Nový portál Vatikánského rozhlasu

V dnešním evangeliu Ježíš překvapuje svoje současníky a také nás. Právě ve chvíli, kdy se pochvalně mluví o velkoleposti Jeruzalémského chrámu, totiž prohlásí, že z něho »nezůstane kámen na kameni« (Lk 21,6). Proč taková slova o tak posvátné instituci, která nebyla pouhou stavbou, nýbrž jedinečným náboženským znamením, domem Boha i věřícího lidu? Proč tato slova? Proč prorokovat, že bude tato nezdolná jistota Božího lidu zbořena? Proč Pán nakonec dopustí, aby se zhroutily jistoty, když je svět stále více postrádá?

Odpovědi hledejme v Ježíšových slovech. Dnes nám říká, že skoro všechno pomine. Skoro všechno, ale ne všechno. V této předposlední neděli liturgického roku Ježíš vysvětluje, že se hroutí a pomíjejí předposlední věci, nikoli ty poslední: chrám, nikoli Bůh; království a lidské osudy, nikoli člověk. Pomíjejí ty předposlední věci, které často působí dojmem definitivnosti, ale nejsou definitivní. Jsou to věci majestátní jako naše chrámy i hrůzostrašné jako zemětřesení, úkazy na nebi a války na zemi (srov. vv.10-11). Nám se jeví, jako by byly z titulní strany, ale Pán je klade na tu druhou. Na titulní straně zůstává to, co nepomine nikdy: živý Bůh, nekonečně větší než jakýkoli chrám, který postavíme, a člověk, náš bližní, který má větší cenu než všechna zpravodajství světa. Aby nám tedy pomohl chápat to, co je v životě nejcennější, Ježíš nás upozorňuje na dvě pokušení.

Prvním je pokušení ukvapenosti, teď hned. Podle Ježíše netřeba chodit za těmi, kteří říkají, že konec přijde náhle a že »ten čas je tady« (v.8). To znamená, že není třeba následovat toho, kdo šíří paniku a živí strach z jinakosti a z budoucnosti, protože strach ochromuje srdce i mysl. A přece se tolikrát necháváme svádět ukvapenou touhou vědět všechno a hned, nutkáním zvědavosti, nejnovější nápadnou či skandální zprávou, chmurnými příběhy, řevem těch, kdo křičí nejhlasitěji a nejzuřivěji, těch, kdo říkají „teď anebo nikdy“. Avšak tento spěch, toto všechno a hned nepřichází od Boha. Pokud se pachtíme kvůli teď, zapomínáme na to, co zůstává navždy, honíme se za mračny, která přejdou, a ztrácíme ze zřetele nebe. Přitahováni nejnovější senzací, nenacházíme už čas pro Boha a pro bratra, který žije vedle nás. Jak je toto dnes pravdivé! Ve vzrušené honbě za získáním všeho a hned vadí ten, kdo je pozadu. Je považován za odpadek: kolik lidí starých, rodících se, kolik postižených a chudých je považováno za zbytečné. Spěchá se bez ohledu na to, že vzdálenosti rostou a žádostivost nemnohých zvětšuje chudobu mnohých.

Jako protilék na ukvapenost nabízí dnes Ježíš každému vytrvalost: »trpělivostí zachráníte svou duši« (v.19). Vytrvalost znamená jít denně s očima upřenýma k nepomíjivému, tedy k Pánu a bližnímu. Proto je vytrvalost Boží dar, který uchovává všechny ostatní dary (srov. sv. Augustin, De dono perseverantiae 2,4). Vyprošujme každému i nám jakožto církvi vytrvalost v dobrém, abychom neztratili z očí to nejcennější. To je klam ukvapenosti.

Existuje však další klam, od kterého nás chce Ježíš odvrátit, když říká: »Mnozí přijdou pod mým jménem a budou říkat: „Já jsem to“. Nechoďte za nimi!« (v.8). To je pokušení vlastním já. Tak jako křesťan nehledá to, co je hned, nýbrž navždy, tak také není učedníkem svého já, nýbrž tvého ty. Nejde za sirénami svých rozmarů, nýbrž za voláním lásky, za Ježíšovým hlasem. A jak rozpoznat Ježíšův hlas? »Mnozí přijdou pod mým jménem«, říká Pán, ale netřeba je následovat; Ježíši nestačí nálepka „křesťan“ nebo „katolík“. Je nezbytné mluvit stejným, Ježíšovým jazykem lásky, jazykem tebe. Ježíšovým jazykem nemluví ten, kdo tvrdí já, nýbrž ten, kdo vychází ze svého já. A přece, kolikrát jen i nad prokazováním dobra kraluje pokrytecké já. Konám dobro, avšak proto, abych byl považován za skvělého; daruji, avšak proto, abych sám dostal; pomáhám, avšak proto, abych získal přátelství někoho významného. Takto mluví jazyk vlastního já. Slovo Boží však podněcuje k »lásce bez přetvářky« (Řím 12,9), abychom dávali tomu, kdo nemůže oplatit (srov. Lk 14,14), sloužili a nehledali odměnu a náhradu (srov. Lk 6,35). Můžeme si tedy položit otázku: „Pomáhám někomu, od koho nemohu čekat nic na oplátku? Mám jako křesťan alespoň jednoho přítele, který je chudý?“

Drahocenní jsou chudí v Božích očích, protože nemluví jazykem vlastního já, nejsou si oporou svými vlastními silami a potřebují někoho, kdo je vezme za ruku. Připomínají nám, že máme evangelium prožívat jako žebráci před Bohem. Přítomnost chudých nás uvádí do ovzduší evangelia, kde jsou blahoslavení chudí v duchu (srov. Mt 5,3), takže namísto toho, aby nám vadili, když klepou na naše dveře, můžeme jejich volání přijmout jako pomoc k vyjití ze svého já, a to se stejnou láskou, jakou k nim chová Bůh. Jak by bylo krásné, kdyby chudí měli v našem srdci takové místo, jaké mají v Božím srdci! Když jsme s chudými, sloužíme jim a osvojujeme si Ježíšovo cítění, chápeme, co zůstává a co pomíjí.

Vraťme se tak k oněm otázkám ze začátku. Mezi mnoha předposledními věcmi, které pomíjejí, nám chce dnes Pán připomenout tu poslední, která zůstává navždy. Je to láska, protože »Bůh je láska« (1 Jan 4,8), a chudý, který ode mne žádá lásku, mne přivádí rovnou k Němu. Chudí nám usnadňují přístup do nebe, a proto v nich smysl Božího lidu pro víru vidí dveřníky nebe. Již nyní jsou naším pokladem, pokladem církve. Otevírají nám totiž bohatství, které nikdy nezestárne, ve kterém se snoubí země a nebe a pro které opravdu stojí za to žít, totiž lásku.

Přeložil Milan Glaser