Vatikán. První specializované brefotrofium (čili nalezinec) na světě a snad vůbec první příklad renesanční architektury – tato dvě prvenství se snoubí ve florentském Špitálu neviňátek, jehož představitele dnes přijal papež František v souvislosti se šestistým výročím založení.
„Dějiny Ústavu neviňátek nás mohou mnohému naučit – u jejich zrodu totiž stojí bohatý bankéř Francesco Datini, který věnoval částku postačující k realizaci tohoto díla. Také dnes je sociální a etická odpovědnost finančního sektoru nepostradatelnou hodnotou k budování spravedlivější a solidární společnosti. Dalším zarážejícím prvkem na tomto příběhu je fakt, že stavební projekt byl svěřen Filippovi Brunelleschimu, nejdůležitějšímu architektovi dané doby, který právě v oněch letech pracoval na jiném významném díle, které dodnes ohromuje celý svět – kupoli florentské katedrály. Stalo se tak, aby tatáž krása, která se věnuje Pánovu domu, byla vynaložena také na domov méně šťastných dětí. Nestačilo, aby nalezené děti dostávaly mléko od špitálních chův; převážilo zde přání, aby vyrůstaly v co možná nejkrásnějším prostředí.“
Píše papež Fratnišek v textu, který předal svým hostům. Florentský sirotčinec, původně městská a dnes státní instituce, odjakživa usiloval o důstojný růst svých svěřenců, pokračoval papež. Tuto pravdu je dnes nutné nahlas vyslovit – chudým a nejzranitelnějším lidem máme nabízet to nejlepší, zdůrazňuje římský biskup.
„Mezi nejslabšími, kterých se máme ujímat, jsou zajisté mnohé odmítané děti, ochuzené o dětství a budoucnost. Nezletilí, kteří se vydávají na zoufalé cesty, aby unikli hladu a válkám. Děti, které nikdy nespatří světlo světa, protože na jejich matky se vyvíjí ekonomický, sociální a kulturní tlak, který je nutí, aby se zřekly onoho nádherného daru, jakým je narození dítěte. Nakolik potřebujeme kulturu, která by uznala hodnotu života, především života slabého, ohroženého, zraňovaného a která by mu namísto vytěsňování a odkládání do uzavřených zdí vyhrazovala péči a nabízela krásu.“
Ve spatra pronesené promluvě papež připomenul, že matky, odkládající děti ve florentském špitále, spolu s nimi častokrát zanechávaly polovinu rozlomené mince. Druhou polovinu uchovaly, aby tak mohly poznat své dítě, až nastanou lepší časy.
„Dnes je ve světě mnoho dětí, které mají jednu půlku mince. Jsou samy a jsou oběťmi válek, migrací, hladu. Kdo má tu druhou polovinu? Matka církev! Je třeba se zamyslet a dát lidem pochopit, že za tuto polovinu neseme odpovědnost. Měli bychom dnes – prostřednictvím adopcí – vybudovat jiný a světovější domov pro neviňátka. Lidé často chtějí adoptovat děti, ale brání jim v tom byrokracie anebo korupce (...). Pěstujme proto kulturu adopcí, aby se lidé naučili pohlédnout na tu rozlomenou minci a uvědomili si, že oni mají druhou polovinu. Pracujte na tom, prosím.“
vzkázal papež František zaměstnancům florentského Ústavu neviňátek, který dnes poskytuje sociální služby dětem a jejich rodinám.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
