Nový portál Vatikánského rozhlasu

1. Setkání s občanskými představiteli Severní Makedonie. 2. Návštěva památníku sv. Terezy z Kalkaty. 3. O hladovění po chlebu, po bratrství a po Bohu kázal Petrův nástupce při mši sv. na Makedonském náměstí ve Skopje za účasti 15 tisíc lidí. 4. „Nikdo nemůže čelit životu osamoceně,“ řekl Svatý otec mládeži na ekumenickém a mezináboženském setkání. 5. »To, co nepotřebuji, mne zatěžuje« - připomněl papež slova Matky Terezy na setkání s duchovenstvem Severní Makedonie.

Ad 1. Po osmé hodině přistál papež František na palubě letounu italské společnosti Alitalia ve Skopji, hlavním městě Severní Makedonie. Tato mladá republika vznikla jako jeden z nástupnických států Jugoslávie pokojným oddělením v roce 1991. Čítá pouhé dva miliony obyvatel, o to pestřejší je však jejich etnické a náboženské složení, jak papež František poukázal ve své první promluvě, s níž se v prezidentském paláci obrátil k představitelům vlády a občanské společnosti.

 Vaše země, most mezi Východem a Západem a místo, v němž se sbíhá mnoho kulturních proudů, v sobě soustředí řadu zvláštních rysů tohoto regionu. Vznosné dědictví její byzantské a otomanské minulosti, smělé pevnosti v srdci hor a nádherné ikonostasy jejích starobylých kostelů, odhalujících křesťanskou přítomnost již od apoštolských dob, jsou svědectvím intenzity a bohatství tisícileté kultury, jež v ní přebývá. Dovolte mi však říci, že toto kulturní bohatství je pouhým odrazem vašeho nejvzácnějšího a nejhodnotnějšího bohatství, jímž je multietnické a multináboženské složení tváře vašeho národa, které je plodem bohaté - a proč to neříci - také složité historie vztahů upředených v průběhu staletí.

Dějiny hlavního města Skopje, rozloženého se svým půl milionem obyvatel nad řekou Vardar v severní části země, poznamenaly peripetie typické pro důležité komunikační uzly. Město leželo na cestě vedoucí z Malé Asie do Středozemí, ale také do středoevropské oblasti. Již v prvním století po Kristu bylo opevněné jako předsunutá jednotka římského impéria, známá pod jménem Scupi. Po roce 395 přešlo pod Byzanc a posléze pod bulharské a následně srbské impérium. Z bulharského období zůstává živá paměť na evangelizační působení sv. Cyrila a Metoděje, po nichž je pojmenována také tamní univerzita. V roce 1392 dobyli Skopji Ottomani a pod tureckou nadvládou setrvala 530 let, až do roku 1912. Navzdory tomu zůstala Severní Makedonie většinově křesťanskou zemí.

Dvě třetiny obyvatel se hlásí k místní pravoslavné církvi, která se v roce 1967 vydělila ze srbské a dosud nebyla oficiálně uznána. V posledních létech se snaží navázat bližší vztahy s bulharskou pravoslavnou církví, kterou považuje za svou matku. Katolická církev se svými 20 tisíci věřícími představuje v Severní Makedonii nepatrnou menšinu. v níž převažují řeckokatolíci (15 tisíc), zpravidla Makedonci, zatímco do pětitisícové římskokatolické komunity patří převážně Chorvati, Albánci, Poláci, Slovinci a Maďaři. Náboženská skladba obyvatel do značné míry odpovídá etnické. Po pravoslavných Makedoncích tvořících 64% obyvatelstva početně následují Albánci, k nimž se hlásí každý čtvrtý obyvatel, a jsou převážně vyznavači islámu, podobně jako Turci (4% obyvatel). K dalším menšinám patří především Rumuni a Srbové.

