Nový portál Vatikánského rozhlasu

Páni kardinálové,

Drazí bratři biskupové a kněží,

Drazí profesoři a drazí studenti!

Těší mne, že se s vámi dnes mohu setkat a účastnit se tohoto sympozia na téma: „Teologie po Veritatis gaudium ve středomořském kontextu“. Srdečně opětuji pozdrav drahého bratra, patriarchy Bartoloměje, dlouholetého předchůdce Laudato si´, který k naší reflexi přispěl svým osobním poselstvím. Děkuji, Bartoloměji, milovaný bratře.

Středomoří je odedávna místem tranzitů, obchodů a někdy také konfliktů. Mnohé známe. Toto místo nás dnes staví před řadu často dramatických problémů, které lze tlumočit do několika otázek, jež byly položeny na mezináboženském setkání v Abú Dhábí: Jak se vzájemně opatrovat v jediné lidské rodině? Jak udržovat tolerantní a mírumilovné soužití, projevující se autentickým bratrstvím? Jak se přičinit o to, aby v našich komunitách převažovalo přijetí druhých a těch, kdo jsou jiní než my, protože patří k jiné náboženské či kulturní tradici? Jak se mohou náboženská vyznání stát cestami bratrství a nebýt bariérami rozdělení? Tyto a jiné otázky vyžadují intepretace na vícero úrovních, a požadují velkodušnost v naslouchání, bádání a konfrontaci,  aby nastoupily procesy osvobození, pokoje, bratrství a spravedlnosti. Musíme být přesvědčeni, že jde o započetí procesů, nikoli o definování, a okupování prostoru.

 

Teologie přijetí a dialogu

Během tohoto sympozia jste analyzovali rozpory a těžkosti ve středomořském prostoru, a ptali se na ta nejlepší řešení. V této souvislosti se tážete, jaká teologie se hodí do kontextu, ve kterém žijete a pracujete. Řekl bych, že teologie, zejména v tomto kontextu, je povolána být teologií přijetí a rozvíjet upřímný dialog se sociálními a občanskými institucemi, s univerzitními a badatelskými centry, s náboženskými leadery a se všemi ženami a muži dobré vůle za účelem pokojného budování inkluzivní bratrské společnosti a také ochrany stvoření.

Předmluva apoštolské konstituce Veritatis gaudium zmiňuje prohloubení kerygmatu a dialog jakožto kritéria obnovy studií, čímž se rozumí, že mají slouží církvi, soustřeďující se stále více na evangelizaci, nikoli na apologetiku, na příručky. Jádrem je evangelizace, což neznamená proselytismus. V dialogu s kulturami a náboženstvími hlásá církev Ježíšovu dobrou zvěst a prokazuje evangelní lásku, kterou Ježíš zvěstoval jako syntézu veškerého Zákona, prorockých vidění a Otcovy vůle. Dialog je především metoda rozlišování a zvěstování Slova lásky, jež je adresována každému člověku a chce přebývat v srdci každého. Jedině nasloucháním tomuto Slovu a ve zkušenosti lásky, kterou sdílí, lze rozlišovat aktuálnost kerygmatu. Takto pojatý dialog je forma přijetí.

Chtěl bych podtrhnout, že „duchovní rozlišování zajisté nevylučuje pomoc lidské, existenciální, psychologické, sociologické nebo morální moudrosti. Přesahuje ji však. Také nevystačíme jen s moudrými normami církve. [...] Rozlišování přivádí k samému prameni života, který neumírá, k poznání Otce, jediného pravého Boha, a toho, kterého poslal, Ježíše Krista (srov. Jan 17,3)“ (Gaudete et exsultate, 170).

