Nový portál Vatikánského rozhlasu

Lze bojovat proti předsudkům pomocí elektromagnetického vlnění? Otázka zní přinejmenším pošetile. Avšak doktorka Maddalena Marini z neurovědeckého pracovistě Italského státního institutu technologií o tom nejen nepochybuje, ale dokonce pracuje na konkrétní realizaci této metody. Informovala o tom tento týden na jednom mezinárodním internetovém portále (HuffPost). Je prý třeba jen identifikovat příslušnou část mozku, kterou určitým způsobem aktivuje příslušný předsudek, a tu je pak třeba vystavit hojivému elektromagnetickému vlnění – vysvětluje se zápalem pohledná badatelka s akademickým titulem z Harvardu. Divák nedávno odvysílaného diskusního pořadu na prvním programu italské veřejnoprávní televize (RAI Uno) mohl při jejím výkladu opravdu jenom žasnout.

Zmíněný Italský institut technologií, včetně Maddaleny Marini, však opravdu existuje, a nejedná se tedy o tzv. fake news. Byl založen v roce 2003 ve Ferraře a spravuje ho italské ministerstvo hospodářství. Nejde tedy, bohužel, o nějakou slepou uličku vědeckého pokroku, jako ta, od které kdysi Jára da Cimrman osvobodil vědecký pokrok svým objevem, že vydechováním cigaretového kouře do vody zlato nevznikne. Věc je poněkud komplikovanější, protože zjevně existují investoři, kteří jsou přesvědčeni, že tudy cesta vede. Nebezpečně se zde rýsuje fatální spojení pověr s pavědami, typické pro jakýkoli totalitarismus.

Předsudky a stereotypy, které chce mladá výzkumnice zmíněným způsobem u lidí  odstraňovat, jsou např. genderové, rasové a sociální povahy, protože – jak tajuplně praví – „rovnost je základní právo každého občana a povinnost naší společnosti“. Narážkou na Kubrickův film Mechanický pomeranč z roku 1971, pojednávající o podobné experimentální terapii, která odstraňuje sklon k násilí, se Maddalena Marini brání takovémuto srovnání a snaží se vyvrátit námitku, že by se takovýto technologický přístroj mohl dostat do nepovolaných rukou. Říká: „Věda poskytuje prostředky a potom indikuje, jak je používat, ale my jsme tvůrci dobra a zla ve společnosti. Účelem této metody – pokračuje badatelka s uklidňujícím úsměvem - je vytvořit lepší společnost. Společnost svobodnou od každého potenciálního předsudku, v níž to, na čem záleží, nejsou sociální charakteristiky jejích občanů – jako je gender, etnikum či náboženství – nýbrž jejich potenciál, schopnosti a talenty. Jenom takto budeme moci aspirovat na pokrok“ (La voce di Genova, 12. března 2019).

Vystoupení zmíněné absolventky Harvardu zanechává hluboký dojem, a to především mírou zármutku. Namísto odpovědí totiž vyvolává nejen mnoho velice závažných otázek, ale i znepokojujících nevyhnutelných závěrů:

Dospělo lidstvo skutečně již tak daleko, že dokáže technologicky opanovat ducha? Patrně ještě ne, ale nepochybně tomu někdo někde nejenom věří, ale také to jistě nemalými částkami financuje. Pokud by však skutečně bylo technologicky možné ovládnout přemýšlení člověka nějakým sofistikovaným přístrojem, kde by zůstala lidská svoboda? Nebyl by takovýto přístroj - podobně jako jím už je atomová bomba – nezvratně jen dalším technickým výtvorem, jehož použití by za všech okolností a nezávisle na úmyslu bylo nemravné a tudíž nelidské? A pokud by člověk šel touto cestou, neocitl by se nakonec sám pod krutovládou moci, v jejíž existenci sice vůbec nevěří, ale od níž se nechá vodit za nos, protože věří ve svoji vlastní všemohoucnost?

Půjde-li člověk, byť klidně a s úsměvem cestou, jež se vyhýbá lásce vepsané do jeho existence božským Původcem a Spasitelem, nedojde blaženosti, ke které je stvořen.