Řím. Atmosféra slavnosti přesahující prostor baziliky, slavnosti, v níž čeští světci stáli po boku velkých postav dějin všeobecné církve, a k jediné bohoslužbě díkůvzdání se připojovali všichni, kterým náš národ vděčí za svůj dnešek – tak lze naznačit pocity čtyř tisíc poutníků, kteří se před oltářem Katedry sv. Petra ve Vatikánské bazilice účastnili mše svaté ke cti sv. Jana Pavla II. u příležitosti dnešního 30. výročí kanonizace sv. Anežky České.
„Přišli jsme, abychom poděkovali muži, který se zapsal do dějin světa, do dějin zápasu o svobodu,” řekl kardinál Dominik Duka v úvodní promluvě, v níž také vysvětlil roli římského biskupa jako nástupce apoštola Petra a jediného pastýře Kristovy církve. Kolem oltáře se shromáždilo na 160 biskupů a kněží. Hlavními koncelebranty kardinála Duky byl olomoucký arcibiskup Jan Graubner a sekretář Kongregace pro východní církve řeckokatolický arcibiskup Cyril Vasil´ SJ.
Historickou roli papeže Jana Pavla II. pro příchod svobody v našem regionu zdůraznil ve svém kázání pražský pomocný biskup Zdenek Wasserbauer. První slova polského papeže na Petrově stolci, v nichž vybízel k odložení strachu a otevření bran Kristu, rozevřela první trhlinu v bariérách vybudovaných komunismem, zdůraznil kazatel.
„Svatořečení naší Anežky proběhlo kupodivu právě v době, kdy se ve Vatikánu intenzivně připravovala návštěva tehdejšího ruského presidenta Michaila Gorbačova, který krátce po svatořečení Anežky, 1. prosince 1989, přijíždí do Vatikánu. A byl to on, kdo řekl: »Komunismus jsem nezničil já ale JP II.!« Gorbačov považoval Jana Pavla II. za člověka, který změnil běh dějin!“
Nepočínal si však jako politik, nevedl zákulisní vyjednávání, nýbrž „vystupoval jako nástroj v rukou Božích svými jasnými slovy, dobrotou, modlitbami, neustálým poukazováním na nezastupitelnou hodnotu každé lidské osoby a její důstojnost a svobodu…“, zdůraznil biskup Wasserbauer.
„A když mu bylo v tomto směru děkováno, řekl pouze: »To je dílo Boží prozřetelnosti«. A na otázku, zda je těžké prožívat dějiny jako ten, kdo je utváří nebo spoluutváří, odpovídal: »Když si to přeje Bůh, pak je to snadné… On všechno řídí!«“
Kazatel připojil rovněž svůj hlas k výzvě polských biskupů, kteří požádali o vyhlášení svatého Jana Pavla II. za Učitele církve a patrona Evropy. Mezi velké postavy sjednocující náš kontinent skrze „kulturotvorné hlásání evangelia“ patří také svatá Anežka, „která – jak věříme - se za pád totality přimlouvala,“ dodal biskup Wasserbaeur.
Ke slavnostnímu rázu liturgie přispěl velkou měrou hudební doprovod, o nějž se postarala Hudba hradní stráže a policie České republiky pod vedením plukovníka Jana Zástěry ve spolupráci se čtveřicí sborů z různých koutů naší vlasti. Na závěr se liturgický průvod za zpěvu svatováclavského chorálu odebral k oltáři sv. Václava, kde byla recitována modlitba za vlast a zazněla česká i slovenská hymna.
Český národ se tedy vrátil po třiceti letech s díkuvzdáním, ale přinesl s sebou také nezahojené rány minulosti, říká pro náš rozhlas kardinál Dominik Duka:
„Myslím si, že si skutečně uvědomujeme to pozitivní, za co vděčíme svaté Anežce a Janu Pavlu II., a na druhé straně jsme si také vědomi, jak to vystihl kazatel biskup Wasserbauer, že je ještě mnoho nezahojených ran z té doby a těžko se odstraňují. Jsou to rány v duši, v nitru člověka a naší mravní úrovni života společnosti, kde se stále nemůžeme srovnat. Nechápeme, co je to nevázanost, volnost a nezodpovědnost, a co je to svoboda, která vždycky musí být spojena s odpovědností a úctou ke druhému a musí vycházet - dovolím si citovat T.G.M. – z mravnosti a zbožnosti."
V souvislosti s poutí se kardinál Duka vrátil k včerejšímu setkání skupiny našich biskupů s emeritním papežem Benediktem XVI.
