Uganda. Situace súdánských uprchlíků je velmi složitá. Nikdo nedokáže dohlédnout konce konfliktu, a lidé nevědí, zda se budou někdy moci vrátit do svých domovů, říká otec Andrzej Dzida SVD. Tento polský misionář z kongregace verbistů pracuje v ugandském Bidibidi, kde se nachází největší tábor pro jihosúdánské uprchlíky. Žije v něm více než 300 tisíc lidí.
Pomoc potřebují naléhavě především děti a mládež, zdůrazňuje misionář. Často totiž nemají šanci na získání základního vzdělaní a tak vyrůstá další „ztracená generace“. „Naším snem je vybudovat v táboře místnosti vyhrazené pro výuku a pomoc v učení,“ říká Vatikánskému rozhlasu otec Dzida a připojuje prosbu o podporu.
„Uprchlíci našli v Ugandě poměrně bezpečný útulek. Problémem je škola a zdravotnické služby. Až 60% obyvatel Jižního Súdánu tvoří děti a mládež mladší osmnácti let. V Bidibidi představují 70% uprchlíků. Zprostředkování výuky je tedy velmi důležité. Částečně jakési školy vznikly, zejména základní. Podle rozhodnutí správy tábora působí v každé z pěti zón, na něž je tábor rozdělen, také jedna střední škola. Všechny jsou ale přeplněné, a mnoho žáků se do nich vůbec nedostane. Třídy jsou velmi početné, každá má přes 300 žáků (foto), což také nepomáhá výuce. Když se po škole vrátí do provizorních domovů, nemají ani místo, kde napsat úkoly. Naléhavě potřebujeme místnosti k výuce a hledáme dárce, kteří by nám v tom pomohli. Lidé stále čekají na vyřešení konfliktu, mnoho se mluví o míru, a lidé doufají v návrat do Jižního Súdánu, ale za současné situace je zřejmé, že k tomu v nejbližší době nedojde. Papež František se do mírového dialogu zapojuje. Očekává ale nejspíš něco více od súdánských vůdců, slibuje si, že mírový proces bude vskutku nastoupen. V této chvíli však nic takového není vidět.“
Konstatuje misionář působící v Ugandě. V táboře Bidibidi slouží čtyři kněží z kongregace verbistů a sedm sester z Kongregace služebnic Ducha svatého. Starají se o tři desítky kaplí, kam lidé nepřicházejí pouze na mši, ale jsou také místem formace. „Když prší, kape nám sice voda na hlavu, ale snažíme se rozvíjet pastoraci,“ dodává otec Dzida.
„V táboře pro 300 tisíc lidí máme 30 kaplí. Přichází do nich sloužit kněží z kongregace Božího slova (verbisté). Dva jsme z Polska a další dva kněží pocházejí z Indie a Indonézie. Pro vnitřně velmi rozdělené Súdánce, patřící do asi stovky různých etnických skupin, je to velmi důležité, protože vidí, že navzdory rozdílům můžeme pracovat společně a dobře se navzájem doplňovat. Do kaplí přicházíme nejen v neděli, ale vedeme také různé aktivity během týdne. Nazdory objektivním nesnázím se komunita rozrůstá a posiluje. Od roku 2017, kdy jsme sem přišli, jsme pokřtili přes tři a půl tisíce dětí, půldruhého tisíce přistoupilo k prvnímu svatému přijímání, v minulém roce přijalo biřmování 800 mladých lidí a několik desítek párů slavilo svátost manželství. Snažíme se být lidem co nejblíže. Protože většinu uprchlíků představují děti, zorganizovali jsme pro ně skupinu Papežských misijních děl. Jejich členy nazýváme Kizito, podle nejmladšího ugandského mučedníka. Do této skupiny patří nyní půldruhého tisíce dětí. Připravili jsme například také přednáškový cyklus o významu mše v dějinách církve, protože v táboře působí také křesťané jiných vyznání. A v prosinci jsme zahájili Rok Božího slova, který souzní s charismatem naší kongregace.“
Říká polský misionář z Kongregace verbistů otec Andrzej Dzida, působící v ugandském táboře pro uprchlíky z Jižního Súdánu.
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
