Nový portál Vatikánského rozhlasu

Řím. Málokdo ví, že esej Václava Havla „Moc bezmocných“ vyšla tiskem vůbec poprvé v Itálii a že o její šíření mezi místní mládeží se zasloužil zakladatel hnutí Comunione e Liberazione, italský teolog Luigi Giussani. Tuto i jiné skutečnosti připomíná výstava nazvaná „Moc bezmocných – dálkový výslech s Václavem Havlem“, která byla dnes dopoledne zahájena v italské Poslanecké sněmovně za účasti její místopředsedkyně Mary Carfagni a dalších italských politických představitelů. Českou republiku zastoupili velvyslankyně v Itálii, Hana Hubáčková, a senátor Pavel Fischer, předseda Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost.

Výstava rozvíjí na pětatřiceti panelech imaginární rozhovor s Václavem Havlem, přičemž odpovědi jsou volně formulovány na základě jeho spisů. Její druhou část tvoří svědectví a příspěvky mladých lidí z různých částí světa, kteří si dnes poprvé přečetli Havlův esej, sepsaný v roce 1978. Jakousi předpremiéru výstava zažila koncem srpna v italském Rimini, kde ji v rámci každoročního Mítinku hnutí Comunione e Liberazione shlédlo přes třináct tisíc návštěvníků. V římské Poslanecké sněmovně ji hostí prestižní Sál kapitolské vlčice (Sala della Lupa), kde byla podepsána italská ústava, a veřejnosti je přístupná do 21. října. Hovoří David Macek, ředitel nadace DRFG, která se na výstavě organizačně podílela z české strany:

„Letos je to přesně čtyřicet let od prvního vydání Moci bezmocných, která možná trochu překvapivě nevyšla nejprve česky, ale italsky. Havlův rukopis se podařilo vyvézt v krabici od sýra nebo čokolády k profesoru Karlu Skalickému do římského Nepomucena a ten ho poslal našim přátelům do Forlí u Boloni, kde bylo vydavatelství specializované na střední a východní Evropu. Text byl přeložen do italštiny a v roce 1979 vyšel. Mezi tehdejšími vysokoškoláky se stal brzy hitem – známe několik lidí, kteří tehdy byli na univerzitě, scházeli se nad Havlovým textem a velice je inspiroval. V Itálii existovaly celé skupinky, které se na základě četby Moci bezmocných rozhodly vstoupit do veřejného života a dnes mají za sebou výraznou kariéru ministrů italské vlády, někdo z nich byl předsedou Evropského parlamentu, někdo jiný zase po osmnáct let vládl Lombardii a podobně. To vše si tedy připomínáme na dnešní výstavě, kterou uspořádal italský poslanec Maurizio Lupi se svou nadací Costruiamo il futuro. Došlo k tomu tak, že vloni na podzim se nám ho podařilo pozvat do Prahy, kde vystoupil v galerii Doks na výstavě o budoucnosti Evropy. Velmi zaujal tím, co tady dělá. Je bývalým ministrem dopravy, dnes poslancem a zde v Poslanecké sněmovně založil meziparlamentní skupinu pro subsidiaritu, což je styl vlády, který naši italští přátelé z hnutí Comunione e Liberazione provozují. Jde o co největší zapojení občanů, spolků, rodin do vlády – na tomto základě probíhají reformy zejména v Lombardii, v oblasti zdravotnictví, sociálních věcí a školství. Přináší to velký užitek. Maurizio Lupi mi po návštěvě Prahy položil otázku o naší dnešní vládě a svěřil se mi, že jsme mu jako Češi velmi mnoho dali právě Havlovou esejí Moc bezmocných a že by nám to dnes rád oplatil. Mluvil o tom již před rokem v říjnu při společné snídani s biskupem Tomášem Holubem. Chtěl nejenom zpřístupnit esej Moc bezmocných a ukázat život v tehdejším Československu a dalších totalitních zemích, ale již od počátku zde byl zájem na zapojení dnešní mladé generace a její recepci Havlova eseje. To se nakonec stalo v míře vrchovaté, protože jsme mezitím přizvali do týmu husitskou farářku Marii Viktorii Kopeckou, která předsedá Světové komisi mládeže při Světové radě církví, takže Havlův text nakonec četli nejenom mladí Češi a Italové, ale také lidé od Kuby přes Pákistán až po Koreu. Někteří z nich dnes žijí v podmínkách, které jsou možná ještě těžší než byl totalitní režim v Československu. Jejich odezva byla velmi povzbudivá a některé reakce jsou na výstavě zachyceny v písemné formě či ve videopozdravech. Poselství Moci bezmocných tudíž oslovovalo před čtyřiceti lety, pomáhalo nám i lidem na Západě za železnou oponou, ale inspiruje i dnešní mladé lidi v těch zemích, kde se potýkáme s výzvami, které stojí před dnešní Evropou, ať již je to Itálie, Česko či Španělsko – o víkendu byla tatáž výstava ve španělské verzi otevřena v Madridu na Encuentro Madrid, ale také v zemích, kde jsou lidé pronásledování za své přesvědčení a víru.“

V hnutí Comunione e Liberazione se Havlův esej stal jakousi povinnou četbou, pokračuje David Macek.

„Giussani byl knězem, který ten text od počátku znal a doporučoval k četbě tehdejším vysokoškolákům, a Havlův esej se dodnes v kruzích hnutí, které je přítomno také v České republice, periodicky vrací jako doporučená četba. Jeho poselství je velmi osvobozující a zplnomocňující. Když se do textu začtete, je evidentní, co na něm mohlo zaujmout Giussaniho jako člověka, který miloval svobodu a poukazoval na jedinečnost každého z nás. Jak říkal, každý z nás může být protagonistou. V největší oblibě mám Giussaniho výrok, že skutečným protagonistou dějin je žebrák, což zní možná překvapivě, ale pokračuje to dál: Kristus žebrající o srdce člověka a srdce člověka žebrající o Krista. V tomto duchu se pak výzva k životu v pravdě, která je podle Havla silnější než moc, protože je trvalá – a to také podle Karla Čapka – stává hlavním poselstvím Moci bezmocných. Stačí jedno pravdivé gesto uprostřed oceánu lži, jako bylo gesto onoho zelináře, který se jednoho dne zkrátka rozhodl, že nevystaví transparent „Proletáři všech zemí, spojte se“, za což je samozřejmě pronásledován, ale zároveň se mu otevírá v té šedi života ve lži jakýsi paprsek pravdy. Pokud ho následuje a trpí pro něj, může to v důsledku vést i k samotné změně režimu, čehož jsme nakonec byli svědky před třiceti lety, v roce 1989. Havlův text je čtyřicet let po prvním italském vydání a třicet let po sametové revoluce nadále mimořádně aktuální, zvláště v situaci, kdy se mnozí lidé domnívají, že se vše podstatné děje mimo dosah jejich moci. Zde vidíme, že klíčem ke změně je pokus o život v pravdě. Jak říkají naši italští přátelé: La prima politica é vivere, tedy: Prvním politickým gestem je to, jak vedeme svůj život.“