„Jako rubáše/ ždímané v brodech žalu/ zkrouceno dřevo kmene tvého/ tím vychýlením tak náhlým, tak úpěnlivým/ z propasti nahoře do propasti dole. / Takové gesto Boží, jež rozčíslo/ nebe smutných časů“
Napsal Jan Zahradníček v básni reflektující číhošťský zázrak. Zázrak nebo jen nastražená provokace, která měla církev jednoznačně vmanévrovat do pozice nepřítele? Ptali se a ptají mnozí. Jisté však je, že věrnost ukřižovanému Spasiteli následně dosvědčil v krutých mukách kněz Josef Toufar. „Jako bychom dnes zemřít měli“ - citát z jeho kázání o 62 let později zvolil Miloš Doležal za titul biografické knihy mapující s nesmírnou badatelskou precizností doslova krok za krokem Toufarův život (letos přibyl další knížní titul "Když není motorka, lépe chodit pěšky", důkladný toufarovský místopis). Pod stejným názvem napsal také scénář k filmu v režii Romana Vávry, který u příležitosti letošního 70. výročí smrti číhošťského mučedníka vysílala Česká televize.
Minulý týden, ve čtvrtek 5. března, byl tento snímek péčí Václava Kolaji, velvyslance ČR při Svatém stolci, za přítomnosti autorů –Miloše Doležala a producenta náboženských pořadů ČT Patricka Diviše - představen v sídle Vatikánského rozhlasu. Jakkoli stále zpřísňovaná pravidla pro shromaždování vydávaná v rychlém sledu kvůli prevenci před koronavirem zredukovala počet míst v sálu ze 70 na 35 a některým diplomatům byla účast přímo zakázána (mnozí jiní ale přišli a byli mezi nimi kromě velvyslanců evropských států také reprezentanti Taiwanu či Arménie), soustředěná atmosféra potvrdila výmluvnost a nosnost Toufarova příběhu, přesahujícího svou dobu a místo. Akce nadepsaná Zázrak versus diktatura. O bezradnosti před trascendencí, mediální manipulaci a mučednictví kněze Josefa Toufara – se stala poslední vatikánskou společenskou iniciativou před odvoláním veškerých dalších na neurčito. Poselství Toufarovy pevnosti až k mučednictví a kříže, který se zakymácel ve ztracené vísce v geografickém středu naší země, se nyní dostalo ke slovu také v Římě a šířeji ve světě, který je zcela jistě vychýlený. Dejme ale slovo Milošovi Doležalovi:
„ To, že se na přelomu roku 1949-1950 ten křížek tak podivuhodně rozkýval, nespadl, ale vychýlil se, a zvláštním způsobem se také přetočil směrem ke kazatelně, cosi znamená. Například básník Jan Zahradníček ve své poezii pohyb číhošťského křížku několikrát zreflektoval a viděl v tom něco zvláštního a mystického. Já se domnívám, že doba byla tak dramatická, zvláštní, až krizová, právě pro Boží lid české katolické církve, že to můžeme chápat jako jisté znamení, obraz, metaforu. Sám Josef Toufar slovo zázrak nikdy nepoužil. Mluvil o tom, že se stalo něco mimořádného. A první jeho reakce byla, že jde o znamení pro něj jako pro kněze, pro jeho kněžství: kněz si má být vědom svého poslání a svého posvátného úkolu. Pokoušel se to samozřejmě také sám nějak interpretovat, protože až do 28. ledna 1950, než byl unesen z číhošťské fary, s tím křížkem pobýval. On ho sám neviděl. On sám pohyb křížku neviděl, stalo se to za jeho zády, ale promlouvalo to k němu naléhavě, protože on před tím křížkem každý den klečel, a muselo to v něm způsobovat řadu zvláštních a úplně zásadních otázek. Odpověď na to dal tím, jakým způsobem odolával tomu bestiálnímu mučení v posledním měsíci svého života. Proto myslím, že za tím křížem vlastně stál, do posledního dechu.“
Ve filmu nazvaném stejně jako vaše kniha „Jako bychom dnes zemřít měli“ snad všechny svědkyně oné události mluví o tom, že v první chvíli pochybovaly samy o sobě, o svých smyslech, až teprve potvrzení, že také ostatní viděli totéž, je utvrdilo v přesvědčení, že šlo o mimořádnou věc. Nesnažil se někdo interpretovat tu událost jako nějakou davovou psychózu nebo něco podobného?
