Nový portál Vatikánského rozhlasu

V neděli (2.6.) během zpáteční cesty z pastorační návštěvy v Rumunsku se konala na palubě letadla asi půl hodinová tisková konference s papežem Františkem. V jejím úvodu připomněl prozatímní ředitel tiskového střediska Svatého stolce, Alessandro Gisotti, Světový den sdělovacích prostředků, připadající právě na tento den církevního kalendáře (7. neděli velikonoční), na což navázal papež krátkým úvodem.

O mediální komunikaci

Papež: Dobrý večer. Děkuji za váš doprovod a jak řekl Gisotti tento den patří vám a obrací naši mysl k vám. Pracujete v komunikacích a jste – jak řekl Alessandro – pracovníci, ale jste především a měli byste být svědkové komunikace. Všeobecně vzato dnes komunikace zaostává. Kupředu jde  kontakt. Navazují se kontakty, ale nekomunikuje se. Vy jste svým povolání svědkové komunikace. Je pravda, že musíte také navazovat kontakty, ale netřeba se zastavit u toho, nýbrž jít dál. Přeji vám, abyste rozvíjeli svoje povolání a dosvědčovali komunikaci, která má v nynější době zapotřebí méně kontaktů a více komunikování. Děkuji vám a blahopřeji k vašemu Dni. Můžete klást otázky.

Rumunsko trpí emigrací

Diana Dumitrescu z rumunské televize TVR: Svatosti, děkujeme za vaši návštěvu v Rumunsku. Vy víte, že miliony našich krajanů v posledních letech emigrovaly. Co byste vzkázal rodině, která opouští svoje děti kvůli práci v zahraničí, aby jim zajistila lepší život?

Papež: Především mne to vede k přemýšlení o lásce v rodině, protože rozdělení není nic hezkého. Vždycky se stýská... ale rozdělit se za účelem postarat se o rodinu je skutek lásky. Při včerejší mši jsme v jedné z přímluv slyšeli jednu paní, která pracuje v zahraničí, aby pomáhala rodině. Rozdělení je vždycky bolestné. Proč k tomu však dochází? Není to turistika, je to nutnost. A často ne proto, že nic nenajdeš.. často je to způsobeno světovou politikou, která do toho zasahuje. Znám  historii tvojí vlasti po pádu komunismu, kdy mnohé podniky byly zrušeny, aby se otevřely v zahraničí a vydělaly víc. Podnik se zavře a lidi jsou ponecháni na ulici. Je to také nespravedlnost, celosvětová a všeobecná, nedostatek solidarity. Je to trápení. Jak bojovat? Snažit se vytvářet pracovní příležitosti. Není to snadné v nynější situaci světového finančnictví a ekonomiky. Pomyslete, že máte vysokou porodnost, není tu demografická zima, jakou vidíme v Evropě. Je nespravedlivé, že nemáte pracovní příležitosti pro tolik mladých. Doufám tedy ve vyřešení této situace, která nezávisí jenom na Rumunsku, nýbrž na světovém finančním řádu, na konzumistické společnosti, na touze mít víc a víc vydělat... a mnoho lidí zůstává samo. Nevím, mojí odpovědí je výzva na světovou solidaritu v této chvíli, kdy Rumunsko předsedá Evropské unii, aby se k tomu přihlédlo.

O ekumenismu

Cristian Micaci z rumunského Radia Maria: Svatosti, v těchto dnech se mluvilo o společné cestě. Co byste poradil nám v Rumunsku ohledně vztahů mezi vyznáními, zejména mezi katolickou menšinou a pravoslavnou většinou, a ohledně vztahů mezi etniky a mezi světem politiky a občanskou společností?