Teologické školy se obnovují uplatňováním rozlišování a dialogickým postupem schopným vytvářet odpovídající duchovní ovzduší a intelektuální praxi. Jde o dialog kladení problémů a společného hledání jejich řešení. Dialog schopný spojovat živé kriterium Ježíšovy Paschy a  analogii, která chápe teologální souvislosti, znamení a odkazy v realitě, ve stvoření i v dějinách. To znamená hermeneuticky vstřebat mysterium Ježíšovy cesty, vedoucí ke kříži, vzkříšení a daru Ducha. Přijmout tuto Ježíšovskou a paschální logiku je nevyhnutelné pro pochopení způsobu, jak je dějinná a stvořená skutečnost dotazována zjevením mysteria Boží lásky. Tento Bůh se v Ježíšově příběhu – ustavičně a v každém protikladu – prokazuje jako ten, kdo převyšuje láskou i schopností napravovat zlo.

Oba pohyby jsou nezbytné a komplementární: hnutí zdola nahoru, umožňující vést dialog nasloucháním a rozlišováním, s každou lidskou i dějinnou instancí, se zřetelem na celou lidskou šíři; a hnutí shora dolů, kde oním „nahoře“ je Ježíš, který je povýšen na kříž, a současně umožňuje rozlišovat znamení Božího království v dějinách a prorocky chápat znamení anti-království, která znetvořují duši a lidské dějiny. Je to metoda, která neustálou dynamikou umožňuje konfrontovat se s jakoukoli lidskou instancí a pochopit, jaké křesťanské a paschální světlo osvěcuje záhyby reality a jaké energie Ducha Ukřižovaného a Vzkříšeného vzbuzuje čas od času, tady a teď.

Dialogický postup je způsob, jak dojít tam, kde se tvoří paradigmata, způsoby cítění, symboly, představy lidí i národů. Dojít tam jako „duchovní etnografové“ duše národů, aby bylo možné navázat hluboký dialog, a pokud možno, přispět k jejich rozvoji hlásáním evangelia o Božím království, jehož plodem je vyzrálé, stále se rozšiřující a inkluzivnější bratrství. Dialog a hlásání evangelia může nastat způsoby, načrtnutými Františkem z Assisi v Nepotvrzené řeholi, těsně před jeho cestou do východního Středomoří. První způsob, kterým podle Františka křesťané žijí, spočívá v tom, „aby nevyvolávali hádky ani spory, ale byli podřízeni každému lidskému stvoření kvůli Bohu a vyznávali, že jsou křesťané“ (XVI). Druhým způsobem se ve stálé poddanosti znamením a působení Vzkříšeného Pána i Jeho pokojného Ducha hlásá křesťanská víra jako v Ježíši zjevená Boží láska vůči všem lidem. Mně se velice líbí rada, kterou dal František brarům: »Kázejte evangelium a bude-li to nezbytné, tak i slovy«. Svědectvím!

Tato poddajnost Duchu v sobě zahrnuje životní styl a hlásání bez dobyvačnosti, bez proselytismu, který jako mor, a bez agresivní snahy o popření druhého. Tento způsob vstupuje „zevnitř“ do dialogu s lidmi, s jejich kulturami, jejich dějinami a jejich odlišnými náboženskými tradicemi. Je to způsob, který s evangelní důsledností zahrnuje svědectví až k obětování života, jak ukazují zářivé příklady Charles de Foucalda, mnichů z Tibhirin, biskupa z Oran Piera Claverieho a mnoha bratří a sester, kteří byli s Kristovou milostí tiše a pokorně věrní a zemřeli se jménem Ježíš na rtech a milosrdenstvím v srdci. Tady si myslím, že teologie musí jako svůj konstitutivní prvek mít na zřeteli nenásilí jakožto horizont i vědu o světě. Pomohou nám tedy spisy a skutky Martina Luthera Kinga a Lanza del Vasto a dalších „tvůrců“ pokoje. Pomocí a povzbuzením je nám památka bl. Giustina Russoliho, který byl studentem této fakulty, a dona Peppina Diany, mladého faráře, kterého zabila camorra a studoval rovněž tady. Tady bych rád zmínil nebezpečný „babylonský syndrom“. Myslíme si, že „babylonský syndrom“ je zmatek, zapříčiněný neporozuměním tomu, co říká druhý. „Babylonský syndrom“ však vzniká tím, že neposlouchám to, co říká druhý, v domnění, že vím, co si myslí a co říká.