"Určitě, těch interpretací je spousta: dokonce, že tam vedle přistálo na louce UFO a že se trochu zvednul prach… těch pokusů samozřejmě bylo a bude spousta… Tam je velice podstatné to, že těch devatenáct svědků, kteří to onoho 11. prosince 1949 viděli (a byli to lidé od dětí školního věku, přes středoškoláky až po dospělé), všichni to jasně, jednoznačně potvrdili před komunistickými prokurátory a příslušníky státní bezpečnosti z kraje února 1950. Přestože na ně byl činěn tlak, aby to zpochybnili nebo odvolali, nikdo z těch devatenácti lidí to neodvolal. A druhá věc: Nikdo přece nevěděl, jak Josef Toufar bude kázat, k jaké interakci tam vlastně dojde, protože stalo se to ve chvíli, kdy Josef Toufar směřoval své kázání k pointě, k jakémusi závěru, rekapituloval a pronesl slova ve smyslu: Zde ve svatostánku tluče a bije milosrdné srdce Ježíšovo. Nikdo přece z těch lidí nemohl vědět, kam bude Josef Toufar směřovat. A je také zvláštní, že to neviděl celý kostel, vidělo to jen 19 lidí, kteří se nedívali na Josefa Toufara, na jeho tvář nebo nepospávali, ale dívali se směrem ke svatostánku. A další věc: Samozřejmě se objevují také svědecké výpovědi, výpovědi pamětníků o tom, že se onen křížek hýbal také na vánoce a na Boží hod vánoční atd. … Ale v těchto věcech jsem opatrný, kritický, protože tam skutečně mohlo docházet k nějakým zvláštním sugescím nebo davovým přáním. Podstatný pro nás a pro celý ten příběh je 11. prosinec 1949.“
Pak je tady ještě jedna otázka: Jak se dneska lidé dívají na rozumem těžko uchopitelné věci, na něco co se může nebo nemusí nazývat zázrakem. Anebo kdo – v tomhle smyslu - dneska vlastně víc věří v nadpřirozené zásahy: věřící nebo nevěřící?
"To je dobrá otázka… Pro mě samotného v tom toufarovském bádání ten pohyb křížku není až tak zásadní. Není to dle mého soudu ústřední bod. Tím nejpodstatnějším je podle mne Toufarův životní příběh, jeho kněžství a to jakým způsobem následoval Krista ve finále svého života. Ptáte-li se na to, jestli Josef Toufar, jeho příběh, tajemství číhošťského kříže oslovuje, tak pro mne je to něco překvapivého. Jsem sám svědkem toho, že do Číhoště a do jiných míst, která jsou spojena s Josefem Toufarem, jezdí nejen katolíci, ale také protestanté a v docela velké míře agnostici nebo ateisté, kteří s církví – jak mi často říkají – nemají nic společného, ba naopak. Víte, to je v Čechách zvláštní, že se bohoslužeb zúčastňují i ateisté a váží si Josefa Toufara jako důležité osobnosti, která k nim promlouvá a pomáhá jim v jejich každodenním rozhodování. Vím to, protože často se ti lidé na mě obracejí buď osobně nebo v dopisech či mailech a cosi o sobě napíší. Takže nemluvím z nějakého abstraktního odstupu, ale skutečně sám jsem svědkem toho, jak Josef Toufar, kněz, sedmdesát let po své smrti promlouvá k dnešním lidem, k té pestré, zvláštní societě v Čechách a na Moravě.“
Bodrý a vytrvalý, poctivý a věrný… při čtení celé té ohromné škály svědectví a záznamů, které jste shromáždil ve své knize o Josefu Toufarovi, mě napadá ještě jedna věc: totiž že to byl „chlap“, v pozitivním významu „mužnosti“, „rytířskosti“…
„Skutečně Josef Toufar byl venkovský chlapík: ramenatý, pevný, žádné ořezávátko. Navíc u něj bylo zvláštní také to, že od dětství vyrůstal mezi lidmi. On byl skutečně součástí těch lidí a ani jako kněz se jich nestranil. Nebudoval žádná katolická ghetta, nevytvářel žádné kulturní války, v nichž by s někým soupeříl a nějak se vymezoval. Naopak. Byl to kněz, který jemně a prakticky propojoval. V jednom dopise z roku 1949 dokonce píše, že nerozděluje lidi na věřící a nevěřící, neptá se, jakého je kdo vyznání, ale když někdo potřebuje pomoci, tak pomůže. Myslím, že tím svým způsobem také předběhl dobu, že se dotkl i závěrů II. vatikánského koncilu a toho, co dneska papež František říká o tom, jaký kněz má být – má být načichnut svým stádem, nemá zapomínat na lidi, má žít s lidmi, jejich každodennost a rozumět jim právě proto, že s nimi tu každodennost žije.“
70. výročí smrti Josefa Toufara, které uplynulo 25. února, mělo myslím v naší zemi velký ohlas, počínaje mší přímo na místě, kde zemřel, přes celou řadu novinových článků a rozhovorů s vámi. Co s těchto dní stojí za zmínku?
