Itálie. „Potřebuji věřit. Federico Fellini a posvátno“ – tak byl nadepsán projekt věnovaný vztahu velkého italského režiséra k transcendentní dimezi. U příležitosti 100. výročí Felliniho narození se na něm podílí Papežská salesiánská univerzita, Institut religionistiky „Alberto Marvelli“ a Kulturní centrum Pavla VI. v Rimini. V jeho rámci proběhnou dvě sympózia, ve městech, která provázela Felliniho osobní a umělecký život. 7. března v Rimini pod názvem „Dětství světa“ a 21. března v Římě ve znamení otázky „Kde je Bůh?“. Mezi doprovodnými akcemi je také výstava o náboženské imaginaci ve Felliniho filmech, dvě tzv. „Nádvoří studentů“, organizovaná pod patronátem Papežské rady pro kulturu, a filmová přehlídka v římském Cinema Greenwich.
Na otázku jaký vztah měl Fellini k víře a co se událo po procitnutí z prvního dětského období provázeného výrazně katolickou výchovou, odpovídá jeden z organizátorů projektu a učitel dějin kinematografie na Papežské salesiánské univerzitě P. Renato Butera:
„Neudálo se nic zvláštního, tedy nic jiného než životní vývoj mladíka, jehož vychovávala horlivě katolická matka Ida Barbiani a otec, který vstupoval do dialogu mezi ženským typem zbožnosti a poněkud skeptickou, levicovou a socialistickou, typicky „romagnolskou“ zaměřeností. Dostal tedy křesťanskou formaci, včetně svátostí, a stejně jako mnozí další měl možnost velmi dobře rozvinout vnímání Boha a religiozity. To všechno se samozřejmě proměňuje po jeho odjezdu z Rimini a příjezdu do Říma, kde začíná psát pro noviny, kreslit vtipy a nakonec psát scénáře a věnovat se režii, s partnerkou, vyjímečnou také pokud jde o víru, jakou byla Giulietta Masina. Jeho všetečnost a „potřeba věřit“, která stále více poroste, jej neustále nutí poznávat tajemství, což se uskutečňuje např. prostřednictvím studia Jungových textů či jeho známosti s proslulým senzitivem Gustavem Rolem, až nakonec zopakuje pro mikrofon Sergia Zavoliho: „Potřebuji věřit“.
Náboženství má ve Felliniho filmech často ironické, extravagantní rysy a jejich nevázanost rozdělila církevní komunitu v hodnocení tohoto režiséra, až po vášnivou kritiku na „Sladký život“ publikovanou v Osservatore Romano v roce 1960.
„Souhlasím, ale ne tak docela. Při pozorné analýze jeho filmů si můžeme zejména na počátku všimnout hlubokého hledání a častých návratů k evidentně náboženským a duchovním tématům. Platí to zejména o tzv. triádě milosti vykoupení, kterou představují filmy „Ulice“ (La strada, 1954), „Podvodník“ (Il bidone, 1955) a „Cabiriiny noci“ (Le notti di Cabiria, 1957), kde vnímání Boha a jeho přítomnosti, jeho odpuštění a proměny jsou velmi silné. Totéž najdeme ve „Sladkém životě“, který byl příčinou onoho incidentu, v němž katoličtí kritici své doby tak docela nepostihli to, co naopak postřehli jiní katolíci, jako otec Arpa, otec Fantuzzi nebo otec Taddei, totiž smysl života rozpřažený mezi směřováním do prázdna a potřebou něčeho hlubšího v římské měsťanské a šlechtické společnosti, otřesené ekonomickým boomem a nucené ke změně. Později začíná být o něco cyničtější a ironičtější vůči církvi a zejména jejím hodnostářům v povídce Toby Dammit v Podivuhodných příbězích (Tre passi nel delirio, 1968), v Pokušeních doktora Antonína (v rámci trilogie Boccaccio ´70) a v „8 a půl“ (8 ½, 1963), které patří patrně k nesilnějším a nejjízlivějším. Ovšem taková zpověď v „Amarcordu“ ukazuje velmi silný smysl pro to, co jsou tzv. církevní zálaežitosti, a také velkou sympatii, s níž je nahlížen muž církve don Balosa. Pak znovu dochází k obratu směrem k hledání posvátného, který se začíná projevovat v „Ginger a Fred“ a dospívá v posledním filmu „Hlas měsíce“ (La voce della luna, 1990) k potřebě ticha, které by pomohlo lépe chápat věci života a tajemství.“
Uběhlo století od Felliniho narození a téměř 27 let od jeho smrti. Lze tedy říci, že dnes hledíme jinak na jeho dílo a dokážeme vnímat „posvátno“ prostupující jeho filmy?
„Mám zato, že ano, protože při rekonstrukci jeho života a díla a zejména povšimne-li si jeho dychtivosti po uchopení tajemství, toho, co přesahuje život a co je dobře představenou hustou mlhou, v níž se ocitá dědeček v Amarcordu – a v jistém smyslu můžeme říci, že právě Fellini se ocitá v této mlze a chce z ní vyjít, protože mu připomíná smrt. A je-li smrt taková, není to nic hezkého, jak říká dědeček, což znamená „potřebuji najít nějaký smyslu této mlhy“. A právě to Fellini ve své tvorbě a životní zkušenosti dělá, také když se setkává s esoterickou dimenzí, v níž nenechází všechny odpovědi, a pokračuje dále v hledání a nacházení smyslu života a smyslu Boha – a patrně jej také nalezl.“
Hovořil P. Renato Butera, učitel dějin kinematografie na Papežské salesiánské univerzitě.
Rozhovor připravila Roberta Gisotti
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
