Vatikán. Ve Vatikánu bylo zahájenou dvoudenní setkání s představiteli ukrajinských řeckokatolíků. Papež František je svolal 4. května na znamení „své blízkosti ukrajinské řeckokatolické církvi, působící jak ve své vlasti tak na dalších místech na světě“. Cílem setkání je - podle zmíněného sdělení - prohloubit analýzu života a potřeb Ukrajiny a najít způsoby jakými může katolická a zejména řekokatolická církev účinně hlásat evangelium, podporovat trpící, šířit mír a porozumění „nakolik je to možné“ s katolickou církví latinského obřadu a s dalšími křesťanskými církvemi a komunitami. Řeckokatolický arcibiskup větší Svjatoslav Ševčuk se nicméně netají aspiracemi na vlastní patriarchát, který by dodal větší autonomii této církvi, zdecimované v minulém století sovětským režimem.
Dvoudenních rozhovorů se účastní, vedle zmíněného arcibiskupa Ševčuka, členové stálého synodu a metropolité ukrajinské řeckokatolické církve. Za vatikánskou stranu pak všichni představení úřadů římské kurie kompetentních v záležitostech Ukrajiny.
„Ukrajina již dlouho zažívá obtížnou a delikátní situaci, více než pět let je zraňována konfliktem označovaným mnohými za „hybridní“, poněvadž sestává z válečných akcí, jejichž iniciátoři se ukrývají; je to konflikt, kde ti nejslabší a nejkřehčí platí nejvyšší cenu, konflikt zatížený propagandistickým překrucováním a manipulacemi různého druhu, včetně pokusu zatáhnout do něj náboženské aspekty,“ popsal složitost ukrajinského konfliktu papež František hned v úvodním odstavci svého projevu.
Svatý otec ujistil „ukrajinské bratry“ o své blízkosti a vyznal, že se za ně často modlí slovy Božské liturgie, při níž jako dvanáctiletý chlapec třikrát týdně ministroval salesiánskému knězi a pozdějšímu biskupovi Stefanu Chmilovi.
„Děkuji vám za vaši věrnost Pánu a Petrovu nástupci – pokračoval papež – často v průběhu dějin draze zaplacenou, a vzývám Pána, aby doprovázel kroky politických autorit, aby hledaly nikoli takzvané parciální dobro, které je vždy nakonec určitým zájmem v neprospěch druhého, nýbrž obecné dobro, mír. A prosím „Boha veškeré útěchy“ (2 Kor 1,3), aby utěšil ducha těch, kdo ve válce přišli o své drahé, kdo nesou její rány na těle i na duchu, kdo museli opustit dům a práci a podstoupit riziko hledání lidštější budoucnosti jinde, daleko od domova,“ řekl František a jako už vícekrát připomněl, že jeho den začíná i končí modlitbou před mariánskou ikonou, kterou mu arcibiskup Svjatoslav Ševčuk věnoval, když odcházel z Buenos Aires ujmout se nového úřadu na Ukrajině.
Další část papežské promluvy se obracela k základním rysům působení církve uprostřed společnosti poznamenané složitou válečnou situací. Prvním úkolem církve je dosvědčovat křesťanskou naději. Nikoli naději světa, založenou na pomíjivých věcech, které často rozdělují, nýbrž naději, která nezklame, nepropadá malomyslnosti a překonává zkoušky v síle Ducha.