"Bylo zvláštní, že 70. výročí se účastnili ještě pamětníci. Lidé, kteří Josefa Toufara pamatují. Konala se třeba dvoudenní konference v Želivském klášteře na Vysočině a my jsme tam různě teoretizovali o Josefu Toufarovi, probírali jsme jaký to byl muž a bůhvíco… A vždycky se tam do diskuse přihlásil někdo osmdesátiletý nebo devadesátiletý, kdo konkrétně, plasticky a „životodárně“ Josefa Toufara zpřítomnil. To bylo nesmírně silné… A vystoupila tam třeba paní učitelka Davidová z Humpolce, která byla Toufarovou farnicí a on ji doučoval latinu, a zasvědčila o tom, jak pro ni Josef Toufar byl důležitý v takové té normalizační šedi 70. a 80. let. Říkala dokonce, že byly situace, kdy se měla rozhodovat a nevěděl, tápala v životě, myslím, že to byly i morální nebo etické otázky, a že se jí vybavila Toufarova tvář, že jí pomáhal, jakousi svou silou, svým duchovním vyzařováním, při malých i větších rozhodováních v té normalizační prašivině. To pro mě bylo nesmírně cenné. My jsme takoví samozvaní životopisci – což je vlastně dost velká drzost, že člověk píše o někom, koho osobně neznal – a pak vystoupí někdo, kdo Josefa Toufara znal nebo byl jeho žákem a uzemní to celé do nějaké velice, možná zdánlivě přízemní, ale velice konkrétní situace, a najednou je ten Josef Toufar s námi, nebo uprostřed nás."
Mezi připomínkovými událostmi byly také bohoslužby na místech, kde byl Josef Toufar mučen a kde zemřel…
"Považuji za velice důležité, chodit na ta místa, kde se ty historické události staly, dotýkat se těch míst. V případě Josefa Toufara nám to bylo umožněno na dvou místech a to bylo ve Valdické Kartouze, kde Josef Toufar byl měsíc v únoru 1950 mučen. Uskutečnila se tam taková malá bohoslužba, na níž byl přítomen také pater Josef Kordík a pater Jan Rybář, kněz, který byl ve Valdicích tajně vysvěcen na kněze a prošel také martyriem toho vězení. A s těmito skutečně knězi – chlapy, to zpřítomňování v tom valdickém pekle bylo něco opravdu mimořádného. A druhá událost: pokoj číslo 312 ve vybydleném baráku v Legerově ulici, v samém centru Prahy (dneska je to vybydlený dům, který se bude přestavovat na hotel) – a tam se uskutečnila právě 25. února 2020 v kruhu přátel a příbuzných Josefa Toufara malá bohoslužba kolem malého obětního stolu, s výhledem na kalné nebe nad Prahou. Josef Toufar zemřel symbolicky v den, kdy komunisté oslavovali druhé vítězství převratu, po celé republice ze sálů znělo skandování ať žije soudruh Gottwald, ať žije KSČ – a v Praze umíral umlácený kněz Josef Toufar. A v tomhletom malém vybydleném pokojíku bývalého luxusního státního sanatoria, zpřítomňování jeho oběti a jeho tváře bylo nesmírně silné."
Připravila Johana Bronková
Zvukový záznam rozhovoru
odeslat článek
vytisknout článek