Tato změť kultur, etnických a náboženských příslušností se stala příležitostí k pokojnému a trvalému soužití, v němž se jednotlivé identity dokázaly a mohly vyjádřit a rozvinout, aniž by popíraly, utiskovaly či diskriminovaly jiné. Tak se vytvořilo předivo vztahů a situací, které z vás mohou po této stránce činit příklad poklidného a bratrského soužití ve vzájemné úctě a respektu.

Řekl dále papež v promluvě k politickým představitelům. Vyjádřil přání, aby tyto rysy přispěly k pozitivnímu vývoji v otázce evropské integrace, zablokované až do loňského roku kvůli vleklému sporu se sousedním Řeckem o oficiální jméno země. Řekové zásadně odmítali přenechat mladé republice jméno „Makedonie“, s odkazem na historický rozsah makedonské říše, a teprve v červnu roku 2018 se Skopje a Athény dohodly na názvu Severní Makedonie, který vešel v platnost 12. února letošního roku po ratifikaci v obou parlamentech.

Papež František pozitivně zhodnotil také roli mladého státu v uprchlické krizi v letech 2015-16, kdy se Makedonie stala důležitou tranzitní zemí balkánské cesty. V úvodní papežské promluvě nechyběla ani zmínka o nejproslulejší rodačce ze Skopje, Matce Tereze z Kalkaty:

Její občanské jméno bylo Anjezë Gonxha Bojaxhiu, narodila se na předměstí Skopje v roce 1910, v Indii vykonávala svůj apoštolát spočívající v pokorném a naprostém sebedarování a prostřednictvím svých sester dosáhla na nejrůznější geografické a existenciální hranice. Jsem rád, že se zanedlouho budu moci zastavit v modlitbě před jejím památníkem, postaveným na místě, kde stával kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, v němž byla pokřtěna. Právem jste na tuto ženu hrdí. Chci vás povzbudit, abyste s nasazením, oddaností a nadějí pokračovali v práci na tom, aby synové a dcery této země mohly podle jejího příkladu objevit, dosáhnout a nechat dozrát povolání, které pro ně vysnil Bůh.

Na závěr se papež obrátil k prezidentu Gjorge Ivanovovi s poděkováním za každoroční návštěvy oficiální makedonské delegace ve Vatikánu u příležitosti svátku sv. Cyrila Metoděje a popřál Severní Makedonii, aby se stala „majákem míru, přijetí a plodné integrace kultur, náboženství a národů“.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY k občanským představitelům je ZDE

Ad 2. Jedním z klíčových momentů papežova pobytu v Severní Makedonii (video) byla návštěva Památníku Matky Terezy. Moderní stavba inaugurovaná v roce 2009 na místě kostela, v němž tato matka nejposlednějších z posledních byla pokřtěna den po svém narození, a který spolu s velkou části města padl za oběť ničivému zemětřesení 26. července 1963, hostí malé muzeum s fotografiemi, osobními předměty a několika relikviemi Matky Terezy. Papež František se nejprve zastavil k tiché modlitbě před sochou světice před domem kombinujícím v zajímavé syntéze indické a evropské tvarosloví, aby pak pokračoval do tamní kaple, kde se shromáždili představitelé náboženských komunit, ale také dva bratranci Matky Terezy, představená místní komunity sester milosrdné lásky a tři spolusestry. Na oltáři s vystavenou relikvií Matky Terezy a několika osobními věcmi hořela pětice svící, symbolizující v zemi zastoupená náboženství a vyznání. Za makedonskou pravoslavnou církev byl přítomen metropolita Skopje Stefan, za islámskou komunitu ulema Sulejman Rexhepi, za metodistickou církev pastor Michail Cekov a za židovskou komunitu Berta Romano Nikolic.