„Proto, drazí bratři – pokračoval papež v promluvě k ukrajinským řeckokatolickými biskupům – jsem toho názoru, že v obtížných obdobích, ještě více než v časech míru, je prioritou věřících setrvávat ve sjednocení s Ježíšem, naší nadějí. Jde o to, abychom obnovili jednotu založenou ve křtu a zakořeněnou ve víře, v dějinách našich společenství, ve velkých svědcích.“ František poukázal k příkladu mnoha svatých všechního dne, kteří v prostotě dokázali odpovědět na zlo dobrem a v duchu Blahoslavenství měli křesťanskou odvahu milovat nepřátele a modlit se za své pronásledovatele. „Tito vaši bratři a sestry, kteří podstoupili pronásledování a mučednictví a v přilnutí k Pánu Ježiši zamítli logiku světa, podle níž se na násilí odpovídá násilím, napsali svým životem nejprůzračnější stránky víry. Oni jsou plodným zrnem křesťanské naděje.“
Pokud církev váží vodu s pramenů duchovního života, ze setkání s Ježíšem a z modlitby rozechvívané krásou vaší liturgie, stává se plodná. „Stává se zvěstovatelkou evangelia naděje a učitelkou vnitřního života, který žádná jiná instituce není s to nabídnout.“ Papež František proto povzbudil pastýře ukrajinských řeckokatolíků k modlitbě a duchovnímu životu. „Je to první starost, které nemá být nadřazována žádná jiná.“ „Ukažte všem, že jste církví, která dokáže mluvit slovy ducha a nikoli světskými (srov. 1 Kor 2, 13). Člověk, který se přibližuje církvi, potřebuje totiž nebe na zemi a nic jiného,“ zdůrazňoval papež. Útrapy přítomné chvíle přirovnal k noci v Getsemanech, kde Ježíš žádal od apoštolů bdění a modllitbu. Oni však podlehli pokušení a po příchodu Jidáše tasili meč. „Násilnická slabost těla převážila nad mírností ducha. Nikoli spánek, meč a útěk, nýbrž modlitba a sebedarování až dokonce jsou odpovědí, které Pán očekává od svých učedníků. Toto jsou křesťanské odpovědi, jedině ty mohou zachraňovat ze světského víru násilí.“
Druhým úkolem církve, následujícím po modlitbě, je být nablízku lidem. Pastýři mají být se svými věřícími a bdít po boku toho, kdo pochází nocí bolesti. Papež také zdůraznil, že pastýř je nesrozumitelný, pokud o Bohu pouze mluví, jeho úkolem totiž je „dávat Boha“ skrze sebedarování a blízkost. Má dosvědčovat Boha naděje, který se stal tělem, aby kráčel po lidských cestách.
František připomněl také svou výzvu evropským církvím ke sbírce na podporu Ukrajiny v roce 2016. Poděkoval těm, kdo se na ní podíleli, jak ekonomicky tak po organizační a technické stránce. Vyjádřil také přání, aby tuto inciativu následovaly další konkrétní projekty na podporu trpících bratří na Ukrajině.
Dalším momentem, na nějž papež položil důraz, je synodalita, chápaná jako společná cestu církve, živý dialog mezi pastýři, ale také mezi pastýři a věřícími. „Synodu je třeba dělat každý den, v úsilí kráčet společně nejen s těmi, kdo vidí věci stejně, ale se všemi věřícími v Ježíše,“ řekl František s implicitní narážkou na komplikované vztahy mezi církvemi na Ukrajině. Vypočítal pak tři aspekty, které synodalitu oživují, totiž naslouchání, otevřenost k názorům bratří, dále spoluzodpovědnost, k níž může patřit také bratrské napomenutí, protože křesťanskou lásku je nutné prožívat v pravdě, transparentnosti a odvaze, která cíkev očišťuje. A konečně zapojení laiků do činnosti církve.
František zdůraznil také rozměr univerzálnosti církve, pěstování dobrých vztahů s ostatními rity a sdílení vlastního teologického a liturgického pokladu s dalšími komunitami, včetně nekatolických. Na druhé straně upozornil také na nebezpečí, která univerzálnost církve ohrožují. V této souvislosti varoval před „církevními, nacionalistickými a politickými partikularismy.“
Na závěr papež vyjádřil přání, aby dva dny vatikánských konzultací byly chvílemi sdílení, vzájemného naslouchání a svobodného dialogu, vedeného hledáním dobra v evangelním duchu. „V jistém smyslu jde o synodu věnovanou tématům, která nejvíce leží na srdci ukrajinské řeckokatolické církvi v tomto bodobí, zatíženém vojenským konfliktem, jenž nadále probíhá, a charakterizovaným sérií politických a církevních procesů daleko širšího dosahu než těch, které se týkají naší katolické církve.“ Doprovázím vás na této cestě a prosím vás, abyste na mne pamatovali v modllitbě, zakončil František promluvu k představitelů ukrajinské řeckokatolické církve.
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
