Nový portál Vatikánského rozhlasu

Z Lukášova evangelia jsme slyšeli úryvek z takzvané „řeči na rovině“. Ježíš poté co vybral svoje učedníky a pronesl blahoslavenství, dodává: »Ale vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele« (Lk 6,27). Toto slovo se dnes obrací také k nám, kteří ho slyšíme na tomto stadionu.

A mluví jasně, jednoduše a pevně, načrtává stezku, úzkou cestu, jež vyžaduje určité ctnosti. Ježíš totiž není idealista, který ignoruje realitu; mluví o konkrétním nepříteli, reálném nepříteli, kterého právě popsal v předcházejícím blahoslavenství (6,22): o tom, který nás nenávidí, vyhání, uráží a haní jako bychom byli ničemníci.

Mnozí z vás ještě mohou vyprávět v první osobě o násilí, nenávisti a rozepřích. Někteří je zakusili na svém těle anebo o nich slyšeli od známých, kteří už mezi námi nejsou; jiní mají dosud  strach, že se minulé rány zopakují a dosažený mír bude narušen, jako v Cabo Delgado.

Ježíš nás nezve k abstraktní, éterické či teoretické lásce, která se zpracovává v proslovech na psacím stole. Nabízí nám cestu, kterou jako první sám prošel, cestu lásky k těm, kdo zradili, nespravedlivě odsoudili a zabili.

Je těžké mluvit o smíření, jsou-li ještě otevřeny rány, způsobené dlouhými roky rozepří, anebo vybízet k odpuštění, což neznamená ignorovat bolest nebo se vzdávat paměti a ideálů (srov. Evangelii gaudium, 100). Přesto nás Ježíš Kristus vybízí k lásce a prokazování dobra. A to je něco mnohem víc než stranit se člověka, který nám ublížil anebo si počínat tak, aby se naše cesty nekřížily: je to poslání, zaměřené na aktivní, nezištnou a mimořádnou shovívavost vůči těm, kteří nás zranili. Ježíš se však nezastavuje tady, žádá nás také, abychom jim žehnali a modlili se za ně, a to znamená mluvit o nich dobře a tak plodit život, nikoli smrt; vyslovat jejich jména ne proto, abychom jim nadávali či spílali, nýbrž navazovali nové vztahy vedoucí k míru. Vznešené je měřítko, které nám podává Mistr!

Ježíš, dalek nějakého masochismu, chce touto pobídkou navždy skoncovat s praxí, běžnou včera i dnes, totiž být křesťany a žít podle zákona oko za oko, zub za zub. Nelze myslet na budoucnost, tvořit národ a společnost, založenou na „rovnosti“ násilí. Nemohu následovat Ježíše, pokud prosazuji a zachovávám řád, kterým je oko za oko a zub za zub.

Žádná rodina, žádní sousedé, žádné etnikum a tím méně nějaký národ nemůže mít budoucnost, pokud by hybatelem, který sjednocuje, shromažďuje a vyrovnává rozdíly, byla msta a nenávist. Nelze se dohodnout a sjednotit na tom, že se budeme mstít, že tomu, kdo se dopustil násilí, učiníme totéž, co on nám, a tak plánovat zdánlivě legální formou příležitost k odvetě. „Zbraně a násilné represe namísto řešení vytvářejí nové a ještě horší konflikty“ (tamt. 60). „Rovnost“ násilí je vždycky bezvýchodná spirála, jejíž cena je velmi vysoká. Je možná jiná cesta, neboť zásadní je pamatovat, že naše národy mají právo na mír. Vy máte právo na mír.

Aby Ježíš svoji nabídku konkretizoval a učinil použitelnou v běžném životě, podává první pro všechny platné, zlaté pravidlo: »jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim« (Lk 6,31), a pomáhá nám objevit, co je v této vzájemnosti nejdůležitější: mít se rádi a pomáhat si, aniž bychom čekali něco oplátkou.

„Milovat“ – říká nám Ježíš. A Pavel to tlumočí jako „projevovat milosrdné srdce a dobrotu“ (srov. Kol 3,12). Svět nepoznal – a nadále nezná – ctnost milosrdenství a soucitu, zabíjí či opouští postižené a staré lidi, eliminuje raněné a nemohoucí a hledá zábavu působením bolesti zvířatům; neprokazuje dobrotu a laskavost, které leží na srdci dobro bližního stejně jako svoje vlastní.

Překonat čas rozdělení a násilí v sobě zahrnuje nejenom akt smíření či mír pojatý jako absenci války, nýbrž každodenní snahu každého z nás dívat se pozorně a činorodě, projevovat druhým ono milosrdenství a dobrotu, jejichž projevy chceme sami zakoušet; milosrdenství a dobrotu zejména vůči těm, kteří jsou pro své postavení snadno odmítáni a vylučováni. Je to postoj nikoli slabých, nýbrž silných, postoj mužů a žen, kteří objevili, že není nutné druhé týrat, osočovat nebo deptat kvůli pocitu důležitosti, ba právě naopak. Tento postoj je prorockou sílou, které nás učí Ježíš Kristus tím, že se s nimi identifikuje (srov. Mt 25, 35-45), a ukazuje nám, že správnou cestou je služba.

Mosambik je zemí plnou přírodního a kulturního bohatství, ale má paradoxně enormní množství obyvatel, žijících pod prahem chudoby. Někdy se zdá, že ti, kdo přicházejí údajně s tím, že chtějí pomáhat, mají jiné zájmy. A je smutné, dochází-li k tomu mezi bratry téže země, kteří se nechávají korumpovat; je velice nebezpečné akceptovat korupci jako cenu, kterou nutno platit za zahraniční pomoc.

»Mezi vámi však tomu tak nebude« (Mt 20,26; srov. vv.26-28). Ježíš nás svými slovy nutí, abychom byli protagonisty nového životního stylu, který je vlastní jeho království: tady a teď rozsévat radost a naději, pokoj a smíření. Duch přichází ne proto, aby vnuknul překypující aktivitu, nýbrž především pozornost věnovanou druhému, jeho uznání a docenění jakožto bratra, takže se jeho život a jeho bolest stane naším životem a naší bolestí. Toto je nejlepší teploměr ke zjištění ideologií všeho druhu, využívajících chudých lidí i nespravedlivých situací k osobním či politickým zájmům (srov. Evangelii gaudium, 199). Jenom tak budeme moci být kdekoli setbou a nástrojem míru a smíření.

Chceme, aby v našich srdcích i tepu našeho lidu vládnul pokoj. Chceme budoucnost míru. Chceme, ať »ve vašem srdci vládne Kristův pokoj« (Kol 3,15), jak stojí v listě svatého Pavla. Používá slovesa, které pochází ze sportovního prostředí a vztahuje se k rozhodčímu, jenž rozsuzuje spory: „ať je Kristův pokoj rozhodčím ve vašich srdcích“. Je-li Kristův pokoj v našich srdcích rozhodčím, potom dostanou-li se naše city do konfliktu a stojíme nerozhodně mezi dvěma krajnostmi, „hrejme“ podle Krista. Jeho rozhodnutí nás udrží na cestě lásky, stezce milosrdenství,  upřednostňování chudých a obrany přírody. Na cestě míru. Bude-li Ježíš rozhodčím mezi kontrastujícími emocemi našeho srdce, mezi složitými rozhodnutími naší země, pak si Mosambik zajistí nadějnou budoucnost, pak bude vaše země moci zpívat Bohu s vděčností a z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně (srov. Kol 3,16).

Přeložil Milan Glaser