Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. „Idolatrie se nezastavuje, ale jde stále vpřed,“ upozornil papež ve svém kázání při ranní bohoslužbě. Varoval před idolatrií, k níž používáme svůj rozum, vůli i srdce, a vyzval každého, aby si položil otázku, kde ukrývá svoje idoly. Mši svatou v přímém přenosu obětoval za osamocené staré lidi, jak řekl na začátku:

„V těchto dnech tolikerého utrpení, je mnoho strachu. Strachu starých lidí, kteří jsou sami, v domovech důchodců, v nemocnicích nebo ve svých bytech a nevědí, co může přijít.  Strach pracujících, kteří nemají stálé zaměstnání a trápí se tím, jak dát najíst svým dětem, a vidí, že přichází hlad. Strach mnoha pracovníků sociálních služeb, kteří v této chvílí pomáhají udržovat v chodu společnost a mohou se nakazit. Také strach a obavy každého z nás. Každý má svoje. Prosme Pána, aby nám pomohl mít důvěru, snášet a přemáhat obavy.“

V homilii papež komentoval první čtení z knihy Exodus (Ex 32,7-14), kde Hospodin oznamuje Mojžíšovi, prodlévajícímu na hoře Choreb, že si lid zhotovil zlaté tele, kterému se klaní jako Bohu.

„První čtení popisuje vzpouru lidu. Mojžíš odešel na horu přijmout Zákon. Bůh mu jej svěřil na kamenných deskách, do nichž jej vepsal svým prstem. Lid se však nudil a shromáždil se kolem Árona a řekl: „Už dlouho nic nevíme o Mojžíšovi, kde je a kam šel. Nemáme, kdo by nás vedl. Udělejme si bůžka, který nám pomůže pokračovat.“ A Áron, z něhož se později stane Boží kněz, ale tehdy byl knězem hlouposti a idolů, řekl: „Dobře, dejte mi veškeré zlato a stříbro, které máte.“ A oni mu všechno odevzdali a ulili zlatého býčka

V Žalmu jsme slyšeli Boží nářek: „Zhotovili si tele u Chorebu a klaněli se modle ulité z kovu. Zaměnili tak svoji Slávu za sochu býka, který požírá trávu.“ A v tomto okamžiku Hospodin promluvil k Mojžíšovi, jak stojí na začátku dnešního čtení: »Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu. Uhnuli brzo z cesty, kterou jsem jim přikázal. Ulili si býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: Izraeli, to je tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země« (v. 7). To je skutečná apostaze! Od živého Boha k idolatrii. Neměli trpělivost čekat, až se vrátí Mojžíš. Chtěli novinky, chtěli „něco“, okázalou liturgii, „něco“...

Chtěl bych k tomu poznamenat pár věcí. Především o idolatrické nostalgii lidu, který v tomto případě myslel na egyptské idoly, měl stesk po idolech a chtěl se vrátit k horšímu. Neuměli čekat na živého Boha. Tato nostalgie je také naše nemoc. Zpočátku jdou s nadšením, že jsou svobodní, ale potom začínají bědovat: „To je těžká doba, poušť, žízeň. Chceme vodu a maso... vždyť v Egyptě jsme měli cibuli a vybrané pokrmy.“ Idolatrie je vždycky selektivní, působí dojmem, že ti dá něco dobrého a neukazuje to špatné. V tomto případě mysleli na to, co měli na stole, na výborné pokrmy, které jim chutnaly, ale zapomínali, že to byl stůl otroků. Idolatrie je selektivní.

Potom další věc: idolatrie tě připraví o všechno. Áron požaduje ke zhotovení telete zlato a stříbro. To jim však opatřil Hospodin, který jim řekl: »Vyžádejte si od Egypťanů zlaté šperky« (Ex 11,2). A potom s nimi odešli. Byl to Hospodinův dar, z něhož zhotovují modlu. A toto je ohavnost. Tento mechanismus však nastává i u nás, když máme idolatrické sklony a lpíme na věcech, které nás vzdalují od Boha, protože vytváříme jiného bůžka za pomoci toho, co jsme dostali darem od Pána. Za pomoci inteligence, vůle, lásky a srdce, což jsou dary od Pána, a my je používáme na idolatrii.

Ano, někdo mi může říci: „Ale já doma nemám žádné idoly. Mám krucifix, sošku Madony, což nejsou modly.“ – Ne, to ne, ale v srdci. Měli bychom se dnes tázat: jaký idol máš ve svém  srdci? Jaký idol mám ve svém srdci? Jaké mám skryté zákoutí, kde se cítím dobře, ale které mne vzdaluje od živého Boha? Máme také velice mazané skrýše na idoly, jako Ráchel, která při útěku ukryla bůžky svého otce v torbě na velbloudím sedle (Gen 31,34) mezi šaty. I my jsme do ošacení  svého srdce skryli mnohé idoly.

Otázka, kterou bych dnes chtěl položit zní: jaký je můj idol? Můj světský idol? Idolatrie se vkrádá i do zbožnosti. Vždyť tihle chtěli zlaté tele nikoli do cirkusu, nýbrž aby se mu klaněli. Idolatrie tě přivádí k pomýlené religiozitě, ba častokrát tě zesvětštění, které je modloslužbou, nutí přeměnit slavení svátostí na světskou slavnost. Příklad. Pomysleme, představme si třeba svatbu. Nevíš, zda jde o svátost, kde se snoubenci opravdu cele sobě dávají a milují před Bohem a slibují si před Bohem věrnost a dostávají Boží milost, anebo zda jde o oděvní přehlídku toho, co kdo má na sobě. To je zesvětštění. Idolatrie. Je to jen příklad, protože idolatrie se nezastavuje, jde stále vpřed.

Dnes bych rád, abychom si všichni položili otázku: jaké jsou moje idoly? Každý má svoje. Jaké jsou ty moje? Kde je schovávám? Kéž nás Pán na konci života neshledá takovými, aby každému z nás řekl: „Jsi zvrácený. Sešel jsi z cesty, kterou jsem Ti ukázal. Klaněl jsi se idolu.“

Prosme Pána o milost poznat svoje idoly. A nemůžeme-li je vyhnat pryč, alespoň je držme v koutě...“

To bylo kázání papeže Františka při dnešní bohoslužbě, přenášené z kaple Domu sv. Marty. Byla jako obvykle zakončena výstavem Nejsvětější svátosti k adoraci a k duchovnímu eucharistickému přijímání těch, kdo ji sledovali v přímém přenosu.