Vatikán. Papež František dnes dopoledne přijal volokalamského metropolitu Hilariona (Ilariona), předsedu odboru vnějších církevních vztahů moskevského patriarchátu.
Metropolita Hilarion ve středu vystoupil na konferenci věnované světcům a svatosti, pořádané Papežskou radou pro jednotu křesťanů, a dnes odpoledne v Římě představil svou novou knihu o Ježíši (poslední díl nazvaný „Smrt a vzkříšení“ z šestidílné řady „Ježíš Kristus – života a nauka“.) Pro naše mikrofony se zamýšlí nad tím, jak se rozvinuly vztahy ruské pravoslavné a katolické církve po čtyřech letech od podpisu společného prohlášení papeže Františka a patriarchy Kirilla v Havaně (12.2.2016). S jakým pocitem se vracíte do Říma?, zajímalo Vatikánský rozhlas.
„Řím je pro nás městem, které se pojí k památce svatých apoštolů Petra a Pavla. Pokaždé, když sem přijíždíme, zakoušíme zcela výjimečné pocity, jako bychom se téměř dotýkali nejstarších křesťanských dějin. Dějiny křesťanství nicméně pokračují a my se jich účastníme, ba dokonce je utváříme. Přesně před čtyřmi lety se papež František v Havaně setkal s patriarchou Kirillem. Bylo to poprvé, kdy se římský pontifex setkal s moskevským patriarchou, a proto označujeme tuto schůzku za historickou – nejenom kvůli tomu, že byla první svého druhu, nýbrž spíše proto, že otevřela úplně novou stránku ve vztazích mezi ruskou pravoslavnou a římskokatolickou církví. Úlohou naší smíšené pracovní skupiny, kterou na jedné straně vedu já a na druhé kardinál Koch, je uvádět do praxe to, co papež s patriarchou prohlásili a ujednali. V tuto chvíli existuje dvojí typ spolupráce – kulturní a sociální. Měli jsme příležitost k diskusi o projektech, které uskutečníme letos a napřesrok.“
Co jste očekával od dnešního setkání s papežem Františkem?
„ S papežem Františkem jsem se setkal již víckrát. Naše první setkání se uskutečnilo den po jeho nástupu na Petrův stolec. Během našich setkání diskutujeme o stavu bilaterálních vztahů a projektech, které lze uskutečnit, zejména o humanitárních projektech na Blízkém východě. Naší prioritou je nyní projekt na pomoc syrským dětem, které v důsledku války přišly o ruku, nohu nebo nějakou jinou část těla. Je to poměrně komplikovaný a nákladný projekt, protože nejde jenom o protézy, nýbrž o celistvou rehabilitaci těchto dětí a jejich opětovně začlenění do společnosti. Přál bych si, aby se naše spolupráce zaměřovala právě na takovéto projekty, které přinesou pomoc trpícím, nemocným a zvláště dětem. Naplňujeme tak havanské prohlášení, ale také požadavek našeho Spasitele, Ježíše Krista, vůči nám všem, katolíkům i pravoslavným.“
Také pravoslavnou církev znepokojuje situace na Blízkém východě, k jejímuž řešení papež opakovaně vyzval?
„Ruská pravoslavná církev plně sdílí papežovu starost, která, popravdě řečeno, byla hlavním důvodem ke schůzce papeže s patriarchou před čtyřmi lety. Na Blízkém východě prakticky probíhá genocida křesťanů. Sdělovací prostředky a západní politici to raději po dlouhý čas neviděli a nemluvili o tom. Jako první hovořili o tamní hrozbě právě papež a moskevský patriarcha, kteří se stažili upoutat pozornost médií. Náš patriarcha nyní na toto téma mluví s jakoukoli zahraniční politickou návštěvou a vícekrát je nanesl s prezidentem Putinem. Dnes můžeme říci, že ochrana tamních křesťanů je jedním z nejdůležitějších pracovních cílů ruské diplomacie. Musíme učinit vše možné pro setrvání křesťanů na Blízkém východě.“
Tématem včerejšího římského sympozia byla svatost. Co světci znamenají pro ruskou pravoslavnou církev?
