Vatikán. Zkušenost učedníků na cestě do Emaus jako příklad probuzení víry předložil papež František účastníkům mezinárodního setkání akademických center a evangelizačních škol. Ptáme se, jak rozžehnout touhu po setkání s Bohem v našich současnících. Ve skutečnosti jim Bůh již stojí nablízku, oni ho však nedokáží rozpoznat, řekl papež František při audienci pro tři sta účastníků semináře, pořádaného Papežskou radou pro novou evangelizaci.
Na Západě prožívají lidé často krizi ve vztahu k církvi. Někteří mají dojem, že nerozumí jejich potřebám. Pro jedny je příliš slabá ve srovnání se světem, pro jiné naopak příliš mocná v porovnání s chudobou v některých částech světa. Hlavním problémem však je vnitřní zesvětštění, zdůraznil František:
„Řekl bych, že obavy jsou na místě, avšak především je třeba se obávat, pokud vnímáme, že se církev zesvětšťuje, že se řídí kritérii úspěchu diktovanými světem a zapomíná, že důvodem její existence není hlásání sebe, nýbrž Ježíše. Církev, která se stará o obhajobu svého dobrého jména, církev, která má potíž vzdát se toho, co není zásadní, nepociťuje už horlivost pro vnášení evangelia do dnešní doby. A nakonec se stává spíše pěkným muzejním depozitářem, než prostým a svátečním Pánovým domem.“
Mnoho bratří a sester je dnes pohlcováno frenetickým vírem moderní doby s jejími technickými vymoženostmi, které však nedokáží zahojit hluboké rány. Chybí stabilní práce, vnější blahobyt umrtvuje ducha a vzdaluje člověka od odvážných rozhodnutí, analyzoval papež situaci, do níž dnes máme vnášet evangelium:
„Kolik lidí vedle vás žije v běhu, zotročeni tím, co by mělo sloužit k jejich prospěchu, a zapomíná na skutečnou chuť života: na krásu početné a velkorysé rodiny, která naplňuje dny a noci, avšak rozšiřuje srdce; na světlo v dětských očích, které nemůže dát žádný smartphone; na radost z prostých věcí, na pokoj, který dává modlitba. To, o co nás často žádají naši bratři a sestry, ačkoli možná nedokáží položit otázku, odpovídá nejlubším potřebám: milovat a být milováni, být přijati takoví, jací jsme, nalézt pokoj srdce a radost, jež je trvalejší než zábava.“
Papež povzbuzoval evangelizátory, aby se stali lidem naší doby průvodci na cestě. Nemůžeme mít vždy hotové odpovědi, ale můžeme sdílet „slova života“. Nesnažte se být proselyti, nechávejte prostor tvůrčí síle Ducha, který osvobozuje srdce z otroctví, která ho utiskují, a obnovuje ho.
„Předávat Boha tedy neznamená mluvit o Bohu, není to dokazování jeho existence. I ďábel ví, že Bůh existuje! Hlásat Pána znamená svědčit o radosti z toho, že ho znám, pomáhat v prožívání krásy ze setkání s ním. Bůh není odpovědí na intelektuální zvědavost nebo na úsilí vůle, nýbrž je zkušeností lásky, povoláním stát se příběhem lásky. Protože – a to platí především pro nás – kdo jednou potká živého Boha, musí jej hledat stále znovu. Boží tajemství se nikdy nevyčepává, je nesmírné jako jeho láska.“
Život z víry není komplikovanou konstrukcí poskládanou z mnoha kamenů, nýbrž stále novým objevováním základního jádra, jímž je krása zachraňující Boží lásky, která se projevila v Ježíši Kristu. Křesťanský život se obnovuje vždy znovu tímto prvotním hlásáním, pokračoval František.
„Chtěl bych zdůraznit, že když mluvíme o „prvotním“ hlásání, neznamená to, že je na počátku a posléze se na něj zapomíná nebo se nahrazuje jinými obsahy, kterého překonávají. Je prvním v kvalitativním smyslu, protože je zásadním hlásáním, tím, kterému musíme vždy znovu naslouchat různými způsoby a které musíme vždy znovu na různé způsoby hlásat v katechezi, na všech jejích etapách a ve všech okamžicích.“
Bůh dává svou moudrost chudým v duchu a těm, kdo zůstávají v jeho jménu, dodal František a povzbudil evangelizátory k pozornosti vůči potřebným, k budování mostů, trpělivosti a k dobrořečení těm, kdo nám ubližují. Takto se staneme živými znameními Lásky, kterou hlásáme – řekl papež evangelizátorům.
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
