Vatikán. Biskupská synoda o Amazonii vstoupila do druhého týdne. Promluvy pronesené v synodální aule nejsou zveřejňovány, ale referuje se o nich souhrně na každodenních tiskových konferencích. Jeden ze 33 účastníků, které na tuto synodu jmenoval osobně papež František, uruguayský salesián Martin Lasarte však ještě před jejím zahájením zveřejnil v časopise italských dehoniánů Settimananews obsáhlý text, nadepsaný otázkou: „Jsou viri probati řešením pro Amazonii?“. Velice jasně na tuto otázku odpovídá záporně.
Hypotetické svěcení ženatých mužů někdy bývá podáváno jako nutnost vzhledem k velké vzájemné odlehlosti domorodých komunit. „Podle mého mínění – píše uruguayjský misionář – má tato koncepce jednu velkou vadu, a tou je přehnaný klerikalismus. Je výsledkem eklesiologické a pastorální úchylky, která nebere v úvahu věřící laiky, o kterých mylně předpokládá, že bez kněze nemohou přežít. Naše víra je však zakořeněna ve křtu, nikoli ve služebném kněžství.“
Jako doklad uvádí otec Lasarte několik minulých i současných příkladů z různých zemí. Prvním je Korea, kam evangelium přinesli koncem 18. století laici, kteří se stali misionáři a prvními mučedníky a založili společenství, jež se prakticky půl století (1784-1835) rozvíjelo jen za sporadických návštěv misijních kněží ze zahraničí. Dalším je Japonsko, kde katolické komunity přežily dvě století, tedy od posledního umučeného kněze v roce 1644 až do poloviny 19. století. Další příklad je přímo z Latinské Ameriky, kde jedno z etnik (Quetchi) ve střední Guatemale nejen, že v minulém století přežilo dlouhá léta bez kněží, ale rozvinulo se a dnes oplývá množstvím mužských i ženských povolání k celibátu, tedy k zasvěcenému životu či kněžství, a vzniklo v něm dokonce několik originálních indiánských řeholních kongregací. Podobné příklady podává uruguyský salesián také z Indie nebo z Afriky.
„Nedostatek duchovenských povolání – píše dále – tedy není ani tak problém jako spíš důsledek teologicko-pastorálních postojů. Považovat svěcení ženatých mužů za přínos k evangelizaci je iluze, která ponechává stranou podstatu problému. Otec Lasarte v této souvislosti podotýká -slovy z exhortace Evangeliii gaudium , že - „málo povolání ke kněžství a zasvěcenému životu je často způsobeno absencí nakažlivé apoštolské horlivosti ve společenstvích, která nedokážou nadchnout a přitáhnout. Avšak tam, kde je život, horlivost a ochota nést Krista druhým, tam se rodí pravá povolání. Dokonce i ve farnostech, kde nejsou kněží příliš aktivní a radostní“ (č.107). Papež František tady k celému problému podává klíč. Nejde tu o nedostatek povolání, nýbrž o nedostatek hlásaného evangelia, o nedostatek apoštolské horlivosti, bratrství a modlitby.“
Přičiny nynější situace v Amazonii spatřuje uruguayjský salesián v určitém konzervativismu, který se zabydlel v církevních strukturách. „Nemám však na mysli pouze předkoncilní tradicionalismus - říká otec Lasarte - nýbrž pastorální přístupy, které se zrodily v roce 1968 a v 70. a 80. letech, zvláště v Evropě. Podle mého mínění je neplodnost evangelizace v Amazonii způsobena určitým typem pastorálního Alzheimera, který má trojí podobu: kulturní antropologismus, sociální moralimus a zesvětštění.
Tato duchovenská choroba se váže k tzv. Deklaraci z Barbadosu z roku 1971, ve které 12 antropologů prohlašuje, že evangelium je pro indiánskou populaci špatná zpráva. Papež František ve zmíněné exhortaci (č.1-13) poukazuje na tento omyl, který pod záminkou respektu k indiánské kultuře vede k oslabení katechetické aktivity a zaměření pouze na svědectví a službu. Již Pavel VI. však v exhortaci Evangelii nuntiandi upozorňuje, že „i to nejkrásnější svědectví je z dlouhodobého hlediska neplodné, pokud není vysvětlováno a podporováno tím, co Petr nazývá »důvody naší naděje« (1 Petr 3,15), podávanými výslovně, jasně a nedvojznačně“.
Za další projev stejné nemohoucnosti označuje otec Lasarte sociální moralismus, kterým se působnost církve omezuje pouze na materiální pomoc, zdravotnické a vzdělávací služby a právní poradenství – na tzv. diakonální dimenzi církve, a ve stínu pozornosti přitom zůstává liturgie, katecheze, lidová zbožnost a modlitba.
Sekularismus se projevuje bázlivým předkládáním evangelia, spojeným takřka s omlouváním se za to, že se vůbec hlásá. Nikdo totiž neodevzdá svůj život pouhému mínění či názoru. Komunita, v níž nejsou povolání k duchovenskému životu proto trpí určitou duchovní chorobou. Můžeme světit tzv. viri probati, ale zásadní problémy budou pokračovat, totiž evangelizace bez evangelia, křesťanství bez Krista a spiritualita bez Ducha svatého,“ uzavírá uruguayský misionář, otec Lasarte, účastník probíhající biskupské synody o Amazonii.
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