„Dobře víme, že hřích rozděluje a svatost spojuje. Hlavní příčinou rozdělení křesťanů je hřích, zatímco svatost křesťany sjednocuje, jak se o tom papež s patriarchou zmiňují ve společném prohlášení, zejména v části věnované mučedníkům. Antický křesťanský autor Tertulián prohlásil, že krev mučedníků je setbou církve. Obě dvě naše církve mají staleté dějiny mučednictví a mohu říci, že dvacáté století bylo stoletím mučednictví pro miliony katolických i pravoslavných věřících. Profesor Andrea Riccardi ve své knize „Století mučedníků“ dobře popsal pronásledování křesťanů v různých zemích, které dnes bohužel pokračuje do té míry, že podle odborníků je křesťanství nejpronásledovanějším náboženstvím, navzdory tomu, že je také nejrozšířenější. Domnívám se proto, že za této situace je spolupráce mezi katolíky a pravoslavnými stále aktuálnější. Říkám tomu: strategické spojenectví. Tím chci říci, že dnes nemůžeme vyřešit všechny problémy teologického a exkleziologického rázu, zděděné z minulosti, ale nic nám nebrání v tom, abychom se nepovažovali za přátele a spojence. K tomu, abychom se takto navzájem vnímali, nepotřebujeme teologické dohody či kompromisy, ani církevní jednotu, nýbrž jedině dobrou vůli. Musíme pochopit, že budoucnost křesťanství je v našich rukou. Křesťanství se však dnes ve světě ocitlo v mnoha nepřátelských kontextech, a proto při jeho záchraně musíme jednat společně. A to se netýká pouze Blízkého východu, nýbrž také Evropy a severní Ameriky, kde se křesťanské hodnoty velice často kritizují, zpochybňují nebo dokonce odstraňují z veřejného prostoru. Musíme se učit společné obhajobě našich hodnot, jakými jsou například manželství, chápané jako svazek mezi mužem a ženou, zaměřený na plození dětí, musíme bránit posvátnost lidského života od početí až do přirozené smrti, musíme společně čelit propagandě nemorálního života, kterou nám dnes bohužel předkládají média a vysocí představitelé občanských společností. Vyjmenoval jsem pouze některé oblasti, kde se otevírají velice široké perspektivy společné práce.“
Jaké poselství jste svěřil své knižní řadě o Ježíši Kristu, jejíž poslední díl prezentujete v Římě?
„Před pár lety jsem přečetl knihu Ježíš Nazaretský Benedikta XVI. a napadlo mne napsat vlastní knihu o Ježíši. Nejprve jsem pomýšlel na jediný svazek, ale pak jsem zjistil, že existuje množství materiálu, a tak jsem za dva a půl roky práce napsal řadu o šesti svazcích pod názvem „Ježíš Kristus – život a učení“. První svazek se věnuje zdrojům, ze kterých poznáváme život a nauku Ježíše Krista, jeho narození a začátek veřejného působení. Druhý díl, který již vyšel italsky, se cele věnuje Horskému kázání a morálnímu učení Ježíše Krista. Třetí díl se zabývá Ježíšovými zázraky – vykládám každý z nich a vysvětluji, jaký význam mohou tyto zázraky mít pro současného křesťana. Čtvrtý svazek mluví o Ježíšových podobenstvích – dotazuji se, proč je Kristus užíval, zkoumám jednotlivé podrobnosti a vyvozuji poselství pro moderního člověka. V pátém díle se zaměřuji na Janovo evangelium, tedy látku, která není součástí ostatních třech evangelií. Šestý díl, který právě vyšel italsky, se obrací k Ježíšovu utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. Dospívám k závěru své práce a odpovídám na otázku, proč byla Ježíšova smrt na kříži výkupná a proč je víra v Ježíšovo vzkříšení natolik zásadní v křesťanském krédu. V každém z šesti svazků pohlížím na Ježíše Krista počínaje historickým kontextem jeho veřejného působení, ale zároveň pečlivě dbám na textovou analýzu všech evangelií a teologický výklad Ježíšova života a nauky. Kniha Benedikta XVI. je reakcí katolického teologa na téměř dvousetletý vývoj novozákonních studií, kdežto má kniha je pravoslavnou reakcí na tentýž vývoj.“
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