Papež: Obecně vzato bych řekl, že jsou potřeba vztahy podané ruky, vyskytuje-li se konflikt. Vaše rozvíjející se země s vysokou porodností má budoucnost před sebou a nemůže si dovolit vnitřní nepřátele. Vždycky je zapotřebí procesu sblížení mezi různými etniky, náboženskými a zejména křesťanskými vyznáními. To za prvé. Vždycky podat ruku a naslouchat druhému. Pokud jde o pravoslaví, máte velkého patriarchu, muže širokého srdce a velice sečtelého. Zná mystiku pouštních otců, spiritualitu, studoval v Německu, ale je také mužem modlitby. Sblížit se s Danielem je snadné. Vnímám jej jako bratra, a rozmlouvali jsme spolu jako bratři. Já mu neříkám: „Proč vy jste to či ono...“ a on mi neřekne: „Ale proč vy...“ . Jdeme společně! Ideou je vždycky to, že ekumenismus neznamená dojít k výsledku zápasu a diskuse. Ekumenismus je společná cesta. Společná pouť. Společná modlitba. Ekumenismus modlitby. V dějinách máme ekumenismus krve. Když zabíjeli křesťany, neptali se jich: „Ty jsi pravoslavný? Ty jsi katolík? Luterán? Anglikán?“ Nikoli. Ty jsi křesťan. A byla prolévána krev. Ekumenismus svědectví, ekumenismus modlitby, krve a svědectví. Potom ekumenismus chudých, jak to nazývám, což znamená společná práce na tom, co lze dělat pro nemocné a pro lidi na okraji a v nouzi. Dvacátá pátá kapitola Matoušova evangelia je hezký ekumenický program. Společná cesta už je jednotou křesťanů. Nečekat, až se teologové dohodnou na eucharistii. Eucharistie se koná každý den modlitbou, památkou krve našich mučedníků, prokazováním skutků lásky a tím, že se mám rádi. Slyšel jsem, že v jednom evropském městě je dobrý vztah mezi katolickým a luteránským arcibiskupem. Jednou měl tamější katolický arcibiskup přijet v neděli do Vatikánu, ale zavolal, že dorazí až v pondělí. A když přijel, řekl mi: „Promiň, ale luteránský biskup mi řekl, že musí odjet pryč, a požádal mne, abych místo něho měl bohoslužbu v jeho katedrále. Toto je bratrství. Dosáhnout něčeho takového je velké, ne? Kázal tam tedy katolík. Neslavil eucharistii, ale kázal. Toto je bratrství. Když jsem byl v Buenos Aires, několikrát mne pozvala skotská církev, abych kázal. A šel jsem tam. Putovat společně je možné. Jednota, bratrství, podaná ruka, dívat se navzájem na sebe v dobrém, neočerňovat druhého. Defekty máme všichni. Kráčíme-li však společně, defekty necháme stranou. Kritizují staří mládenci.

Ke „společné“ modlitbě Otčenáš v pravoslavné katedrále

Xavier Lenormand z francouské agentury Média: Svatosti moje otázka se týká prvního dne návštěvy. V pravoslavné katedrále byl krásný, ale poněkud obtížný moment modlitby Otčenáš. Obtížný proto, že katolíci a pravoslavní byli shromážděni společně, ale nemodlili se společně. Mluvil jste o ekumenismu modlitby. Moje otázka tedy zní: Na co jste myslel, když jste během modlitby Otčenáš v rumunštině, mlčel? Jaké budou další konkrétní kroky na této společné cestě?

Papež: Prozradím ti, že jsem nezůstal mlčet, ale modlil jsem se Otčenáš italsky. Ty také? Dobře. Viděl jsem, že během modlitby Otčenáše v latině i rumunštině se většina lidí modlila. Lidé zacházejí dál než představení. My představení musíme vytvářet diplomatickou rovnováhu, abychom zajistili společný chod. Existují zvyky, diplomatická pravidla, jež je dobré dodržovat, aby nedošlo ke škodě. Lid se však modlí společně. I my, když jsme sami, se modlíme společně. To je svědectví. Mám zkušenost modlitby s mnoha luteránskými a evangelikálními pastory i pravoslavnými duchovními. Patriarchové jsou otevření. I mezi námi katolíky jsou uzavření lidé, kteří nechtějí a říkají, že pravoslavní jsou schizmatici. To jsou staré věci. Pravoslavní jsou křesťané. Existují však katolíci, kteří jsou trochu integralisté, ale musíme je tolerovat a modlit se za ně, aby Pán a Duch svatý trochu obměkčil jejich srdce. Já jsem se tedy modlil oba dva Otčenáše. Nedíval jsem se na Daniela, ale myslím, že on také.

