Vatikán. Petrův nástupce slavil dnes dopoledne v bazilice sv. Petra liturgii z první neděle adventní. U oltáře Katedry se sešla komunita věřících pocházejících z Konga u příležitosti 25. výročí ustanovení duchovní správy pro obyvatele této africké země ve Věčném městě. Papež František sloužil mši svatou v zairském ritu, pojmenovaném podle dřívějšího názvu Demokratické republiky Kongo (Zair). Zairský ritus vznikl po dlouhém inkulturačním procesu za pontifikátu Pavla VI. a Jana Pavla II., který jej schválil roku 1988. Obsahuje prvky tamější kultury, jako je tanec, více zpěvu, výraznější gesta a také dialogičtější formy verbální komunikace celebranta a lidu. Úkon kajícnosti a pozdravení pokoje se v zairském ritu na rozdíl od toho římského konají až po homilii, před přímluvami a přinesením obětních darů. Homilie začíná výměnou přání pokoje, bratrství a radosti mezi kazatelem a lidem, jak učinil dnes také papež František, který mimo jiné řekl:
„Konzumismus je virus, který napadá víru u kořene, protože ti namlouvá, že život závisí pouze na tom, co máš, a tak zapomínáš na Boha, který ti jde vstříc a je po tvém boku. Pán přichází, ale ty následuješ spíše naskýtající se chutě. Bratr klepe na tvoje dveře, ale obtěžuje, protože ruší tvoje plány, a to je konzumistický postoj sobectví. Když Ježíš v evangeliu vyjmenovává nebezpečí víry, neobává se mocných nepřátel, nevraživosti a pronásledování. To všechno sice bylo, je a bude, ale neoslabuje víru. Opravdovým ohrožením víry je to, co uspává srdce, a to je závislost na návycích, zatěžování a roztěkanost srdce starostmi (srov. Lk 21,34).
Potom se žije pro věci a už se neví proč. Vlastní se množství dober, ale už se neprokazuje dobro. Domy se plní věcmi, ale chybějí děti. Plýtvá se časem na rozmary a není čas pro Boha a pro druhé. Žije-li se však pro věci, nikdy jich není dost. Roste chtivost, a v této honbě se druzí stávají nesnází, což potom ústí do pocitu ohrožení, nespokojenosti a zloby. Narůstá nenávist. Chci víc a víc a víc... Vidíme to dnes tam, kde kraluje konzumismus. Kolik násilí i jen slovního, kolik zloby a snahy najít za každou cenu nepřítele! A tak zatímco se svět plní smrtícími zbraněmi, nevšímáme si, že vyzbrojujeme srdce vztekem.
Z toho všeho nás chce Ježíš probudit. Činí tak slovesem: »Bděte« (Mt 24,42). Bdění bylo zaměstnání hlídek, které držely stráž, zatímco všichni spali. Bdít znamená neupadnout do spánku, do něhož jsou pohrouženi všichni. K bdění je třeba mít pevnou naději, že noc nepotrvá navždy a brzo nadejde jitro. Tak je tomu i s námi. Až přijde Bůh, rozzáří svým světlem i ty nejhustší temnoty. Dnes je však na nás, abychom bděli, přemohli pokušení, že smyslem života je hromadění, demaskovali šalbu, že velký majetek obšťastňuje, odolali oslnivým světélkům konzumu, jež tento měsíc blikají všude, a věřili, že modlitba a dobročinná láska nejsou ztrátou času, nýbrž tím největším pokladem.“
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE
Papežova homilie byla rovněž zakončena podle zairského ritu dvěma slovními výměnami mezi kazatelem a lidem. Na první kazatelovu výzvu „Kdo má uši k slyšení“ odpovídá shromáždění pobídkou „Slyš!“ a na kazatelovu pobídku „Kdo má srdce svolné“ reaguje lid zvoláním „přitakej“.
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