„Mohli jsme včera také strávit tři čtvrtě hodiny u emeritního papeže Benedikta XVI., který vzpomínal na svoji návštěvu u nás a plný zájmu se vyptával např. na prof. Wolfa, na chod teologické fakulty a na některé dnes již nežijící biskupy. Ptal se také na bývalého prezidenta Klause, což bylo překvapivé, ale on s ním prožil celou přípravu cesty a návštěvu v naší republice. Spolu s ním jsme tak mohli zavzpomínat, a slyšet dojmy, které si z ní odvezl. Mluvilo se také o teologických otázkách, o otázkách morálky. Musím říci, že je to vetchý stařeček, má velmi slabý hlas, ale má stále dobrou orientaci o tom, co se děje, a Střední Evropa je jeho domov.“
Co s sebou přinášejí poutníci z České republiky po třiceti letech od návratu svobody, jsme se zeptali také olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera:
„Především přicházíme poděkovat za velký dar, kterým bylo svatořečení Anežky a s tím související události v naší vlasti v následujících dnech. Dostali jsme dar svobody, za který jsme vděční, a zároveň cítíme, že se musíme učit tento prostor ještě lépe využívat ke konání dobra, protože, jak říkával Pavel VI., využívání svobody ke zlu je zneužívání svobody. Dnešní doba přinesla mnoho jiných věcí. Tehdy někteří říkali, že bude potřeba čtyřiceti let, jako potřebovali Izraelité při východu z Egypta. Je tady však vidět nová generace, která už neví, o čem to bylo před třiceti lety. Na jednu stranu je užitečné, abychom jim dovedli připomenout a pomoci pochopit, co tu dříve bylo. Není to ale asi to hlavní. To nejdůležitější je dívat se dopředu a vědět, co od nás Pán v této chvíli očekává. Připomínáme si nejen třicet let od svatořečení Anežky. Začali jsme pouť u sv. Klimenta, protože letos si připomínáme 1150 let od smrti sv. Cyrila, a já rád připomínám, že tito dva apoštolové přišli na Moravu v době, kdy už řada kostelů stála a řada lidí byla pokřtěna, ale tenkrát bylo potřeba nové evangelizace, aby se dotkla srdcí lidí a začala vytvářet novou kulturu. My jsme dneska před podobným úkolem. U nás a po celé Evropě je spousta kostelů, spousta lidí zná i Bibli, ale jako by se to nedotklo jejich srdce. Jestli Cyril Metoděj udělali fantastický krok k oslovení lidí a přiblížili jim Boží Slovo, aniž by udělali nějaké ústupky z nauky nebo morálky a získali je pro Boží Slovo, tak i před námi je podobný úkol, totiž přeložit Boží Slovo do srozumitelného jazyka dnešní doby, tedy do konkrétních skutků.
„Je potěšitelné, jak mnoho lidí si uvědomuje, že pouhá svoboda a blahobyt nestačí – a hledají, říká emeritní plzeňský biskup František Radkovský, který se zúčastnil rovněž kanonizace sv. Anežky před třiceti lety.
„Je potřeba říci, že se církev stabilizovala, žije normálně, a to je důležité. Myslím si, že uprostřed té společnosti, která je stále bohatší a je tedy ohrožena jako všude ztrátou víry, je třeba snažit se působit tam, kde to jde. Na druhé straně je potěšitelné, že je spousta lidí, kteří hledají. Zjistili, že jim nestačí svoboda a blahobyt, ale že je třeba, aby duše nehladověla. Takoví lidé jsou – třeba i vysoko postavení – a je potřeba se věnovat všem. A všechny trochu nasměrovat a přivést k víře, protože existuje velký výběr, a často si myslí, že jde jen o to vybrat si z toho, co je potká či osloví. Na druhou stranu si myslím, že tlak islámu vede všechny k tomu, že si uvědomují, že máme jinou kulturu než islámskou, že je to kultura, založená na křesťanských kořenech, mimo jiné, a že je třeba se jí držet a hájit ji. Je však někdy problém, že mnozí nevědí, v čem ta kultura spočívá, takže tady je hodně co dělat a to je dobře.“
Jak jste prožíval kanonizaci před třiceti lety?
„Byli jsme jako ve zjevení, že jsme sem mohli přijet. Před tím jsem naposled na Západě v osmašedesátém a toto byla tedy první cesta ven. Bylo to nečekané a mimořádně krásné, takže si myslím, že je za co děkovat. Za těch třicet let svobody, byť často ne zcela dobře, ale přece využité. Jsem rád, že skončil spor o restituce, a všechny tyto záležitosti se tedy nějak časem zklidní. Teď jde o to, abychom my přesvědčili, že církev není bohatá, ale bude svobodná i ekonomicky a bude muset dobře hospodařit.“
A litoměřický biskup Jan Baxant vybízí k optimističtějšímu pohledu na náš národ.
„Měl jsem trochu obavy, kolik nás tady bude, a ještě větší obavy jsem měl, kolik nás tady bude z naší litoměřické diecéze. Jsem ale překvapen, že na každém kroku potkávám někoho z naší diecéze, protože oni jeli po vlastní trase, ale nejenom to. Z celé naší republiky přijela spousta lidí, takže je to veliké povzbuzení, které jsem nečekal. Existuje tendence naříkat si, že nás je málo, že jsme ateistická země, že to jde špatně... ale není tomu tak. Mám tedy velikou radost!“
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
