Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Při dnešní ranní eucharistii se papež František modlil za lékaře a ošetřovatele, kteří neúnavně pečují o nemocné koronavirem, a to zejména v severoitalských městech Bergamo, Treviglio, Brescia, Cremona. Připojil rovněž modlitbu za státní představitele, kteří se v tuto chvíli často setkávají s nepochopením při řešení současné obtížné situace. V homilii papež upozornil na Boha jako dobrého Otce a vysvětlil, jak vyznat hříchy v nepřítomnosti kněze.

Mši z pátku třetího postního týdne, kterou opětovně z Domu sv. Marty zpřístupnil přímý přenos, Petrův nástupce obětoval za lékaře a ošetřovatelský personál v italských regionech nejvíce zasažených koronavirem.

“Včera jsem dostal vzkaz od jednoho kněze z bergamské oblasti, který žádá o modlitbu za lékaře ve městech Bergamo, Treviglio, Brescia a Cremona, kteří už jsou na pokraji sil. Nasazují vlastní život, aby pomohli nemocným a zachránili životy druhých. Modleme se také za státní představitele, pro které není jednoduché řídit tuto situaci a mnohdy trpí nepochopením. Ať již lékaři, nemocniční personál, zdravotničtí dobrovolníci či úřední představitelé jsou v tuto chvíli opěrným pilířem, který nám pomáhá v další cestě a chrání nás za současné krize. Modleme se za ně.”

Ve výkladu prvního čtení z knihy proroka Ozeáše (Oz 14,2-10) Svatý otec vyzval, abychom se obraceli k Bohu jako k dobrému Otci, který nás miluje a odpouští nám, nikoli jako k soudci:

“Když čtu a poslouchám tento úryvek z proroka Ozeáše, který jsme vyslechli v prvním čtení a kde se praví: »Vrať se, Izraeli, k Hospodinu, svému Bohu«, přichází mi na mysl píseň, kterou před pětasedmdesáti lety zpíval Carlo Buti a které italské rodiny v Buenos Aires rády naslouchaly. »Vrať se ke svému tatínkovi, ještě ti zazpívá ukolébavku…« Vrať se. Tatínek ti říká, aby ses vrátil, Bůh je tvůj tatínek, nikoli soudce, nýbrž tatínek. »Vrať se domů, poslyš, přijď.« A ona vzpomínka – byl jsem ještě malý kluk – mne okamžitě přivádí k tatínkovi z patnácté kapitoly Lukášova evangelia, o kterém se říká, že již zdaleka viděl svého syna, onoha syna, který odešel se svým majetkem a celý ho prohýřil. Pokud ho viděl už zdálky, znamená to, že ho očekával. Vycházel na terasu svého domu – kolikrát denně to asi dělal, po celé dny, měsíce a možná i roky. Očekával svého syna a zdáli ho spatřil. Vrať se k tatínkovi, vrať se k Otci. Čeká na tebe. Promlouvá k nám Boží laskavost, a to zejména v postní době. Je to čas, kdy máme vstoupit sami do sebe, vzpomenout si na Otce anebo se vrátit k tatínkovi.

»Otče, stydím se vrátit, protože, víte, mám toho tolik na svědomí…« Co nám říká Pán? »Vrať se. Zhojím tvou zradu, milovat tě budu velkodušně, neboť můj hněv se odvrátí. Rosou budu Izraeli, vykveteš jak lilie a jak strom v Libanonu vyženeš své kořeny.« Vrať se ke svému otci, který na tebe čeká. Laskavý Bůh nás vyléčí, uzdraví nás z mnoha životních ran a četných špatností, kterých jsme se dopustili. Každý má své vlastní!

Pomysleme však, že návrat k Bohu je návratem do otcovského objetí. A pomysleme na další příslib, který učinil prorok Izaiáš: »I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh«. Bůh nás dokáže proměnit, umí změnit naše srdce, avšak chce nám dopřát první krok: návrat. Nejdeme za Bohem, nikoli: vracíme se domů.

Postní doba se zaměřuje na toto obrácení srdce, které v křesťanských zvyklostech nabývá podoby svátosti smíření. Není to čas k vyúčtování, nerad to pojímám takto, nýbrž chvíle, kdy Bohu povolíme, aby nás vybělil, očistil, objal.”

Papež František poté vztáhl Boží slovo ke dnešní situaci, kdy zejména italští nemocničtí kaplani nemají přístup k nakaženým koronavirem, protože kolabující zdravotnický systém si nemůže dovolit další zatížení při jejich případné nákaze, a pacienti proto umírají nezaopatřeni. Citoval dva články Katechismu katolické církve (1451,1452), které hovoří o lítosti jako základním úkonu kajícníka a dále o dokonalé lítosti: “Taková lítost odpouští všední viny; dosáhne také odpuštění smrtelných hříchů, zahrnuje-li pevné předsevzetí jít ke svátostné zpovědi, jakmile to bude možné”, stanovil tridentský koncil (Doctrina de sacramento Paenitentiae).

“Vím, že mnozí z vás před Velikonocemi chodíte ke zpovědi, abyste se opět shledali s Bohem. Dnes ale namítnete: »Otče, kde mám hledat kněze, zpovědníka, když nemohu vycházet z domu? Chtěl bych se smířit s Bohem, přeji si, aby mne objal, aby mne můj tatínek objal…jak to ale mám udělat, když nemohu vyhledat kněze?« Udělej to, co stojí v Katechismu, který je velice jasný. Když nenajdeš kněze, aby ses vyzpovídal, promluv si s Bohem, který je tvůj Otec, a řekni mu pravdu: »Pane, dopustil jsem se toho a toho…Promiň!« a celým srdcem ho žádej o odpuštění. Učiň úkon pravé lítosti a slib, že se poté vyzpovídáš, avšak nyní prosíš o odpuštění hříchů. Tak se ihned navrátíš do Boží milosti. Jak nás učí Katechismus, můžeš sám přistoupit k Božímu odpuštění, aniž bys měl po ruce kněze. Zamyslete se nad tím – nastal čas. Toto je příhodný a správný čas. Poctivý úkon dokonalé lítosti a naše duše zbělí jako sníh. Bylo by krásné, kdyby nám dnes znělo v uších ono: »Vrať se. Vrať se ke svému tatínkovi, svému otci«. Čeká na tebe a bude s tebou slavit”.

Také dnešní bohoslužbu papež František zakončil adorací Nejsvětější svátosti a eucharistickým požehnáním, přičemž věřící vyzval k duchovnímu svatému přijímání. Pronesl přitom modlitbu španělského kardinála Rafaela Merry del Val, který byl státním sekretářem Svatého stolce v letech 1903-1914, za pontifikátu sv. Pia X. Jeho beatifikační proces započal v polovině minulého století (1953):

„Na kolena padám k Tvým nohám, můj Ježíši, a nabízím pokání svého zkroušeného srdce, které se hrouží do své nicoty a Tvé svaté přítomnosti. Klaním se Ti ve svátosti Tvojí lásky, toužím Tě přijmout do ubohého příbytku, který Ti nabízím ve svém srdci. V touze po svátostném přijímání chci Tě v duchu mít. Přijď ke mně, můj Ježíši, abych já přišel k Tobě. Kéž Tvojí láskou vzplane veškeré moje bytí, pro život i pro smrt. V Tebe věřím, v Tebe doufám, Tebe miluji. Ať se tak stane.“