Nový portál Vatikánského rozhlasu

(Sk 15,7-11)

Poslání Pavla a Barnabáše a jeruzalémský sněm

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Kniha Skutků apoštolů vypráví, jak je svatý Pavel po onom proměňujícím setkání s Ježíšem díky Barnabášově mediaci přijat jeruzalémskou církví a začíná hlásat Krista. Avšak vzhledem k nepřátelství určitých lidí je nucen odejít do Tarsu, svého rodiště, kam za ním přijede Barnabáš a vezme ho s sebou na dalekou cestu Božího Slova. Knihu Skutků apoštolů, kterou při těchto audiencích komentujeme, lze označit za dlouhé putování Božího Slova. A Boží Slovo je třeba hlásat všude. Tato cesta začíná po velkém pronásledování (srov. Sk 11,19), které se však nestalo brzdou evangelizace, nýbrž příležitostí, jak rozšířit pole dobré setby Slova. Křesťané se neděsí. Musejí prchat, ale berou s sebou Slovo, které postupně všude rozsévají.

Pavel a Barnabáš přijdou do Antiochie v Sýrii, kde se zdrží celý rok, aby vyučovali a pomáhali obci zapustit kořeny (srov. Sk 11,26). Kázali židovské obci, židům. Antiochie se tak stala střediskem misijního rozmachu. Hlásání těchto dvou šiřitelů evangelia - Pavla a Barnabáše – se zapsalo do srdcí věřících, kterým se v Antiochii poprvé začalo říkat »křesťané« (srov. Sk 11,26).

V knize Skutků apoštolů se vynořuje přirozenost církve, která není nějakým opevněním, nýbrž stanem, jehož prostor lze rozšiřovat (srov. Iz 54,2), aby se tam vešli další a mohli vstoupit všichni. Buď je církev„vycházející“ anebo není církví; buď je na cestě a stále se rozšiřuje anebo není církví. Je „církví otevřených dveří“ (Evangelii gaudium, 46), neustále otevřených dveří. Kdykoli v tomto městě nebo ve svojí předchozí diecézi spatřím kostelík, který je zavřený, vnímám to jako špatné znamení. Kostely mají mít dveře stále otevřené, protože jsou symbolem církve, která je neustále otevřená. Církev „je povolána k tomu, aby byla vždycky otevřeným domem Otcovým [...], aby se někdo, kdo chce následovat hnutí Ducha a přiblížit se Bohu, nesetkal s chladem zamčených dveří“ (tamt. 47).

Avšak s touto novostí otevřených dveří přicházejí problémy. Otevřených komu? Pohanům, protože apoštolové kázali židům. Na dveře církve však přicházeli klepat také pohané. A tato novost dveří otevřených pro pohany rozpoutá velice vzrušenou rozepři. Někteří židé tvrdí, že ke spáse je nezbytné nejprve přijmout židovství, to znamená obřízku, a potom teprve křest. Říkají: »Nedáte-li se podle mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy« (Sk 15,1), tzn. jinak nemůžete přijmout křest. Nejprve židovský ritus a potom křest. Takový byl jejich postoj. Pavel a Barnabáš ve snaze urovnat tuto záležitost požádají o radu apoštoly a starší v Jeruzalémě. Koná se tak to, co je považováno za první církevní sněm v dějinách, tedy jeruzalémský koncil, sněm nebo shromáždění v Jeruzalémě, na které odkazuje Pavel v listě Galaťanům (2, 1-10).

Řeší se tak velmi delikátní teologická, duchovní a disciplinární otázka, totiž vztah mezi vírou v Krista a dodržováním mojžíšského Zákona. Na shromáždění rozhodnou promluvy Petra a Jakuba, »sloupů« matky Církve (srov. Sk 15,7-21; Gal 2,9). Oba dva vyzvou k tomu, aby se pohanům neukládala obřízka, ale vyžadovalo se po nich pouze odmítnutí idolatrie a všech jejích výrazů. Z diskuse vyplyne společná cesta a toto rozhodnutí, stvrzené tazvaným apoštolským listem zaslaným do Antiochie.

Jeruzalémské shromáždění nám podává důležité vysvětlení způsobu, jak čelit rozdílnostem a jak hledat »pravdu v lásce« (Ef 4,15). Připomíná nám, že církevní metoda řešení konfliktů se zakládá na dialogu skládajícího se z pozorného a trpělivého naslouchání a rozlišování uskutečněného ve světle Ducha svatého. Právě Duch totiž pomáhá překonat uzavřenost a napětí a působí, aby srdce dosahovala jednoty v pravdě a dobru. Tento text nám pomáhá pochopit synodalitu. Zajímavý je způsob psaní tohoto listu. Apoštolové praví: »Rozhodl Duch svatý i my...«. Synodalitě je vlastní přítomnost Ducha svatého. Jinak to není synodalita, ale hovorna, parlament apod.

Prosme Pána, aby ve všech křesťanech, zvláště v biskupech a kněžích posílil touhu po společenství a odpovědnost za něj. Ať nám pomůže uskutečňovat dialog, naslouchání a setkání s věřícími i vzdálenými bratry, abychom okoušeli a ukazovali plodnost církve, povolané být v každé době »šťastnou matkou« mnoha dětí (srov. Žl 113,9).

Přeložil Milan Glaser