tebe chci dokonale milovat, ale co mohu, Pane, bez tebe? Ty jsi, Bože, má síla. Toužím po tobě. A protože tě právě nyní nepřijímám v oltářní svátosti, prosím, přijď ke mně aspoň duchovně a učiň si u mě příbytek. Pane, zůstaň se mnou a nedopusť, abych se od tebe odloučil.

Po eucharistickém požehnání zazněla starobylá mariánská antifona Ave Regina Caelorum.