Nebeské království nebude nastoleno politicky, jak Ježíš několikrát výslovně podotýká. Není totiž z tohoto světa, jehož vládcem je otec lži v důsledku prvotního hříchu a Božího dopuštění. Politickou cestou k tomu nedojde dokonce ani za použití sociálního učení církve, které ostatně takové ambice nikdy ani nemělo. Je proto pochybené vinit církev z toho, že přišla se svým sociálním učením s historickým zpožděním, jak lze slýchat bohužel i od katolíků s akademickými tituly. Je to omyl historický, ale dost možná i věroučný. Z historického hlediska má totiž veškeré působení církve svůj sociální rozměr, a samotné sociální učení církve, které bývá spojováno s vydáním encykliky Rerum novarum (1891), mělo v různých částech Evropy množství předchůdců, kteří působili ještě před Marxem (1813-1883) či Leninem (1870-1924), ale narozdíl od nich ne pouze slovy, jimiž navíc nikdy ve společnosti nešířili nepřátelství či opovržení. Je to např. Adolph Kolping (1813-1865), Antoine-Frédéric Ozanam (1813-1853), Giuseppe Agostino Benedetto Cottolengo (1786-1842), Giovanni Melchiorre Bosco (1815-1888), abychom jmenovali jen ty kanonizované.
Tvrzení, že toto sociální učení přišlo pozdě, totiž zaměňuje církevní učení s politickým programem; je zavádějící. Předstírá jako by mesiášská naděje mohla být splněna v průběhu dějin, ačkoli, jak učí církev, může být naplněna pouze mimo dějiny (KKC, 676). Právě tato „forma politického, od základu zvrhlého sekularizovaného mesiášství,“ před níž varuje Katechismus katolické církve (tamt.), ohrožuje smýšlení věřícího bez ohledu na to, koho volí v demokratických volbách.
Pokud je pravdou, že církev trpěla obsesí mluvením o sexualitě, interrupcích a intimním obcování osob téhož pohlaví, pak je možné se ptát, zda nyní netrpí stejnou obsesí ve vztahu k migraci, ekologii a sociální nerovnosti. Ani jedno, ani druhé neodpovídá pravdě, je-li viděna optikou křesťanské víry, ale i z hlediska čistě statistické frekvence příslušných termínů v dokumentech církevního magisteria.
Politické čtení dějin a světa ve veřejném prostoru dnes jednoznačně zastiňuje to náboženské. A projevuje se to bohužel mezi křesťany, bez ohledu na to, má-li jejich kněžství všeobecnou nebo služebnou povahu – řečeno koncilní terminologií – tzn. zda jde o laiky či kněze. Výklady či pohledy na svět, jež by se uměly držet výlučně Božího zjevení, jsou ve vztahu k politickému dění velkou vzácností.
Také proto působí dnešní záplava politické rétoriky ve veřejném prostoru tak bezútěšně a licoměrně. Vkládá se do ní nepatřičná naděje na obou stranách. Volby jsou v tomto světě zajisté nástrojem vlády. Stačí však jen neznatelně málo k tomu, aby nevyjadřovaly vládu lidu, která je ostatně v konkrétních krocích vždycky dosti diskutabilní, nýbrž vládu nad lidem. Demokratické volby mají totiž nejenom politický dopad, nýbrž také psychologický. Ovlivňují nejenom složení vlády, ale také smýšlení voličů a jejich vzájemné vztahy, což se často nekonstruktivně přenáší i do těch nejdůvěrnějších mezilidských vztahů. „Rozděl a panuj“ platí i v rámci demokracie.
V této souvislosti stojí za zmínku, že pokušitel se snaží klamat nejenom jednotlivce, nýbrž celé skupiny lidí, národy či společenské třídy, jak podotýká v Exerciciích (č.146) sv. Ignác z Loyoly na počátku novověku. Všechna pokušení koordinuje otec lži, který je také vládcem tohoto světa, jak konstatuje Spasitel, který jej přišel z tohoto světa vypudit. Při zběžném pohledu či poslechu dnešních konverzací je zřejmé, že kolektivní pokušení jsou dnes mocnější než ta individuální.
V tomto světě vyrůstá království, které se pokouší zardousit tok života, jehož Dárcem je Bůh. Pokušitel nabízí „všecka království světa“ dokonce i Spasiteli, a to výměnou za úkon adorace, náležející pouze Bohu.
Křesťanovi tedy nezbývá než dívat se do budoucnosti skrze vlastní smrt. Jen tak lze spatřit triumfující dobro, které je určeno jednotlivci i celému lidskému rodu.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
