Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Při dnešní ranní eucharistii v Domě sv. Marty papež František pronesl zvláštní modlitbu za zdravotníky, kteří zemřeli při péči o pacienty nakažené koronavirem. V homilii připomenul, že Bůh je nám stále nablízku a také v této těžké hodině žádá, abychom činili totéž mezi sebou navzájem.

Svatý otec pokračuje v každodenní bohoslužbě v kapli Domu sv. Marty, obětované za lidi, kteří trpí v důsledku současné pandemie, a přenášené streamingovým vysíláním. Dnešní modlitební úmysl věnoval těm, kteří zemřeli na nákazu koronavirem:

„Modleme se dnes za zesnulé, za ty, kteří kvůli virové infekci přišli o život. Chtěl bych, abychom se modlili za zdravotníky, kteří v těchto dnech zemřeli. Darovali život ve službě nemocným.“

V homilii Petrův nástupce, při výkladu čtení ze středy třetího postního týdne (Dt 4,1.5-9; Mt 5,17-19), hovořil o Bohu, blízkém jeho lidu:

„Námětem obou dnešních čtení je Zákon. Zákon, který Bůh dává svému lidu. Zákon, který nám Pán zamýšlel udělit a který Ježíš dovedl do nejvyšší dokonalosti. Je tu však cosi, co přitahuje naši pozornost, a sice způsob, jakým Bůh tento Zákon ustanovil. Mojžíš říká: »Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme?«. Pán totiž předává svému lidu Zákon v postoji blízkosti. Nejedná se o nařízení vzdáleného vládce či diktátora. Nikoli, je zde blízkost, a my ze zjevení víme, že je to blízkost otcovská, spřízněnost otce, který provází svůj lid a obdarovává jej Zákonem. Je to Bůh blízký: »Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme?«.

Náš Bůh je Bohem blízkým, který jde se svým lidem. Onen obraz na poušti, v knize Exodus, onen oblak a kouřový sloup chránící lid, svědčí o Bohu, který kráčí se svým lidem. Neponechává psané pokyny – a pak »zařiď se sám«. Jistě, vyhlašuje svá přikázání, píše je vlastní rukou na kamenné desky a předává je Mojžíšovi, avšak neopouští ho přitom, zůstává nablízku. »Kterému národu jsou bohové tak blízko?«. Blízkost. Náš Bůh je Bohem blízkým.

Ovšem člověk na stránkách Bible nereaguje toutéž blízkostí. Odpovídá tím, že se Bohu vzdaluje. On se přibližuje, my se vzdalujeme. Již na prvních dvou stranách, v počátečním postoji Adama a jeho ženy, se člověk skrývá před Boží blízkostí. Stydí se, protože zhřešil, a hřích nás vede ke skrývání, odmítání blízkosti. Mnohdy též k tomu, že vytváříme teologii, která výlučně soudí, a před níž se skrývám, protože mám strach.

Druhou lidskou odezvou na nabízenou Boží blízkost je vražda. Zabíjíme bratra. »Nejsem strážcem svého bratra«. Tyto dva postoje ruší jakoukoli blízkost – člověk odmítá blízkost Boha a chce sám opanovat své vztahy, čímž se do blízkosti vkrádá slabost. Blízký Bůh se činí slabým, a čím je bližší, tím se jeví slabší. Když za námi přichází, aby s námi přebýval, stává se člověkem, jedním z nás. Činí se slabým a tuto slabost si nese až do smrti, té nejkrutější, vyhrazené vrahům a největším hříšníkům. Bůh se ve své blízkosti ponížil, aby byl s námi, putoval s námi a pomáhal nám.

Blízký Bůh k nám promlouvá o pokoře. Již se neukazuje ve své velikosti, ale jako Bůh blízký, domácký. V Ježíši se Bůh stal člověkem a tuto blízkost ke svým učedníkům si zachoval až do smrti – provází je, učí, s láskou napravuje. Pomysleme kupříkladu na Ježíšovo přiblížení k vyděšeným učedníkům, kteří se ubírali do Emauz. Pomalu přistoupil k jejich úzkosti a poraženectví, aby jim dal poznat poselství o životě a vzkříšení.

Náš Bůh je nablízku a žádá, abychom byli nablízku jeden druhému, nevzdalovali se navzájem. V tomto krizovém momentu, vyvolaném pandemií, již prožíváme, si přeje, abychom tuto blízkost projevili ještě více. Možná se nemůžeme fyzicky přiblížit kvůli strachu z nákazy, avšak můžeme v sobě povzbudit postoj blízkosti – blízkosti v modlitbě, pomoci a mnohém dalším. Proč si máme být navzájem blízcí? Protože takový je náš Bůh, který chce být naším životním průvodcem. Je Bohem blíženským, a proto rovněž my nejsme izolované bytosti, nýbrž bližní. Blíženectví, tedy gesto vzájemné blízkosti, je dědictvím, které jsme obdrželi od Pána.

Prosme tedy Pána o milost, abychom si byli navzájem blízcí, neukrývali se před sebou, nemyli si ruce nad cizími problémy, jako to učinil Kain. Blízkost, blíženectví. »Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme?«.“

Končil papež František kázání při ranní eucharistii, zakončené opět krátkým výstavem svátosti oltářní, adorací a svátostným požehnáním, jež jsou od včerejška zařazeny do této streamingově přenášené bohoslužby s cílem usnadnit divákům úkon duchovního eucharistického přijímání.