Assisi. Mimořádná situace uvrhující do nucené samotky velké množství lidí dopadá tíživě zejména a ty, kdo žijí sami. Kam se obrátit s prosbou o pomoc? Mnozí přišli na to, že praktickou zkušenost mají kontemplativní řády. “Zažíváme jakési obležení,” říká klariska z Assisi, sestra Thérese Myriam. Lidé prosí o přímluvu za nemocné i zemřelé, ale mnozí se také ptají, jak žít v nucené izolaci.
Dalo by se říci, že mniši a mnišky prožívají karanténu běžně, přitakává klariska z Assisi. Máme to však snažší, protože přijímáme životní styl precizovaný po dlouhé věky v církvi. Jedním ze základních prvků je dobré uspořádání času, rozděleného na různé etapy věnované různým činnostem - samozřejmě při zachování určité pružnosti, osvobozující k objevování a odpovídání na inspiraci Ducha. Když žijeme ve společenství nebo v rodině, je důležité, aby během dne nechyběly chvíle prožívané společně, ani chvíle samoty, říká sestra Thérese Myriam:
„Musíme si však uvědomovat, že samota je časem duchovního boje. Nesmí nás to překvapovat. Samota není vždy snadná. Jsou chvíle, kdy po ní velmi toužíme, jindy si však právě v samotě uvědomujeme, že naše srdce je skutečným válečným polem. Důležitým momentem je přechod od úleku ke zvědavosti na to, co lze objevit. Díky samotě můžeme poznat sami se sebe, objevit své nitro, dovolit emocím, aby přišly ke slovu, a zjistit, že zaposlouchání se do sebe nemusí být zničující. Vidíme totiž, že v nás nejsou jen negativní věci, ale také věci velmi krásné. Přirozeně je nutné najít způsob, jak je vyjádřit - skrze psaní, kresbu nebo hudbu. Jisté však je to, že samotu není možné prožívat dobře, pokud na sobě necítíme pohled Pána Boha. Jedině tímto způsobem v ní můžeme objevit štěstí a pokoj. Poznáváme v ní totiž Pánův pohled, který není kárající či soudící, nýbrž něžný, velmi dobrý a v plnosti nás přijímající.”
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