Papež František pronesl modlitbu, v níž děkoval Bohu za dar života a charisma svaté Matky Terezy, povolané, aby svědčila o Boží lásce mezi nejchudšími Indie a světa. Dokázala prokazovat dobro nejpotřebnějším, neboť rozpoznávala v každém muži a ženě tvář Božího Syna, připomínal papež a tak se stala „modlícím se hlasem chudých a všech těch, kdo mají hlad a žízeň po spravedlnosti.“ Matka Tereza vzala za své Ježíšovo volání „žízním“ a napojila Ježíšovu žízeň na kříži ve svém díle milosrdné lásky, pokračoval František v modlitbě. Na místě, kde apoštolka nejubožejších přijala křest a kde „v tichu chrámu uslyšela Ježíšovo volání k následování“, se obrátil k Matce Tereze s prosbou o přímluvu:

„Odtud tě prosíme: přimlouvej se u Ježíše, abychom také my obdrželi milost bdělosti a pozornosti k volání chudých, těch, kdo jsou zbaveni svých práv, k volání nemocných, utiskovaných a nejposlednějších. Kéž nám On dopřeje milost, abychom jej spatřili v očích těch, kdo na nás hledí, protože nás potřebují. Kéž nám dá srdce, které dokáže milovat Boha přítomného v každém muži a ženě a které jej dokáže rozpoznat v těch, kdo jsou zarmouceni utrpením a nespravedlnostmi. Kéž nám dopřeje milost, abychom také my byli znamením lásky a naděje naší doby, v níž je velmi mnoho potřebných, opuštěných, utiskovaných a emigrantů. Kéž učiní, aby naše láska nebyla pouhými slovy, nýbrž byla činná a pravá, abychom mohli vydat důvěryhodné svědectví Církvi, jež má povinnost hlásat evangelium chudým, osvobození zajatcům, radost zarmouceným a milost spásy všem.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy MODLITBY v kapli sester Matky Terezy je ZDE

Po modlitbě zakončené prosbou o požehnání pro toto město, národ a církev se papež František setkal na nádvoří se stovkou chudých, o které ve Skoji pečují misionářky milosrdné lásky, a požehnal základní kámen budoucího kostela Matky Terezy. Svatého otce přivítala představená komunity, sestra Tecla, s ujištěním, že se skutečně ocitl mezi nejchudšími z chudých. Zaznělo také hluboce dojemné svědectví Sonji, mladé ženy držící za ruku svou tříletou dcerku, s níž se ocitla na ulici. „Když jsem se musela rozhodnout, zda porodím svou dceru nebo půjdu na potrat“ -  vyprávěla – „zvolila jsem život, protože jsem cítila, věděla jsem, že Pán je tu s námi, že On mne nikdy neopustí“. Sonja vyznala také svou vděčnost sestrám Matky Terezy za to, že nepohlížely na její jiné, pravoslavné vyznání, a bez váhání přijali ji i její dcerku.

Ad 3. Před polednem sloužil na náměstí hlavního města Petrův nástupce mši svatou, které se účastnilo 15 tisíc lidí, kteří přišli nejenom ze Severní Makedonie, ale také z Albánie, Kosova a Chorvatska. Dnešní evangelium (Jan 6, 30-35) podává úryvek z Ježíšovy eucharistické promluvy v Kafarnaum, kterou komentoval papež František ve svojí homilii.

„Pán přišel, aby dal život světu, a činí tak vždycky způsobem, který umí oslovit omezenost našich kalkulů, prostřednost našich očekávání a povrchnost našeho intelektualismu; zpochybňuje naše mínění a naše jistoty a zve nás, abychom se vydali k novému horizontu, který dává prostor odlišnému způsobu vytváření reality. On je živý Chléb, který sestoupil z nebe, »Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit«.“

Lidé, shromáždění kolem Ježíše – pokračoval Petrův nástupce – tak objevili, že nehladoví jenom po chlebu, nýbrž také po Bohu, bratrství, setkání a společném slavení.

