Vatikán. Reforma římské kurie byla tématem dnešní papežovy promluvy k jeho nejbližším spolupracovníkům v rámci společného setkání, které se pravidelně koná těsně před Vánocemi. Mimo jiné papež František zdůraznil, že tuto reformu nikdy nepojímal tak, jako by dříve nic neexistovalo; přiznal, že během ní nelze nepočítat s chybami, protože je dělá každý, a vyjádřil spokojenost s jejím průběhem.
Petrův nástupce si ve svém obsáhlém, půlhodinovém expozé na závěr kalendářního roku vzal jako leitmotiv postavu a dílo sv. Johna H. Newmana a uvedl několik citátů z různých jeho spisů. „Tady na zemi – píše tento svatý kardinál (Essay on the Development of Christian Doctrine - 1845) – je životem změna a dokonalost je výsledkem mnoha přeměn.“
„Nejde samozřejmě o hledání změny pro změnu anebo hovění módám, nýbrž o přesvědčení, že rozvoj a růst jsou vlastností lidského a pozemského života, a z hlediska věřícího je středem všeho Boží stálost. Změnou je pro Newmana konverze, tedy vnitřní proměna.“
Křesťanský život je pouť – pokračoval papež. Celé biblické dějiny jsou cestou, která zjevně není záležitostí zeměpisnou, nýbrž především symbolickou, »musí začínat, aby mohla zůstat, a měnit se, aby zachovala věrnost« (Jorge M. Bergoglio, Poselství kněžím a zasvěceným osobám k postní době, 21. února 2007; in Nei tuoi occhi e la mia parola, Milano, 2016, 501).
„Žijeme v době, která není jen epochou změn, nýbrž změnou epochy. Ocitli jsme se v jednom z momentů, ve kterých změny už nejsou lineární, nýbrž epochální; jsou tvořeny volbami, které okamžitě mění způsob života, vztahů, komunikace a myšlení, mezigenerační vztahy, chápání i život víry i vědy. Často dochází k tomu, že se změna redukuje na výměnu oděvu, ale ve skutečnosti zůstává všechno jako dřív. Vybavuje se mi jedna tajemná věta ze slavného italského románu (Gepard od Giuseppe Tomasi di Lampedusa): »Chceme-li, aby všechno zůstalo tak, jak je, musíme změnit všechno«.“
Zdravým postojem je připustit si otázky, kladené nynější dobou, a uchopit je rozlišováním za pomoci ctností odhodlanosti (parrhesia) a trpělivosti (hypomoné), pokračoval papež a zmínil nezbytnost antropologické konverze, kterou míní apoštolská konstituce Veritatis gaudium (č.3) »změnu globálního modelu rozvoje a redefinici pokroku«; »problémem je však to, že pro vyrovnání se s touto krizí nám chybí potřebná kulturu«. Papež v této souvislosti citoval ze svého rozhovoru s P. Antonio Spadarem z roku 2013 a z Listu putujícímu Boží lidu v Německu z června t.r.
„V souvislosti s dnešní analýzou změny, jež se principiálně zakládá na věrnosti depositum fidei a Tradici, bych se rád vrátil k realizaci reformy římské kurie a zdůraznil, že tato reforma nikdy neměla v úmyslu si počínat tak, jako by neexistovalo nic před tím, nýbrž naopak docenit, co bylo ve složitých dějinách kurie dobrého. Je nezbytné vyhodnocovat dějiny při vytváření budoucnosti, aby měla pevné základy a kořeny a přinášela plody. Odvolat se k paměti neznamená zakotvit v sebezáchově, nýbrž dovolávat se života a životnosti neustálého rozvoje.“
Je tu také dimenze času a lidského pochybení, s nimiž není možné, ani správné nepočítat, protože jsou součástí dějin každého. Nedbat na ně znamená postupovat bez ohledu na lidské dějiny, pokračoval papež.
„Bratři a sestry, nežijeme už v křesťanstvu! Už nejsme jediní, kdo produkují kulturu, ani první, ani nejvíce poslouchaní (Promluva k účastníkům mezinárodního kongresu o velkoměstské pastoraci, 27. listopadu 2014). Potřebujeme proto změnu pastorační mentality, což neznamená přejít k relativistické pastoraci. Nikoli. Nejsme už v křesťanském režimu protože víra – zejména v Evropě, ale i na Západě vůbec – už netvoří zřejmý předpoklad běžného života, ba dokonce je popírána, vysmívána, marginalizována a zesměšňována, jak na to poukázal Benedikt XVI. v roce 2012 (Porta fidei, 2).“
K tomuto nynějšímu nesnadnému historickému procesu se pojí neustálé pokušení uzavírat se - někdy pomocí nových formulací - do minulosti, protože je bezpečnější, známá a méně konfliktní. Takové je ovšem riziko zahajování významných změn.
„Tady je třeba varovat před tendencí zaujímat rigidní postoje. Rigidnost se rodí ze strachu před změnou a vede k zavádění závor a překážek na poli obecného dobra, čímž z něj činí minové pole neshod a nevraživostí. Pamatujme, že v pozadí každé rigidnosti je nějaká vyšinutost. Rigidnost a vyšinutost se vzájemně posilují v jakémsi bludném kruhu, a dnes je pokušení rigidnosti velice aktuální.“
Papež František pak přešel k závěru:
„Drazí bratři a sestry, římská kurie není těleso odtržené od reality, i když toto riziko zde vždycky je, ale musí být chápána a prožívána na každodenní pouti všech mužů a žen v logice změny epochy. Římská kurie není palác nebo skříň plná šatů, jejichž nošení ospravedlňuje změnu. Římská kurie je živým tělem a to tím více, čím více prožívá celistvost evangelia.
Kardinál Martini v posledním rozhovoru pár dnů před svojí smrtí v roce 2012 vyslovil otázky, které bychom si měli připouštět: »Církev zůstala pozadu o 200 let. Proč s ní nic nezatřáslo? Máme strach? Strach místo odvahy? V každém případě víra je základem církve. Víra, důvěra, odvaha. [...] Jen láska přemáhá únavu.«
Vánoce jsou svátky Boží lásky k nám. Boží Láska, která inspiruje, řídí a koriguje změny, zahání lidský strach před opuštěním „bezpečí“, abychom se vrhli do „tajemství“. Požehnané Vánoce vám všem.“
Končil Petrův nástupce svoji bilanční promluvu ke svým spolupracovníkům z římské kurie, které pak během osobní výměny vánočních blahopřání, podaroval dvěma knižními tituly. Prvním je letošní knižní rozhovor papeže s Giannim Valentem Bez něho nemůžeme dělat nic a druhý pojednává o spiritualitě svědectví od mladého italského teologa a filosofa P. Luigi Maria Epicoco (Qualcuno a cui guardare. Per una spiritualità della testimonianza. Citta Nuova, 219, 156).
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