 

Příklady dialogu pro teologii přijetí

„Dialog“ není kouzelné zaklínadlo, avšak pomůže teologii v obnově, vezme-li jej vážně a bude-li pěstován mezi profesory i studenty, jakož i s jinými formami vědění a s jinými náboženstvími, zejména se židovstvím a islámem. Studenti teologie by měli být vychováváni k dialogu s judaismem a islámem, aby chápali společné kořeny a odlišnosti našich náboženských identit a tak účinněji přispívali k budování společnosti, která si váží odlišností a favorizuje respekt, bratrství a mírumilovné soužití. K tomu je třeba vychovávat. Já jsem studoval v době úpadku teologie, pokleslé scholastiky. V době příruček a s příručkami. Mezi sebou jsme vtipkovali, že všechny tyto teologické texty měly schéma jediného sylogismu. Premisa říká, že věci se mají tak a tak. Za druhé platí, že katolicismus vždy vítězí. Ergo platí to druhé. Toto je defenzivní, apologetická teologie, uzavřená v příručkách. My jsme tak žertovali, ale nám takto byly tehdejší upadající scholastikou představovány mnohé věci. Tedy hledat mírumilovné dialogické soužití.

S muslimy jsme povoláni vést dialog za účelem vytváření budoucnosti našich společností a měst; jsme povoláni považovat je za partnery za účelem mírumilovného soužití, i když dochází k otřesným činům fanatických skupin nepřátelských dialogu, jako byla tragédie o letošních Velikonocích na Srí Lance. Včera mi kardinál z Colomba řekl: „Když jsem učinil vše potřebné, zjistil jsem, že skupina lidí – křesťanů – se vydala do muslimské čtvrti vraždit. Zavolal jsem imámovi a jeli jsme tam společně, abychom přesvědčili křesťany, že se přátelíme a že tamto jsou extrémisté, kteří nejsou naši. Toto je sbližující a dialogický postoj.  Formovat studenty k dialogu s židy znamená vychovávat k poznávání jejich kultury, jejich způsobu myšlení a jejich jazyka, za účelem lepšího chápání a prožívání našeho vztahu na náboženské úrovni. Na teologických fakultách a církevních univerzitách je třeba podporovat kurzy arabské i hebrejské řeči a kultury a vzájemné poznání mezi křesťanskými, židovskými a muslimskými studenty.

Chtěl bých uvést dva konkrétní příklady, jak být může dialog, charakterizující teologii přijetí, využit při studiích na církevní půdě. Dialog může být především metodou studia, spíše než výukou. Když čteme nějaký text, vedeme dialog s ním i se „světem“, jehož je výrazem, což platí i pro posvátné texty jako je Bible, Talmud a Korán. Často potom vykládáme určitý text v dialogu s jinými ze stejného či jiného období. Texty velkých monoteistických tradic jsou v některých případech výsledkem dialogu mezi nimi. Vyskytují se případy textů, které byly psány jako odpověď na důležité životní otázky kladené v dřívějších textech. Také to je forma dialogu.

Druhým příkladem je dialog, vedený jako teologická hermeneutika v určité době a na určitém místě. V našem případě: ve Středomoří na počátku třetího tisíciletí. Nelze tento prostor chápat realisticky, ne-li v dialogu a jako most – historický, zeměpisný a lidský – mezi Evropou, Afrikou a Asií. Jde o prostor, ve kterém absence míru způsobila mnoho regionálních a světových nerovností a jeho pacifikace by uplatňováním dialogu mohla naopak velice přispět k započetí procesů smíření a pokoje. Giorgio La Pira by řekl, že v teologii jde o to, přispět k rozbití „velkého stanu pokoje“ v celém Středomoří, kdy budou moci žít ve vzájemném respektu různí potomci společného otce Abrahama. Nezapomínat na společného otce.

