Slovinsko/Itálie. Otec Francesco Bonifacio, beatifikovaný Benediktem XVI. před dvanácti lety, je pouze jednou z obětí rudého teroru, který v letech 1943-1947 rozpoutali Titovi jugoslávští partyzáni na Istrijském poloostrově a Dalmácii. Byl namířen proti fašistickým kolaborantům, avšak touto nálepkou byl označen každý odpůrce komunistického režimu či příslušník italské menšiny. Itálie si dnes (na základě rozhodnutí italského parlamentu z roku 2004) připomíná tisíce usmrcených krajanů, kteří byli vhozeni do hromadných hrobů v krasových jeskyních, dialektálně zvaných foibe (z latinského fovea). V letech 1945-1956 bylo navíc v rámci etnických čistek ze jmenovaných oblastí vysídleno 250-350 tisíc Italů. Jde o smutnou kapitolu v italsko-slovinsko-chorvatských vztazích, srovnatelnou s odsunem Němců z poválečného Československa, které ovšem hrozí, že upadne v zapomnění, jak píše v poselství k dnešnímu pamětnímu dni italský prezident Sergio Mattarella. Podle terstského arcibiskupa Giampaola Crepaldiho nelze zapomínat, že „nikam nedospějeme, pokud budeme svět budovat na nenávisti a násilí“. Neseme obrovskou mravní odpovědnost vůči dnešním mladým lidem, dodává, a popisuje postavení církve v kontextu této historické tragédie:
„Úlohou církve bylo vnášet smíření a pokoj, za což zaplatila velice vysokou daň, jak v terstské diecézi, tak v chorvatských a slovinských diecézích. Chtěl bych zde připomenout pouze tři mučedníky, kteří byli později blahořečeni. Prvním je slovinský student Alojzij (Lojze) Grozde, umučený partyzány roku 1943 v pouhých dvaceti lety, druhým mladý chorvatský kněz Miroslav Bulešič, ubitý komunisty v roce 1947, a konečně již zmíněný kněz z Terstu, Francesco Bonifacio. Svým svědectvím a vírou, podle mého názoru, napravili hrůzy, kterých se v oněch krajích dopustila ideologie, slibující ráj, avšak plodící peklo. Myslím, že tuto roli by církev měla naplňovat i nadále – tedy roli smíření, očišťování paměti a evangelního hlásání oněch nosných hodnot, které umožňují poctivé soužití různých národů.“
Říká mons. Giampaolo Crepaldi. Jeden z istrijských uprchlíků, Mario Ravalico, se celoživotně zabývá historickým bádáním o bl. Francescu Bonifacim, jemuž věnoval několik knižních publikací. Tento kněz zmizel beze stopy v září roku 1946, protože se „provinil“ pastorační prací s mládeží:
„Nezapomínejme, že v těch letech byly terčem dvě kategorie společenosti – klérus a učitelé. Hlavním problémem v případě dona Francesca bylo to, že na vesnicích v okolí istrijského Buje organizoval mladé lidi do Katolické akce. Generální postulátor v podkladech k jeho procesu zaznamenal, že mladí lidé nechodili na partajní schůze, protože raději docházeli za tímto knězem. Úředníky, kteří nastoupili v Istrii, tehdy nejvíc iritovalo, že všichni mladí lidé v jeho farnosti si dali vystavit průkazku do Katolické akce. Otec Bonifaci si uvědomoval hrozící nebezpečí a když došlo na konkrétní signály a výhrůžky, ptal se v srpnu čtyřicátého šestého roku svého biskupa v Terstu, co dělat. Zároveň ale potvrdil, že by rád ve svém působišti zůstal. O měsíc později jej po cestě na faru zastavily lidové milice a z krátkého hovoru, který se odehrál, víme, že třikrát odpustil svým vrahům. Zmizel v lese a jeho tělo se nikdy nenašlo. Nikdy jsem neslyšel špatné či rozhořčené, a tím spíše pomstychtivé slovo od jeho matky či sourozenců. Toto svědectví o odpuštění vydalo mnoho ovoce v četných malých znameních, ke kterým později došlo, jako setba evangelia.“
Uvedl Mario Ravalico.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