O italské politice (Matteo Salvini)

Manuela Tulli z italské agentury ANSA: V nedávných volbách někteří političtí leadři, jako náš vícepremiér Matteo Salvini, používali během kampaně náboženské symboly. Na předvolebním mítinku jsme viděli růžence, křížky, zasvěcení Mariinu Neposkvrněnému Srdci. Zajímalo by mne, jaký to na vás udělalo dojem, a také zda je pravda, jak říkají některé indiskrétní hlasy, že se s naším vicepremiérem nechcete setkat?

Papež: Začnu tou druhou otázkou. Neslyšel jsem o tom, že by někdo z [italské] vlády, kromě premiéra žádal o audienci. Nikdo. O audienci se žádá přes státní sekretariát. Premiér Conte o ni požádal, a uskutečnila se podle protokolu. S premiérem byla hezká audience, asi hodinová nebo možná delší. Je to inteligentní člověk, profesor, který ví, o čem mluví. Od vicepremiéra či dalších ministrů jsem žádnou žádost o audienci nedostal. Přijal jsem prezidenta republiky. A pokud jde tady o ty věci, již mnohokrát jsem přiznal, že noviny čtu jenom dvoje. Tedy stranický list, tzn. L´Osservatore Romano – ten čtu a bylo by hezké, kdybyste jej četli také, protože tam jsou velmi zajímavé interpretační klíče. A je tam také to, co říkám já. Tedy stranický list a potom Il Messaggero, který se mi líbí, protože má velké titulky. Prolistuji ho a občas se u něčeho zastavím. Nezajímal jsem se o propagandistické zprávy o tom, jak si před volbami počíná ta či ona strana. Opravdu, já - a to je třetí prvek - přiznávám, že jsem ignorant a nerozumím italské politice. Je pravda, musím se o ni zajímat, ale nechápu ji. Říci bez informací nějaký názor o postojích nějaké předvolební kampaně některé ze stran by bylo z mé strany nerozvážné. Modlím se za všechny, aby Italie šla kupředu, aby byli Italové jednotní a věrní svému nasazení. I já jsem Ital, protože jsem potomkem italských emigrantů. Pokrevně jsem Ital. Všichni moji bratři mají italské občanství. Já jsem ho nechtěl, protože v roce, kdy se dalo získat, jsem byl biskupem a já jsem si řekl, že biskup nemá mít vlast. A proto jsem nechtěl občanství. V politice mnoha zemí se všude vyskytuje choroba korupce. Všude: ne abyste zítra řekli: „Papež řekl, že italská politika je zkorumpovaná.“ Nikoli. Řekl jsem, že kdekoli je jednou z nemocí politiky to, že sklouzává do korupce. Všeobecně. Nedávejte mi tedy, prosím, do úst něco, co jsem neřekl. Jednou jsem slyšel vyprávět o tom, jak vznikají politické dohody. Představte si schůzi devíti podnikatelů u jednoho stolu, jak diskutují o povolení k rozvoji svých podniků a nakonec se po mnoha hodinách, kdy jde jedno kafe za druhým, dohodnou. Potom to dají na papír a přečtou. Během tisku si dají na oslavu whiskey, koluje listina a podepisuje se dohoda. A během toho, jak dohoda koluje, udělám pod stolem já a druhý jinou dohodu. Toto je politická korupce, která se dělá tak trochu všude. Musíme politikům pomáhat, aby byli poctiví, a nedělat kampaň s nepoctivými vlajkami – pomluvami, nactiutrháním a skandály – a často i rozséváním strachu, což je hrozné. Politika a politik nikdy, nikdy nesmí rozsévat strach a nenávist. Jedině naději. Spravedlivou a náročnou, ale naději. Zemi je třeba vést k naději a nikoli vzbuzovat strach. Nevím, zda jsem odpověděl, ale o podrobnostech v chování politiků nevím.

