Německo. V Limburku proběhla beatifikace Božího služebníka P. Richarda Henkese, pallotina, který během II. světové války působil na území ostravsko-opavské diecéze. Do Československa utekl před službou ve Wehrmachtu.
Beatifikační slavnosti předsedal kardinál Kurt Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů. „Otec Richard Henkes byl příkladem vnitřně svobodného člověka. Jedině takoví lidé se dokáží postavit svodům ducha doby, aby šli za Kristem,“ napsal biskup Georg Bätzing v pastýřském listu přečteném v limburské diecézi.
Richard Henkes se narodil v roce 1900 v Ruppach u Limburku ve středním Německu. Po kněžském svěcení pracoval v pallotinských školách v Schönstattu a Alpen u Düssseldorfu. Od roku 1931 působil v Horním Slezku (Katscher, dnešní Kietrz, a Frankenstein, dnešní Ząbkowice Śląskie). V roce 1941 se stal duchovním správcem farnosti Strahovice na Hlučínsku, dával exercicie v domě sv. Josefa v Branicích a jako kazatel proslul v širokém okolí. Na základě udání pro „pobuřování národa z kazatelny“ byl 8. dubna 1943 zatčen a následně v červenci převezen do koncentračního tábora v Dachau. Když na konci roku 1944 vypukla epidemie tyfu, přihlásil se dobrovolně ke službě nemocným vězňům v českém bloku, kde se také seznámil s budoucím kardinálem a pražským arcibiskupem Josefem Beranem. Při ošetřování nemocných se sám brzy nakazil a 22. února 1945 zemřel.
„P. Richard Henkes zkrátka hlásal evangelium, říkal pravdu o nacistickém systému a nebál se, že se mu může stát něco neblahého. Byl vynikajícím kazatelem, a proto jeho slova o zločinnosti národního socialismu měly sílu. Byl neustále sledován a nakonec se nacisti rozhodli, že s ním skoncují,“ říká v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas o novém blahoslaveném P. Adam Golec, pallotin a postulátor beatifikačního procesu:
„Byl zatčen kvůli obsahu jednoho ze svých kázání, pronesených během velikonočního tridua v roce 1942. Nejprve ho převezli do vězení v Raciborzu, odkud byl po sedmi týdnech trasportován do Dachau. Jako kněz německého původu měl lepší životní podmínky a zacházení než například v případě polských kněží. V baráku, kde žili, měli dokonce kapli, kde směli čas od času sloužit mši a později přinášeli přijímání vězňům. Přesto práce, k nimž byl nucen, přesahovaly jeho síly. Nejprve pracoval na zahradě, později v kuchyni a nakonec dlouhý čas v oddílu, který převážel mrtvoly do krematoria. Na konci války, před vánoci 1944, vypukla v táboře epidemie skrvnitého tyfu a on se dobrovolně nechal zavřít v bloku, kde byli shromážděni nemocní, aby jim sloužil. Tam se od nich také nakazil a zemřel.“
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