 

Teologie přijetí je teologie naslouchání

Dialog jako teologická hermeneutika předpokládá a obnáší uvědomělé naslouchání. To znamená také naslouchání dějinám a prožitkům národů, obrácených do středomořského prostoru, aby bylo možné dešifrovat osudy, spojující minulost s dneškem, a pochopit zranění spolu s potenciálem. Jde zejména o pochopení způsobu, jakým křesťanské komunity a jednotlivé prorocké osobnosti dokázaly – i poměrně nedávno – vtělit křesťanskou víru do kontextu konfliktů, menšin a pluralitního soužití s jinými náboženskými tradicemi.

Toto naslouchání musí být hluboce niterné kulturám i národům i z jiného důvodu. Středomoří je mořem mísení, mořem zeměpisně uzavřeným ve srovnání s oceány, ale kulturně vždycky otevřeným setkávání, dialogu a vzájemné inkulturaci. Přesto je zapotřebí obnoveného a sdíleného podání, které po vyslechnutí kořenů i přítomnosti promluví k srdci lidí a ve kterém bude možné se rozpoznat konstruktivním, pokojným a nadějným způsobem.

Multikulturní a multináboženská realita nového Středomoří se formuje takovýmto podáním, tedy v dialogu, který se rodí z naslouchání lidem a textům velkých monoteistických náboženství a zejména mladým lidem. Myslím na studenty našich teologických fakult či univerzit „laického“ typu nebo jiného náboženského vyznání. „Když církev – a můžeme dodat teologie – opustí strnulá schémata a naslouchá ochotně a pozorně mladým, obohatí se touto empatií, protože dovolí mladým poskytnout komunitě svůj vklad, pomůže jí zachytit novou vnímavost a klást si netušené otázky“ (Christus vivit, 65).

Kerygma se prohlubuje zkušeností dialogu, který vzniká nasloucháním a generuje společenství. Ježíš sám zvěstoval Boží království v dialogu s každým typem a kategorií lidí tehdejšího judaismu: s učiteli Zákona, farizeji, celníky, učenci, prostými i hříšnými. Samaritánce vyjevil v naslouchání a dialogu Boží dar i její identitu: zpřístupnil jí mysterium svého společenství s Otcem a překypující plnost, jež z tohoto společenství pramení. Jeho božské naslouchání lidskému srdci otevírá toto srdce k přijetí plnosti Lásky a radosti z života. Dialogem se nic neztratí. Vždycky se získá. Monologem ztratíme všichni.

Interdisciplinární teologie

Teologie přijetí, která jakožto metoda interpretace reality zahrnuje rozlišování a upřímný dialog, potřebuje teology, kteří umí pracovat společně a interdisciplinárně a překonávají individualismus v intelektuální práci. Potřebujeme teology – muže, ženy, kněze, laiky i řeholníky – kteří se v hlubokém dějinném a církevním zakořenění a současně otevřenosti nevyčerpatelné novosti Ducha, dovedou vyhnout sebevztažným, konkurenčním a vskutku zaslepujícím logikám, které se nezřídka vyskytují i v našich akademických institucích a často se skrývají mezi teologickými školami.

Na této cestě vyjití ze sebe na setkání s druhými je důležité, aby teologové byli muži a ženami soucitu a dotýkaly se jich životy utiskované dnešním otroctvím, sociálními metlami, násilím, válkami a enormními nespravedlnostmi, jimiž trpí četní chudí, žijící na březích tohoto společného moře“. Bez společenství a bez soucitu, ustavičně živených modlitbou, protože teologie se pěstuje na kolenou, jinak ztratí nejen duši, ale i inteligenci a schopnost křesťansky interpretovat realitu. Bez soucitu, čerpaného ze Srdce Kristova, hrozí teologům, že budou vtaženi do privilegovaného postavení těch, kdo se uvážlivě stavějí mimo svět a nemají s většinou lidstva žádný podíl na riziku. Laboratorní teologie je jako čistá a destilovaná voda, která je bez chuti.

