Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Svatí Petr a Pavel, které dnes slavíme, jsou na ikonách často znázorněni, jak podepírají budovu církve. To nám připomíná dnešní evangelium, ve kterém Ježíš říká Petrovi: »Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev« (Mt 16,18). V této pasáži Ježíš poprvé pronáší slovo „církev“. Avšak spíše než nad tímto podstatným jménem chtěl bych vybídnout k zamyšlení nad  přivlastňovacím zájmenem svou čili moji církev. Ježíš nemluví o církvi jako o zevnějšku, nýbrž vyjadřuje velkou lásku, kterou chová ke svojí církvi. Je nakloněn církvi, nám. Svatý Pavel píše: »Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni« (Ef 5,25), to znamená, jak vysvětluje apoštol, že Ježíš miluje církev jako svoji nevěstu. Pro Pána nejsme skupinou věřících nebo náboženskou organizací, jsme Jeho nevěstou. Hledí na svoji církev laskavě a miluje ji s absolutní věrností, třebaže hřešíme a zrazujeme. Říká nám dnes, stejně jako onehdy Petrovi: „moje církev“, vy jste moje církev.

A můžeme to zopakovat i my: moje církev. Říkáme to ve smyslu nikoli výlučného přivlastnění, nýbrž inkluzivní lásky. Nikoli proto, abychom se odlišili od druhých, nýbrž osvojili si krásu přebývání s nimi, neboť Ježíš nás chce sjednocené a otevřené. Církev totiž není „moje“ v tom smyslu, že by korespondovala s mým já, s mými choutkami, nýbrž proto, že ji zahrnuji svojí sympatií. Je moje, protože o ni pečuji a jako apoštolové na ikoně ji také podepírám. Jak? Bratrskou láskou. Svojí bratrskou láskou můžeme promlouvat o své církvi.

Na jiné ikoně jsou svatý Petr a Pavel znázorněni, jak se spolu objímají. Velice se od sebe lišili. Jeden byl rybář a druhý farizeus, a stejně tak se lišili životními zkušenostmi, svými způsoby jednání a svojí vnímavostí. Nechyběly mezi nimi názorové rozepře a otevřené diskuse (srov. Gal 2,11). To co je spojovalo, bylo však nekonečně větší: Ježíš byl Pánem jich obou, společně říkali „můj Pán“ a Ten, který říká „moje církev“. Bratři ve víře nás vybízejí, abychom znovu objevili radost být bratry a sestry v církvi. V této slavnosti, která pojí dva tak odlišné apoštoly, by bylo krásné, kdyby každý z nás řekl: „Děkuji, Pane, za toho člověka, který je jiný než já a je darem pro mou církev.“ Naše odlišnosti nás obohacují, sbratřují. Je prospěšné cenit si kvalit druhých, uznávat dary druhých bez potměšilosti a závisti. Nepřejícnost působí v nitru hořkost, je jako ocet vylitý do srdce. Kdo je nepřejícný, má roztrpčený pohled. Při setkání s někým takovým se nabízí otázka: co jsi dnes snídal? Kávu s mlékem nebo ocet? Nepřejícnost je trpká. Ztrpčuje život. Jak krásné je naopak vědět, že si vzájemně patříme, protože sdílíme tutéž víru, tutéž lásku, tutéž naději a téhož Pána. Patříme jedni druhým, a je skvostné říkat naše církev! Bratrství.

Ježíš na konci evangelia říká Petrovi: »Pas moje ovce« (Jan 21,17). Mluví o nás a říká moje ovce se stejnou laskavostí, s jakou říkal moje církev. S jakou láskou a něhou nás Ježíš má rád! Považuje nás za své. To je cit, který buduje církev. Na přímluvu apoštolů prosme dnes o milost milovat svoji církev. Prosme o oči, které v ní umí vidět bratry a sestry, o srdce, které umí přijímat druhé onou něžnou láskou, kterou Ježíš chová k nám. A prosme o sílu modlit se  za ty, kdo nesmýšlejí jako my: modlit se a mít rád, nepomlouvat, ani za zády. Nikdy nepomlouvat, modlit se a milovat. Madona, která vnášela svornost mezi apoštoly a modlila se s nimi (srov. Sk 1,14), ať nás opatruje v církvi jako bratry a sestry .

Přeložil Milan Glaser