O emeritním papeži Benediktu XVI. a tradici

Eva Fernández, redaktorka rozhlasové stanice španělských biskupů COPE, připomněla papežův důraz na vztah mezi mladými lidmi a prarodiči, o němž František mluvil také v Rumunsku během setkání s rodinami: „Vy sice nemáte blízkou rodinu, ale řekl jste, že Benedikt XVI. je jako dědeček, že je to jako mít doma dědečka …”

Papež: To je pravda!

Eva Fernádez: Vídáte se s ním jako s dědečkem?

Papež: Ještě více! Pokaždé, když za ním příjdu na návštěvu, vnímám ho takto. A vezmu ho za ruku a nechám ho mluvit. Mluví málo, mluví zvolna, ale se stejnou hloubkou jako vždycky. Benediktovým problémem jsou totiž kolena, nikoliv hlava! Je velmi duchapřítomný a když ho slyším mluvit, cítím, že mne to posiluje, cítím “mízu” kořenů, která se do mne vlévá a pomáhá mi pokračovat vpřed. Cítím tradici Církve, která není muzejním exponátem. Tradice je jako kořeny, které ti dávají mízu k růstu. Ty se však nestaneš podoben kořenům. Nikoli, budeš růst, strom poroste, přineseš plody a semena se stanou kořeny pro druhé. Tradice církve je v neustálém pohybu. V rozhovoru, který udělal Andrea Mondo pro „Osservatore”, se objevuje jedna hezká pasáž, spojená se skladatelem Gustavem Mahlerem. Když přišla řeč na tradice, říkával: „Tradice je garancí budoucnosti a nikoli strážcem popela”. Není muzeem. Tradice nestřeží popel, nostalgii integralistů vracet se k popelu, nikoliv! Tradice jsou kořeny, které dovolují stromu růst, kvést a přinášet plody. A chtěl bych zopakovat úryvek z argentinského básníka, kterého velmi rád cituji: „Všechno, co na stromu rozkvétá, má původ v tom, co má pod zemí.” V Jasi jsem poukazoval na babičku (s právě narozeným vnoučkem v náručí): bylo to gesto „spojenectví” a k tomu ty oči… Cítil jsem v té chvíli hluboké dojetí, takže jsem nestihl reagovat a papamobil pokračoval v cestě. Zkrátka byl bych jí mohl pozvat, aby přistoupila blíž, a ukázat její gesto… Řekl jsem v tu chvíli Pánu Ježíši: „Je to škoda, ale ty to dokážeš vyřešit”. A náš šikovný fotograf Francesco si povšiml komunikace probíhající mezi pohledem mým a oné ženy a pořídil fotografii, která už byla publikována. Zahlédl jsem ji dnes odpoledne ve Vatican Insider. Toto jsou kořeny, tady nastoupí růst. Nebude stejný jako já, ale já dávám něco ze sebe. Setkání mezi starými a mladými je důležité. Když prarodiče vidí, že mají vnuky, kteří ponesou dějiny kupředu, začínají mít přání – když si totiž nic nepřejí, upadají do úzkostí – takto však vidí, že je tu budoucnost! A mladé lidi to povzbuzuje a začínají prorokovat a utvářet dějiny. To je důležité!

O Evropské unii napadané ideologiemi

Lucas Wiegelmann z Herder Korrespondenz: Svatý otče, v těchto dnech jste mnoho mluvil o bratrství mezi lidmi a o společné cestě. Jsou to věci, o nichž jsme již slyšeli. Vidíme však, že v Evropě narůstá počet těch, kdo si nepřejí bratrství, nýbrž egoismus a izolaci, dávají přednost osamocené cestě. Proč je tomu tak, podle Vás. A co má Evropa dělat, aby se to změnilo?