Chtěl bych dát příklad toho, jak interdisciplinarita, která interpretuje dějiny, může být prohloubením kerygmatu a pokud je oživována milosrdenstvím, může být otevřena transdisciplinaritě. Mám na mysli zejména všechny agresivní a militantní postoje, které poznamenaly způsob obývání středomořského prostoru národy, které se označovaly za křesťanské. Sem patří koloniální postoje a praktiky, které utvářely představivost a politiku oněch národů, ať již ospravedlňování každé války nebo perzekucí vykonávaných jménem náboženství anebo nároku rasové či doktrinální čistoty. Takového pronásledování jsme dopouštěli také my. Vybavuje se mi Píseň o Rolandovi (popisující válku Karla Velikého proti Saracénům z roku 778 – pozn.překl.). Tam po vítězné bitvě stáli v řadě muslimové, kteří si mohli vybrat mezi křtitelnicí a stětím. Křest nebo smrt. To jsme dělali my... Vzhledem k této složité a bolestné historii může být metoda dialogu a naslouchání, vedeného evangelním kriteriem milosrdenství, velmi obohacena interdisciplinárními poznatky a výklady, umožní-li, aby vyšla najevo také proroctví pokoje, která Duch nikdy neopomíjí vzbuzovat.

Interdisciplinarita jako kriterium obnovy teologie a studií na církevní půdě obnáší závazek neustálého kontaktování  a dotazování  tradice. Naslouchání křesťanských teologů nezačíná od nuly, nýbrž od teologického odkazu, který právě ve středomořském prostoru zapouští svoje kořeny v komunitách Nového zákona, v bohaté reflexi Otců a mnoha generací myslitelů a svědků. Živá tradice, která se nám dochovala, může přispívat k osvěcování a dešifrování mnoha současných otázek. Avšak pod podmínkou, že bude vykládána v upřímné touze po očištění paměti, že totiž dovede rozlišovat to, co bylo nositelem původního Božího záměru, zjeveného v Duchu Ježíše Krista, a co tomuto milosrdnému a spasitelnému záměru nebylo věrné.

Nezapomínejme, že tradice je kořenem, který dává život. Dává nám život, abychom mohli růst, vzkvétat a přinášet plody. Častokrát přemýšlíme o tradici jako o muzeu. Nikoli! Někdy minulý týden jsem četl úryvek z Gustava Mahlera: „Tradice je ručitelkou budoucnosti, nikoli pouzdrem na popel.“ To je krásné. Žijme tradici jako strom, který žije, roste. Vincenc Lerinský to pochopil již v 9. století správně, když mluvil o růstu víry, tradice podle třech kritérií: „annis consolidetur, dilatetur tempore, sublimetur aetate“ - s průběhem let se má upevňovat, s časem rozvíjet a s průběhem věků růst do výšky. To je tradice. Bez tradice nemůžeš růst! Tradice je kvůli růstu jako kořen pro strom.

 

Teologie v propojení

Teologie po Veritatis gaudium je teologií na síti a ve středomořském kontextu  teologií solidarity se všemi „trosečníky“ dějin. V rámci poslání, jehož se můžeme nadít v této teologii, připomeňme svatého Pavla a počátky křesťanství spojující východ se západem. Tady, nedaleko místa, kde se Pavel vylodil, nelze nezmínit, že apoštolovy cesty byly poznamenány nebezpečími jako v případě těžkostí ve Středozemním moři (Sk 27,9). Ztroskotání připomíná to Jonášovo. Pavel neutíká a mohl si dokonce myslet, že Řím bude jeho Ninive. Mohl si myslet, že napraví kapitulantský Jonášův postoj, zřekne-li se útěku. Nyní, kdy se západní křesťanství poučilo z mnoha minulých chyb a nebezpečí, může se vrátit ke svým zdrojům v naději, že bude moci dosvědčovat dobrou zvěst národům východu i západu, severu i jihu. Teologie, která má mysl i srdce upřené k „milosrdnému a slitovnému Bohu“ (Gn 4,2), může pomáhat církvi i občanské společnosti znovu se vydat na cestu v doprovodu mnoha ztroskotanců a povzbuzovat středomořské národy k odmítání každého pokušení rekonkvisty a totožnostní uzavřenosti. Obě se rodí, živí a rostou strachem. Teologie nemůže být pěstována v prostředí strachu.

