Vatikán. „Jednoduchost Božího jednání pobuřuje,“ kázal papež při ranní mši svaté, přenášené televizí z kaple Domu sv. Marty. „Hněv je postojem pyšných a nepochopením Boží prostoty.“ Jako obvykle před zahájením bohoslužby formuloval papež úmysl dnešní eucharistie:
„Pokračujeme v modlitbě za nemocné. Modlíme se za rodiny zavřené doma, děti, které nechodí do školy, a někteří rodiče možná nesmějí vyjít, protože jsou v karanténě. Kéž jim Pán pomáhá objevit nové způsoby, nové výrazy lásky a soužití v této nové situaci. Je to hezká příležitost ke znovuobjevení opravdových citů a rodinné kreativity. Modleme se za rodinu, aby vztahy v ní za této situace stále vzkvétaly k dobrému.“
V homilii Petrův nástupce komentoval obě liturgická čtení: Lukášovo evangelium (Lk 4,24-30) o reakci obyvatel Nazareta na Ježíšovo kázání v tamější synagoze a pasáž z druhé knihy Královské (2 Král 5,1-15) o reakci velitele aramejského vojska, Námana, který přišel za prorokem Elizeem, aby byl uzdraven z malomocenství.
„V obou dnešních textech nás liturgie vede k rozjímání o postoji, který budí pozornost, je lidský, ale nedobrý, totiž o hněvu. Když obyvatelé Nazareta naslouchali Ježíši, líbilo se jim, jak mluví, ale pak někdo poznamenal: »Má on vůbec nějaká studia? Vždyť je to syn Marie a Josefa, syn tesaře. Co nám bude povídat?« A »rozhněvali se«. Byli strženi hněvem, který je přiměl k násilí, takže Ježíše, jehož kázání zprvu obdivovali, vyhnali ven a chtěli svrhnout ze srázu. Potom Náman. Byl to dobrý muž, otevřený víře, ale když mu prorok poslal pouhý vzkaz, aby se sedmkrát umyl v Jordánu, »rozhněval se a ocházel se slovy: „Řekl jsem si: Jistě mi vyjde vstříc a osobně přede mnou bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, vztáhne ruku k nemocnému místu a zbaví mne malomocenství. Copak nejsou lepší Abana a Parpar, řeky damašské než všechny vody izraelské.“ Obrátil se a s hněvem odcházel«.
Také lidé v Nazaretu byli dobří. Co je však v pozadí jejich hněvu? V Nazaretě navíc násilí. Jak lidé z nazaretské synagogy, tak i Náman si mysleli, že Bůh se projevuje pouze v mimořádnostech, ve věcech, překračujících obyčejnost, a že Bůh nemůže jednat v běžných životních událostech, v jednoduchostech. Byli pobouřeni jednoduchostí. Rozhněvali se, pohrdli jednoduchostí. Náš Bůh nám dává na srozuměnou, že vždycky jedná v jednoduchostech, v nazaretském domově, v každodenní práci, v jednoduché modlitbě. Světský duch nás však vede k marnosti a vnějškovosti. A obojí ústí do násilí. Náman byl velice dobře vychovaný, ale bouchne dveřmi prorokovi a odejde. Hrubé gesto. Lidé z nazaretské synagogy ze postupně rozhorlí, vzkypí a bezděčně se rozhodnou Ježíše zabít. Vyženou ho ven a vedou ke srázu, aby jej srazili dolů. Hněv je ošklivé pokušení, vedoucí k násilí.
Před několika dny mi na mobilu ukazovali filmový záznam, na kterém byl vchod do jednoho domu v karanténě. Byl tam nějaký mladý člověk, který chtěl vyjít ven. A strážník mu řekl, že nesmí. On se však na něho obořil pěstí, s hněvem a opovržením: »Kdo jsi ty, negře, abys mi bránil vyjít?« Hněv je postojem pyšných, ubohých domýšlivců, nepěkného nuzného ducha, kteří žijí z iluze, že jsou něčím víc než jsou. Takové je duchovní rozpoložení lidí, kteří se hněvají, ba nezřídka mají potřebu se hněvat a rozčilovat, aby měli pocit, že něco jsou.
Může se to stát i nám. Teologové to nazývají farizejským pohoršením, totiž pohoršením nad Boží jednoduchostí, nad jednoduchostí chudých, nad jednoduchostí křesťanů jako by říkali: »To přece není Bůh. Ne. Náš Bůh je vytříbený, moudrý, výjimečný. Bůh nemůže jednat tak prostoduše«. Hněv vždycky přivádí k násilí jak fyzickému, tak slovnímu, které deptá stejně jako to fyzické.
Přemýšlejme o těchto dvou epizodách: o hněvu lidí v nazaretské synagoze a Námanově hněvu. Je to nepochopení jednoduchosti našeho Boha.“
Končil papež František ranní kázání v kapli Domu sv. Marty.
Další články z podrubriky Kázání z Domu sv. Marty(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
