Nový portál Vatikánského rozhlasu

Kolik z nás se v hovoru s kolegy, klienty, či prostě známými neprohlásí za katolíky?, ptá se v deníku Svatého stolce (L´Osservatore Romano, 4.3.2020) italský právník Vincenzo Bassi. Tento otec tří dětí, profesor na papežské univerzitě LUMSA a člen správní rady Svazu italských katolických právníků v říjnu loňského roku nastoupil do čela Federace katolických rodinných svazů, sídlící v Bruselu, k níž náleží rovněž česká Asociace center pro rodinu.

Tato zdráhavost, pokračuje Bassi ve vatikánském listě, není jenom známkou strachu ze svědectví o vlastní víře. Mnohdy se spíše než o váhavost jedná o oprávněnou obezřetnost – deklarovaná víra by mezi lidmi mohla vystavět nepřekonatelnou bariéru.

Proč pouhým přiznáním k víře riskujeme, že se mezi námi vztyčí hradby?, dotazuje se dále italský jurista, aby sám přiznal: Nedávné zkušenosti mi pomohly k tomu, abych se pokusil o odpověď na tuto nelehkou otázku. Při bližším pohledu totiž zjistíme, že lidé, kteří se oddálili od víry či náboženské praxe – nehledě na případy apriorní ideologické zaujatosti – dříve pociťovali určitou nelibost, stud a často i strach z toho, že by je snad katolík mohl soudit a uplatnit svou (neodůvodněnou) mravní nadřazenost. Konkrétně řečeno nebyl katolík, včetně laiků, leckdy vnímán jako nositel radostné zvěsti a Kristovy lásky, nýbrž jako soudce, který dbá na dodržování pravidel, sice správných, avšak bohužel obtížně respektovatelných. Tento nepříjemný pocit vlastní nepřiměřenosti nutil řadu lidí, vzdálených církvi, aby nadále zůstávali venku, zatímco církevní společenství se stále více uzavíralo a mnohdy měnilo na „přírodní rezervace“, obývané elitami vyvolených.

Dnes naopak, jako federace katolických rodinných sdružení v Evropě, můžeme vyprávět o tom, že u lidí, s nimiž se denně setkáváme, dochází ke změně zorného úhlu. Jde o zcela novou zkušenost, a to zejména ve složitém prostředí, jakým jsou jisté mezinárodní instituce. Jinými slovy, titíž partneři, kteří by se ještě před časem nepochybně zatvrdili, nyní díky poselství o milosrdenství, které papež František s nezměrnou odvahou neustále prosazuje, ztrácejí obavy z možného soudu. Snáze se s nimi dohovoříme a konfrontujeme, počínaje vlastními omyly, poklesky a omezením. Kdo stojí mimo církev, lehčeji dnes pochopí, že její úloha spočívá v doprovázení každého člověka k tomu, aby pěstoval lásku ke Kristu a učil se žít ctnostně.

Papež František klade důraz na tento přijímající rozměr církve, a to ku prospěchu mnoha lidí, kteří tak v současném světě dokáží sebrat odvahu k tomu, aby vypovídali o své pochybnosti a slabosti. Pokud se tedy na jedné straně snáze prohlásíme za katolíky, na druhé straně je třeba pochopit úlohu, kterou s sebou nese toto vyznání katolické totožnosti. Dnes totiž, více než kdy jindy, jsou katoličtí laici povoláni k autentické misii, která by vydávala ovoce v jejich prostředí – rodině, práci, volném čase. Neznamená to, že by milosrdenství vůči druhému člověku zbavilo církevní nauku smyslu – naopak, právě milosrdenství přece katolickým laikům předkládá možnost hluboké existenciální proměny a povzbuzuje, aby hlásali krásu (a nikoli sklíčenost) naší víry a jejího učení.

Papež nám pomáhá v tom, abychom otevřeli brány svých společenství (a svých srdcí) a bez ostychu vyšli ven. Taková změna ovšem obnáší obrovskou odpovědnost – nestačí totiž nauku hlásat, ale též podle ní žít, nebýt pouhými učiteli, nýbrž také svědky. Na tomto místě proto vyvstává jiná otázka – jsou dnes katolíci, a především laici, schopni dostát tomuto misionářskému poslání? Dokážeme nejenom opustit svou „přírodní rezervaci“ a otevřít druhým dveře svých společenství, ale také je svým příkladem přesvědčit o tom, že následování Krista propůjčuje smysl našemu bytí?,

Táže se předseda bruselské Federace katolických rodinných svazů v listě L´Osservatore Romano.

Připravila Jana Gruberová