Práce teologických fakult a církevních univerzit přispívá k vytváření spravedlivé a bratrské společnosti, v níž jsou péče o stvoření a budování míru výsledkem spolupráce občanských, církevních a mezináboženských institucí. Především jde o práci „evangelní sítě“, tedy ve společenství s Ježíšovým Duchem, který je Duchem pokoje, Duchem lásky působícím ve stvoření a srdci mužů a žen dobré vůle všech ras, kultur a náboženství. Analogicky k jazyku, který používal Ježíš, když mluvil o Božím království, chce také interdisciplinárnost a propojenost usnadňovat rozlišování přítomnosti Ducha Zmrtvýchvstalého v realitě. Počínaje porozuměním Božímu Slovu v jeho původním středomořském kontextu je možné rozpoznávat znamení doby v nových kontextech.

 

Teologie po Veritatis gaudium ve středomořském kontextu

Zdůrazňoval jsem Veritatis gaudium. Chtěl bych veřejně poděkovat zde přítomnému prof. Zani, který byl jedním z tvůrců tohoto dokumentu. Děkuji!

Jaké je tedy poslání teologie po Veritatis gaudium ve středomořském kontextu? Teologie se musí sladit s Duchem Vzkříšeného Ježíše, s Jeho svobodou jít do světa a dosáhnout periferií, včetně těch myšlenkových. Teologům náleží poslání vždy znovu usnadňovat setkání kultur se zdroji Zjevení a Tradice. Antické myšlenkové architektury, velké teologické syntézy minulosti jsou nalezištěm teologické moudrosti, ale nelze je na aktuální otázky aplikovat mechanicky. Je třeba si je osvojit s cílem hledat nové cesty. Díky Bohu, první zdroje teologie, tedy Boží slovo a Duch svatý jsou nevyčerpatelné a neustále plodné. Proto je možné a potřebné ubírat se směrem „teologických Letnic“, jež umožní ženám a mužům naší doby naslouchat „ve vlastní řeči“ křesťanské reflexi, která odpoví na jejich hledání smyslu a plnosti života. Aby se tak stalo, jsou nezbytné určité předpoklady.

Především je třeba vycházet z evangelia milosrdenství, ze zvěsti, kterou tvoří samotný Ježíš a původní kontexty evangelizace. Teologie se rodí mezi konkrétními lidmi, kteří se setkali s pohledem a srdcem Boha, který je s milosrdnou láskou jde hledat. Chtěl bych zopakovat odtud, z tohoto města, kde se nevyskytují jenom násilnosti, nýbrž uchovávají se tu mnohé tradice a příklady svatosti – kromě mistrovského díla Caravaggiova o skutcích milosrdenství a svědectví svatého lékaře Giuseppeho Moscatiho – bych rád zopakoval, co jsem napsal teologické fakultě Katolické univerzity v Argentině: „Dobří teologové, stejně jako dobří pastýři, musejí být cítit lidem a ulicí, a jejich reflexe má hojit olejem a vínem lidská zranění. Teologie má být výrazem církve, která je »polní nemocnicí«  a prožívá svoje spásonosné a uzdravující poslání ve světě. Milosrdenství není jenom pastorační postoj, ale samotná podstata evangelia. Studujte, jak by se v různých disciplínách – dogmatice, morálce, spiritualitě, právu a podobně – odrážela centrální role milosrdenství. Bez milosrdenství naší teologii, našemu právu a naší pastoraci hrozí, že zabředne do byrokratické přízemnosti či ideologie, která si chce ochočit mystérium“ (List u příležitosti 100. výročí založení teologické fakulty Katolické univerzity v Argentině, 3. března 2015). Na cestě milosrdenství se teologie ubrání před ochočováním mystéria.

