Vytvoření ordinariátů bylo pro mnoho anglikánských duchovních a komunit skutečným „skokem víry“. Vyžadovalo od nich opuštění pohodlí a bezpečného života plynoucího z platů zabezpečených anglikánskou církví, využívání jejích budov a garanci důchodů. „Začínal jsem skutečně od nuly,“ říká otec Keith Newton, který stojí v čele Ordinariátu Naší Paní z Walsingham zahrnujícího Anglii a Wales. „Navzdory mnoha obavám, se nikdo z nás nestal bezdomovcem, ani neměl hlad,“ dodal tento bývalý anglikánský biskup, manžel a otec tří dětí.
„Velká Británie zoufale potřebuje evangelizaci,“ říká otec Newton. „A zatímco katolické diecéze latinského obřadu jsou považovány za import ze zahraničí, ordinariát je vnímaný jako místní,“ poznamenává. V současné době do něj patří přes tři a půl tisíce věřících.
Kromě britského ordinariátu vznikl postupem času také Ordinariát sv. Petra pro Spojené státy, k němuž se hlásí téměř 7 tisíc věřících, a austalský Ordinariát Naší Paní od Jižního kříže, kde rovněž slouží bývalý anglikánský biskup, ženatý otec dvou dětí. Vzhledem k tomu, že anglikáni měli rozvinutou misijní síť, zahrnují dnes ordinariáty komunity z celého světa. „V mé oblasti je mnoho lidí, kteří mluví španělsky. Hlásily se k anglikanismu, ačkoli jejich rodiny už po generace přicházejí na bohoslužby do katolické církve,“ říká biskup Steven Lopes z Ordinariátu sv. Petra ve Spojených státech.
„Díky rozhodnutí papeže Benedikta mohu být katolík a zároveň nezavrhovat svou anglikánskou tradici,“ říká Christopher Mahon, člen farnosti ordinariátu v kanadské Ottawě. „Naše vlastní tradice, které si velmi vážíme, byly uznány za přínos pro krásu a svatost církve. Hluboce nás to dojímá a posiluje to vědomí, že katolická církev je naším domovem,“ poznamenává.
Personální ordinariát se liší od diecéze kritériem přináležitosti věřících k této administrativní jednotce. Není tedy vázán striktně na určité teritorium, ale tvoří ho skupiny věřících rozeseté na různých územích, kteří tvoří společenství zvláštního druhu – tak jako v případě bývalých anglikánů.