Papež: Odpusť, že cituji sám sebe, nejde o marnivost, nýbrž užitečnost. Mluvil jsem o tomto problému ve dvou (třech) promluvách: ve Štrasburku, při přebírání ceny Karla Velikého, a pak v promluvě k hlavám států a vlád v Královském sále (v Apoštolském paláci ve Vatikánu), u příležitosti výročí zakládajících smluv Evropské unie. V těchto promluvách jsem řekl všechno, co si o tom myslím. A byla tu ještě další promluva v Cáchách, které jsou klenotem, vaším německým klenotem. Přečti si je a najdeš odpovědi. Evropa musí vést vzájemný rozhovor. Evropa nemůže konstatovat: „Jsme spojení, řekneme v Bruselu, ať si teď poradí sami, pokračování je na vás!” Nikoli. Všichni jsme zodpovědní za Evropskou unii! Střídavé předsednictví Evropské unie není kurtoazním gestem, jakobychom tančili menuet – jednou jsi na řadě ty, jednou já. Vůbec ne. Je to symbol zodpovědnosti, kterou každá jednotlivá země nese vzhledem k Evropě. Pokud si Evropa nebude dobře hledět výzev budoucnosti, uschne. Dovolil jsem si ve Štrasburku říci, že cítím, jak Evropa přestává být „Matkou Evropou” a stává se „babičkou Evropou”. Zestárla. Přišla o touhu po společné práci. Možná si někdo ve skrytu klade otázku, zda nenadešel konec tohoto sedmdesátiletého dobrodružství. Je zapotřebí vrátit se k duchu otců zakladatelů, znovu se ho chopit! Evropa potřebuje sebe samu, být sama sebou, potřebuje svou identitu a jednotu a tak, za pomoci mnoha nástrojů, nabízených dobrou politikou, překonat rozdělení a hranice. V Evropě vnímáme hranice a to není dobré. Ani kulturní hranice nejsou dobré. Je sice pravda, že každá země má svou vlastní kulturu a musí ji střežit, avšak v mnohostranném duchu. Globalizace je tam, kde jsou respektovány kultury všech, avšak všechny v jednotě. Ať se však Evropa, prosím vás, nenechá přemoci pesimismem a ideologiemi! Evropa totiž v této chvíli není napadána kanóny nebo bombami, nýbrž ideologiemi. Jsou to ideologie, které nemají evropský původ, přicházejí z venku nebo vznikají evropských skupinkách, které nejsou velké! Pomyslete na Evropu, rozdělenou a válčící v roce 1914, 1932-33 až do roku 1939, kdy vypukla válka. Nevracejme se prosím k tomu! Poučme se z dějin! Nepadejme do stejné jámy. Jak už jsem vám kdysi vyprávěl, říká se, že jen jediné zvíře spadne dvakrát do stejné jámy - člověk: osel to nikdy neudělá! Nevím, co dalšího bych ti řekl… Přečti si ale promluvu cášského starosty, Bürgermeistera: Je to klenot!

Alessandro Gisotti: Děkujeme, Svatý otče. Děkujeme za vaši ochotu po třech velmi náročných dnech a také po pěti cestách, které v této první části roku  následovaly v rychlém sledu jedna po druhé a byly tolik bohaté na nejrůznější okamžiky a setkání.

Rumunská krajina je nádherná

Papež: A nyní ještě dvě věci: kvůli počasí jsem byl včera nucen absolvovat 2 hodiny a 40 minut cesty autem. Byla to Boží milost! Projížděl jsem překrásnou krajinou, jakou jsem nikdy dříve neviděl. Projel jsem celou Transylvánii. Je to nádhera! Nikdy jsem neviděl něco podobného. A dnes, na cestě do Blaje, totéž: Bylo to opravdu překrásné! Krajina této země je nádherná. Jsem vděčný také za déšť, který mne donutil cestovat po zemi a nikoli vrtulníkem, mít větší kontakt se skutečností.

A druhá věc: Vím, že někteří z vás jsou věřící, jiní ne tak docela, ale povím to pro věřící: Modlete se za Evropu, za jednotu! Kéž nám Pán dá tuto milost. K nevěřícím chci říci: usilujte o dobrou vůli, chovejte ve svém srdci přání, aby se Evropa vrátila ke snu otců zakladatelů. Děkuji, děkuji mnohokrát. A přeji pěkné zakončení oslav vašeho svátku (Světového dne sdělovacích prostředků – pozn. překl.).

Přeložili Johana Bronková a Milan Glaser