Nový portál Vatikánského rozhlasu

V dnešních čteních se několikrát objevuje sloveso přijít. Několikrát v prvním čtení a ještě častěji v evangeliu, které končí slovy: »Syn člověka přijde« (Mt 24,44). Ježíš přijde. Tuto jistotu nám připomíná název nynější liturgické doby, protože advent znamená příchod. Pán přichází, a to je kořen naší naděje, jistoty, že se nám v protivenstvích světa dostane Boží útěchy, kterou netvoří slova, nýbrž přítomnost Toho, který přijde mezi nás.

Pán přijde. Toto oznámení dnes, v první den liturgického roku, označuje náš výchozí bod. Víme, že nehledě na jakoukoli příznivou či nepříznivou událost, nás Pán neponechá samotné. Přišel před dvěma tisíci roky a přijde znovu na konci časů; přijde však také dnes do mého života, do tvého života. Ano, tento náš život se všemi svými problémy, úzkostmi a nejistotou, je navštíven Pánem. To je zdroj naší radosti. Pánu jsme se neomrzeli a nikdy se neomrzíme, touží přijít a zavítat k nám.

Sloveso přicházet se dnes nepojí jenom k Bohu, nýbrž také k nám. V prvním čtení totiž Izaiáš prorokuje: »budou putovat četné kmeny a řeknou: „Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu“« (Iz 2,3). Zatímco zlo se na zemi odvozuje od toho, že každý jde svou cestou bez ostatních, prorok nabízí podivuhodnou vizi, podle níž na Hospodinovu horu přijdou všichni. Na této hoře byl chrám, Boží dům. Izaiáš nám tedy předává od Boha pozvání domů. Jsme pozváni Bohem, a kdo je pozván, je očekáván, žádán. „Přijďte – praví Bůh – protože v mém domě je místo pro všechny. Přijďte, neboť v mém srdci není jenom jeden, nýbrž každý národ.“

Drazí bratři a sestry, přišli jste zdaleka. Zanechali jste svoje domovy, citové vazby a to, co je vám drahé. Přišli jste sem a nalezli jste přijetí spolu s těžkostmi a nenadálostmi. U Boha jste však vždycky vítanými pozvanými. U Něho nikdy nejsme cizí, nýbrž očekávaní synové. A církev je Boží dům. Proto se zde vždycky ciťte doma. Sem přicházíme, abychom společně putovali k Pánu a uskutečňovali slova, jimiž končí Izaiášovo proroctví: »Vzhůru, choďme v Hospodinově světle« (v.5).

Namísto Hospodinovo světla lze však upřednostnit temnoty světa. Pánu, který přijde - a na Jeho pozvání jít za Ním - lze odpovědět záporně. Často nejde o odmítnutí přímé a neomalené, nýbrž záludné. Před tímto odmítnutím nás v evangeliu varuje Ježíš, který nás vybízí, abychom si nepočínali jako v »Noemově době« (Mt 24,37). Co se stalo v Noemově době? Došlo k tomu, že se přiblížilo něco nového a otřesného, ale nikdo toho nedbal, protože všichni mysleli jenom na jídlo a pití (srov. v. 38). Jinými slovy, všichni redukovali život na potřeby a spokojili se s mělkým, horizontálním životem bez vzmachu. Neexistovalo čekání na někoho, nýbrž pouze nárok mít něco pro sebe, ke spotřebě. Čekat na Pána, který přijde, a nikoli požadovat něco pro svou spotřebu - to je konzumismus.

Konzumismus je virus, který napadá víru u kořene, protože ti namlouvá, že život závisí pouze na tom, co máš, a tak zapomínáš na Boha, který ti jde vstříc a je po tvém boku. Pán přichází, ale ty následuješ spíše naskýtající se chutě. Bratr klepe na tvoje dveře, ale obtěžuje, protože ruší tvoje plány, a to je konzumistický postoj sobectví. Když Ježíš v evangeliu vyjmenovává nebezpečí víry, neobává se mocných nepřátel, nevraživosti a pronásledování. To všechno sice bylo, je a bude, ale neoslabuje víru. Opravdovým ohrožením víry je to, co uspává srdce, a to je závislost na návycích, zatěžování a roztěkanost srdce starostmi (srov. Lk 21,34).

Potom se žije pro věci a už se neví proč. Vlastní se množství dober, ale už se neprokazuje dobro. Domy se plní věcmi, ale chybějí děti. To je drama dneška. Domy jsou plné věcí, ale postrádají děti. To je demografická zima, kterou trpíme. Plýtvá se časem na rozmary a není čas pro Boha a pro druhé. Žije-li se však pro věci, nikdy jich není dost. Roste chtivost, a v této honbě se druzí stávají nesnází, což potom ústí do pocitu ohrožení, nespokojenosti a zloby. Narůstá nenávist. Chci víc a víc a víc... Vidíme to dnes tam, kde kraluje konzumismus. Kolik násilí i jen slovního, kolik zloby a snahy najít za každou cenu nepřítele! A tak zatímco se svět plní smrtícími zbraněmi, nevšímáme si, že vyzbrojujeme srdce vztekem.

Z toho všeho nás chce Ježíš probudit. Činí tak slovesem: »Bděte« (Mt 24,42). Bdění bylo zaměstnání hlídek, které držely stráž, zatímco všichni spali. Bdít znamená neupadnout do spánku, do něhož jsou pohrouženi všichni. K bdění je třeba mít pevnou naději, že noc nepotrvá navždy a brzo nadejde jitro. Tak je tomu i s námi. Až přijde Bůh, rozzáří svým světlem i ty nejhustší temnoty. Dnes je však na nás, abychom bděli, přemohli pokušení, že smyslem života je hromadění, demaskovali šalbu, že velký majetek obšťastňuje, odolali oslnivým světélkům konzumu, jež tento měsíc blikají všude, a věřili, že modlitba a dobročinná láska nejsou ztrátou času, nýbrž tím největším pokladem.

Až otevřeme srdce Pánu a bratřím, přijde cenné dobro, které nám nikdy nemohou dát věci a které oznamuje v prvním čtení prorok Izaiáš: mír: »Zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit« (Iz 2,4). Tato slova nás nutí myslet také na vaši vlast. Modleme se dnes za mír, vážně ohrožený na východě země, zvláště v regionu Beni a Menmbwe, kde propukají konflikty, živené také zvnějšku za tiché spoluviny mnohých. Konflikty živéné těmi, kdo se obohacují prodejem zbraní.

Připomínáte si dnes krásnou postavu bl. Marie-Clémentine Anuarite Nengapeta (1939-1964), krutě zavražděnou těsně poté, co jako Ježíš pověděla svému vrahovi: „Odpouštím ti, protože nevíš, co činíš!“ Prosme o její přímluvu, aby ve jménu Boha-Lásky a s pomocí sousedních národů, byly odloženy zbraně a v budoucnu už nebyli jedni proti druhým, nýbrž jedni spolu s druhými a došlo k obrácení od ekonomiky, která si slouží válkou, k ekonomice, která slouží míru.

Přeložil Milan Glaser