Za druhé je nezbytné seriózní osvojení dějin v teologii jakožto prostoru, který je otevřen setkání s Pánem. „Schopnost zahlédnout Kristovu přítomnost a cestu církve dějinami nás totiž činí pokornými a zbavuje nás pokušení utíkat se do minulosti, abychom se vyhnuli přítomnému okamžiku. A to je zkušenost mnoha badatelů, kteří začali - neříkám jako ateisté, ale jako agnostikové - avšak nalezli Krista. Dějinám totiž nelze porozumět bez této síly“ (Promluva k účastníkům konference italského Sdružení profesorů církevních dějin (AIPSC), 12. ledna 2019).

Nezbytná je teologická svoboda. Bez možnosti vyzkoušet nové cesty nelze vytvořit nic nového a nedává se prostor novosti Ducha Zmrtvýchvstalého: „Těm, kteří sní o monolytické a všemi obhajované doktríně bez odstínů, se to může jevit jako rozkladná nedokonalost. Avšak skutečnost je taková, že tato rozmanitost pomáhá lépe vyjevit a rozvíjet různé aspekty nevyčerpatelného pokladu evangelia“ (Evangelii gaudium, 40). To také znamená náležitě revidovat ratio studiorum. Co se týče svobody teologické reflexe, přiklonil bych se k určitému rozlišení. Jako vědci svobodně pokračujte, v konečné fázi se pak vyjádří magisterium, ovšem bez svobody nelze teologicky bádat. Při kázání Božímu lidu ale nezraňujte jeho víru svými rozepřemi. Disputace patří jen mezi teology, to je váš úkol. Božímu lidu ale podávejte to podstatné, co sytí jeho víru, aniž by ji relativizovalo.

Nakonec je nezbytné vybavit se lehkými a flexibilními strukturami, které ukáží prioritu přikládanou přijetí a dialogu, inter- a transdisciplinární práci a síti. Statuta, vnitřní organizace, metoda výuky, studijní řád by měly odrážet fyziognomii církve, která „vychází“. Veškeré rozvrhy a způsoby mají, pokud možno, co nejvíce usnadňovat docházku těch, kdo touží studovat teologii: kromě seminaristů a řeholníků, také laiků a žen, jak věřících laiček, tak řeholnic. Vklad, který ženy přinášejí a mohou přinášet teologii, je neodmyslitelný. Jejich účast je proto třeba podporovat, jako to činíte na této fakultě, kde je mnoho vyučující i studujících žen.

Toto překrásné místo, sídlo teologické fakulty nesoucí jméno sv. Aloise, jehož svátek připadá na dnešek, ať je symbolem sdílené krásy, která je dostupná všem. Sním o teologických fakultách, kde se pěstuje soužití růzností, praktikuje se teologie dialogu a přijetí a je prožíván mnohostěnný model teologického vědění namísto statické a odvtělené sféry; kde je teologické bádání s to prosazovat náročný, ale přesvědčivý proces inkulturace.

 

Závěr

Uzavírám: Kritéria prologu apoštolské konstituce Veritatis gaudium jsou evangelní. Kérygma, dialog, rozlišování, spolupráce, propojení – a dodal bych také parrhésii, která byla popsána jako schopnost být na hranici, spolu s hypomoné, tedy tolerance bytí na hranici, aby se mohlo pokračovat - to všechno jsou prvky a kritéria, jež tlumočí způsob, kterým žil a hlásal evangelium Ježíš a kterým jej mohou i dnes předávat jeho učedníci.

Teologie po Veritatis gaudium je kérygmatická, teologie rozlišování, milosrdenství a přijetí, jež navazuje dialog se společností, kulturami a náboženstvími, aby bylo budováno mírumilovné soužití lidí o národů. Středomoří je dějinnou, zeměpisnou a kulturní matricí kérygmatického přijetí pěstovaného dialogem a milosrdenstvím. Neapol je příkladem a speciální laboratoří tohoto teologického bádání. Zdar vaší práci!

 

Přeložil Milan Glaser

           

Další články z podrubriky Promluvy