Na palubě lodi, která přepravuje uvězněného Pavla do Říma, jsou tři skupiny lidí. Nejpočetnější tvoří vojácí, podřízení setníkovi. Potom námořníci, na nichž je během plavby přirozeně závislá celá posádka. A nakonec ti nejslabší a nejvíce zranitelní, totiž vězňové.
Když loď, která je několik dní zmítána bouří, najede na mělčinu u břehů Malty, vojáci chtějí nejprve usmrtit vězně, aby se ubezpečili, že žádný neuteče, ale zadrží je setník, který chce zachránit Pavla. Ačkoli byl totiž jedním z těch nejslabších, poskytnul Pavel celé osádce něco důležitého. Když všichni ztráceli naději na přežití, apoštol jim sděluje nečekané poselství naděje. Anděl ho totiž ujistil slovy: »Neboj se Pavle! Bůh ti daroval všechny, kdo jsou na lodi s tebou« (Sk 27,24).
Ukáže se, že Pavlova důvěra je opodstatněná. Všichni pasažéři se zachrání, a když přistanou na Maltě, dostane se jim od obyvatel ostrova laskavého a vlídného přijetí. Tato důležitá podrobnost byla vzata jako téma Týdne modliteb, který dnes končí.
Drazí bratři a sestry, toto vyprávění ze Skutků apoštolů se týká také naší ekumenické cesty, směřující k oné jednotě, kterou si vroucně přeje Bůh. Nejprve nám říká, že ti, kdo jsou slabí a zranitelní - ačkoli materiálně nemají mnoho co nabídnout, ale spatřují svoje bohatství v Bohu - mohou přinášet cenné poselství prospěšné všem. Pomysleme na křesťanské obce. I ty, které jsou v očích světa nejmenší a nejméně významné, pokud mají zkušenost Ducha svatého, prožívají lásku k Bohu a bližnímu, nabízejí poselství celé lidské rodině. Pomysleme na marginalizované a pronásledované křesťanské obce. Stejně jako v epizodě o Pavlově ztroskotání přinášejí to nejdůležitější poselství spásy nezřídka ti nejslabší. Tak se to zalíbilo Bohu, totiž zachránit nás nikoli světskou mocí, nýbrž slabostí kříže (srov. 1 Kor 1,20-25). Jako Ježíšovi učedníci se tedy máme mít na pozoru, abychom se nedali svést světskou logikou, nýbrž naslouchali spíše těm nepatrným a chudým, neboť Bůh svoje vzkazy rád posílá jejich prostřednictvím. Jsou totiž nejvíce podobni Jeho Synu, který se stal člověkem.
Toto vyprávění ze Skutků nám připomíná druhý aspekt: Boží prioritou je spása všech. Jak praví anděl Pavlovi: »Bůh ti daroval všechny, kdo jsou na lodi s tebou«. To zdůrazňuje Pavel. I my máme zapotřebí si to zopakovat. Je naší povinností naplnit přednostní přání Boha, který - jak píše samotný Pavel - »chce, aby se všichni lidé zachránili« (1 Tim 2,4).
Je to pozvání, abychom se nezaobírali výlučně svými komunitami, nýbrž otevřeli se dobru všech, všeobecnému pohledu Boha, který se vtělil, aby obejmul celý lidský rod, zemřel a vstal z mrtvých pro spásu všech. Pokud se s Jeho milostí připodobníme Jeho vidění, budeme moci překonat svá rozdělení. V Pavlově ztroskotání každý přispívá ke spáse všech: setník přijme důležitá rozhodnutí, námořníci zužitkují svoje znalosti a schopnosti, apoštol dodává odvahu těm, kdo ztrácejí naději. Každá křesťanská komunita má ze svých darů co nabídnout druhým. Čím více budeme hledět za svoje partikulární zájmy a překonávat dědictví minulosti v touze společně dosáhnout přístavu, tím spontánněji budeme tyto dary rozpoznávat, přijímat a sdílet.
A přistupme ke třetímu aspektu, který byl jádrem tohoto Týdne modliteb, totiž pohostinnost. Svatý Lukáš v poslední kapitole Skutků apoštolů říká o obyvatelích Malty, že se »chovali mimořádně laskavě« či »neobyčejně přívětivě« (Sk 28,2). Oheň rozdělaný na břehu pro ztroskotance je krásným symbolem lidského tepla, kterého se jim nečekaně dostalo. Také vladař ostrova prokázal svoji vlídnost a pohostinnost Pavlovi, který se odvděčil uzdravením jeho otce a mnoha dalších nemocných (srov. vv. 7-9). A nakonec, když apoštol a ti, kdo byli s ním, odplouvají do Itálie, Malťané jim dali vše, co potřebovali (v.10).
Z tohoto Týdne modliteb bychom se chtěli naučit větší pohostinnosti, především mezi námi křesťany i mezi bratry různých vyznání. Naši staří nás učili příkladem, když totiž v křesťanském domě bylo u stolu vždycky prostřeno pro pocestného či potřebného, který by zaklepal. V klášterech je host vždycky přijímán s velikou úctou jako by to byl samotný Kristus. Neztrácejme, leč spíše oživujme tyto zdravé evangelní zvyky!
Drazí bratři a sestry, s těmito pocity srdečně a bratrsky zdravím Jeho eminenci, metropolitu Gennadia, představitele ekumenického patriarchátu, Jeho Milost Ian Ernesta, osobního představitele canterburského arcisbiskupa v Římě a všechny představitele zde přítomných církví a církevních společenství. Zdravím také studenty z Ecumenical Institut of Bossey, kteří jsou na návštěvě Říma, aby prohloubili svoje znalosti o katolické církvi, a mladé pravoslavné a východní stipendisty Komise pro kulturní spolupráci s pravoslavnými církvemi při Papežské radě pro podporu jednoty křesťanů, jež zdravím a jimž děkuji. Společně a neúnavně se nadále modleme k Bohu za dar plné jednoty mezi sebou.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
