Itálie/Argentina. Kněz, profesor, teolog, pastoralista, myslitel. Existuje mnoho způsobů, jak představit otce Rafaela Tella, rodáka papeže Františka, který inspiroval jeho teologické myšlení. Především však, jak čteme v úvodu k výboru z jeho spisů, pravděpodobně vůbec poprvé publikovaných v Evropě v padovském nakladatelství Messaggero, „byl mužem, který veškerou svou energii věnoval Bohu ve službě církvi a argentinskému lidu“.
Rafael Tello se narodil roku 1917 v La Plata, vystudoval práva a v roce 1950 přijal kněžské svěcení. O osm let později byl jmenován profesorem na Teologické fakultě v Buenos Aires. V letech 1966-1973 byl odborným poradcem v biskupské komisi pro pastoraci, kterou argentinský episkopát ustavil ke konkrétní recepci II. vatikánského koncilu. Na konci sedmdesátých let (1979) se stáhl z veřejného života argentinské církve a zemřel na prahu nového tisíciletí (2002).
Jorge Bergoglio tohoto teologa, který je spolu s jiným argentinským diecézním knězem, Luciem Gerou (1927-2012), považován za zakladatele teologie lidu (teología del pueblo), poznal za dob svých studií v semináři Villa Devoto při teologické fakultě Argentinské katolické univerzity. Označil jej za jednoho z nejoriginálnějších, nejtvořivějších a nejplodnějších myslitelů, které argentinská teologická tradice zrodila.
Navzdory této nepochybné Tellově plodnosti je znám pouze zlomek jeho spisů, což bylo zapříčiněno výjimečnými okolnostmi jeho života, který se dělí na dvě příkře ohraničená údobí. První se vyznačuje neobyčejnou aktivitou v argentinské církvi, kde mimo jiné od roku 1975 podnítil každoroční mariánskou pouť do Luján, kterou později zaštítil kardinál Bergoglio. Jde o jednu z největších latinskoamerických poutí, při níž se Argentinci pěšky v noci ubírají z hlavního města do šedesát kilometrů vzdálené svatyně v Luján, kde se uchovává mariánská socha ze 17. století (foto).
Druhé životní období, které vyvolala roztržka s buenosaireským arcibiskupem (kard. Juanem Carlosem Aramburu, který zastával tento úřad v letech 1975-1990), tráví Tello v izolaci a skrytu. Vzdavá se profesury na teologické fakultě a uchýluje se do ústraní, avšak nadále aktivně prožívá své služebné kněžství. Jedenkrát týdně se setkává s kněžskými přáteli, kteří se zajímají o hlásání evangelia nejchudším lidem, a společně hledají teoretické i konkrétní cesty k jeho uskutečňování. Z této „školičky“ (escuelita) pocházejí spisy, které nyní vycházejí v italském překladu. V této době Tello zároveň zakládá podpůrné instituce pro chudé lidi a nadaci Saracho, jíž přenechal autorská práva svých spisů a která dnes šíří jeho teologický odkaz.
Jako profesor na teologické fakultě dbal Tello na to, aby se jeho jméno neobjevovalo pod nemnoha díly, která vydal či inspiroval. V následné „exilové“ fázi sice psal hodně, avšak nepřál si, aby se jeho myšlenky dostávaly do oběhu. Proto se s nimi můžeme seznámit až posmrtně, a to pravděpodobně i zásluhou papeže Františka, který právě publikované Tellovy studie o lidu a jeho kultuře opatřil předmluvou. V PLNÉM ZNĚNÍ ji najdete ZDE.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
