Vatikán. Apoštolskou konstitucí Sacra Rituum congregatio ustanovil papež Pavel VI. 8. května 1969 dva významné úřady římské kurie Kongregaci pro svatořečení a Kongregaci pro liturgii a svátosti, které spadaly původně pod jedinou Kongregaci pro rity.
Idea Pavla VI. nicméně nebyla tak docela nová. Rozdělení původní Kongregace pro rity na dvě různá diakasteria navrhoval již papež Pius X. v doporučeních pro Komisi pro reformu kurie. K rozdělení však tehdy nedošlo. Před padesáti lety ustanovená Kongregace dostala za úkol věnovat se výlučně otázce světců a “přizpůsobit pravidla týkající se kanonizačních procesů zvyklostem naší doby“, jak napsal Pavel VI. Do čela nového úřadu byl jmenován kardinál Paolo Bertoli. Stal se prefektem, do jehož kompetence spadají tři úřady: soudní úřad se zabývá zkoumáním žádostí o zahájení nových kanonizačních procesů a posouzením zázraků; další úřad, jemuž předsedá generální promótor víry se zabývá spisy Božích služebníků a problematikou mučednictví, heroických ctností, potvrzením starobylosti kultu či přisouzením titulu „učitel církve“; a do třetice je tu historicko-hagiografický úřad, který zkoumá zázraky na přímluvu Božích služebníků a navazuje na Historickou sekci vytvořenou v roce 1930 papežem Piem XI.
Historie úřadu
Před rokem 1969, jak jsme již připomněli, se otázkami blahořečení a svatořečení zabývala Posvátná kongregace ritů, ustanovená 22. ledna 1588 apoštolskou konstitucí Immensa Aeterni Dei papeže Sixta V. Tato instituce měla za úkol sledovat problémy spojené s bohoslužbou a řešit otázky kanonizačních procesů. Spojení obou agend se zakládalo na skutečnosti, že svatořečení směřuje k představení nového světce k úctě oltáře.
Normy z roku 1969 doznaly v následujících letech další vývoj. V roce 1983 papež Jan Pavel II. (apošt. konst. Divus perfectionis magister z 25. ledna 1983) dovolil diecézním biskupům zahajovat kanonizační procesy a vytvořil Kolegium relátorů, které se věnuje předkládání dokumentů (positio) ohledně mučednictví, života, ctností a pověsti svatosti Božích služebníků. Do centra studia se tak dostává fáze zkoumání předložených dokumentů. Rok na to (2. června 1984) bylo při Kongregaci pro svatořečení otevřeno Studium, totiž formační kurz pro postulátory kanonizačních procesů.
Svatí a blahoslavení dnešní doby
Po roce 1969 dochází k nesmírnému rozšíření kanonizačních procesů. Jednak proto, že se procedura zjednodušila, ale také proto, že prvními promótory procesů se stávají decéze a náboženské instituty, které samy zpracovávají podstatnou část procesu a teprve ve chvíli, kdy je dokumentace připravena, „příchazejí do Říma“. Především se však vyjevuje skutečně univerzální povolání ke svatosti v církvi, takže každý národ, ale také řeholní řád či kongregace usiluje o uznání svatosti svého zakladatele. Mezi novými světci jsou však také kněží, na něž se hledělo s podezřívavostí, hrdinští mladíci, mučedníci totalitních režimů, matky, které obětovaly život za narození dítěte či manželé, kteří prožili plodný život a svědčili o víře před svými dětmi.
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