„Zvykli jsme si jíst tvrdý chléb dezinformace; skončili jsme ve vězení nevážnosti, nálepkování a hanobení; uvěřili jsme, že konformismus utišil naši žízeň; začali jsme se opíjet lhostejností a necitlivostí; krmíme se krásnými a velkolepými sny; pojídáme zábavu, uzavřenost a samotu; jsme zahlceni kontakty a vytratilo se nám potěšení z bratrství. Hledali jsme rychlý a bezpečný výsledek a nacházíme tíseň netrpělivosti a úzkosti. Uvězněni virtuálností přišli jsme o vůni a chuť reality.“

Řekněme to mocně a beze strachu – pokračoval papež - hladovíme, Pane, hladovíme po chlebu Tvého Slova, schopného vymanit nás z uzavřenosti a samoty, hladovíme po bratrství, které neklade na náš stůl a na přední místo v našem domě lhostejnost, nevážnost a hanobení.“

V závěru svojí  homilie připomněl František znovu albánskou světici, která svůj postavil na dvou pilířích: Ježíši vtěleném v eucharistii a Ježíši vtěleném v chudých! A svoji homilii zakončil:

„Bratři, Vzkříšený Pán jde i dnes mezi námi, tam, kde se vede a odehrává všední život. Zná náš hlad a stále nám říká: »Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit« (Jan 6,35). Povzbuďme se navzájem, postavme se na nohy, abychom zakusili hojnost Jeho lásky, a dovolme Mu, aby utišil náš hlad a žízeň ve svátosti oltářní a ve svátosti bratra.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE

Ad 4. Odpolední program ve Skopje pokračoval v pastoračním středisku, které sousedí s katedrálou Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Místní církev v této dvoupatrové budově organizuje nejrůznější iniciativy a setkání. Papeže Františka zde chlebem a solí přivítali dva mladí lidé v zastoupení shromážděné mládeže, která ztělesňovala makedonskou náboženskou rozrůzněnost. Římský biskup si nejprve vyslechl svědectví katolicko-pravoslavného manželského páru, který se rozhodl k přijetí svátosti manželství po mnohaletém soužití a po papežově návštěvě Sarajeva. Dragan a Marija, kteří profesionálně tlumočí (mimo jiné z češtiny), neokázale popisovali nečekané účinky svátostného svazku, který jim navzdory podezíravosti okolí pomáhá v osobním zrání, společné modlitbě, vzájemnému porozumění i chápavé otevřenosti navenek. Dále promluvila muslimka Liridona, která „sní o světě, v němž by vládly upřímné vztahy mezi jednotlivci, národy a náboženstvími“. Podle jejího názoru mohou mladí muslimové a křesťané, věřící v jediného milosrdného Boha, dodat naději dnešnímu unavenému světu. Poslední slovo patřilo Bozance, studentce třetího ročníku medicíny a katoličce byzantského obřadu, která po skončení studia nemíní odejít do zahraničí, nýbrž zlepšovat vlastní společnost. Jak přesvědčit mladé lidi, aby se nevydávali po nebezpečně dobrodružných stezkách, které leckdy končí v nejrůznějších typech závislostí?, ptala se papeže.

Římský biskup na otázky mladých Makedonců odpovídal italsky s konsekutivním překladem a opětovně vyzval k tomu, aby mladý člověk neztrácel schopnost snít. Jinak totiž upadá do nářků a rezignace:

„Vám, mladým, se líbí dobrodružství, což mne těší. Je to pěkný způsob, jak prožívat mládí, pokud ovšem je dobrodružství přiměřené. Zeptám se vás ale – jaké dobrodružství vyžaduje větší odvahu než sen, o který se podělila Liridona, totiž dodat naději unavenému světu? Svět je unavený a rozdělený a jeho – i naše – stále hlubší rozdělení se jeví jako prospěšné. Jakou silou pak zaznívají Pánova slova: »Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny« (Mt 5,9)! Kde najdeme větší adrenalin než v každodenním obětavém úsilí o to, abychom byli tvůrci snů a naděje? Sny nám pomáhají udržovat vědomou jistotu toho, že jiný svět je možný, že jsme povoláni se do něj zapojit a účastnit se na něm svou prací, angažovaností a činností.“

Papež dodal, že snít lze v každém věku, jak dokládá nedávná katolicko-islámská deklarace o lidském bratrství. Jejím podpisem se završil sen papeže Františka a imáma al-Tajíba, kteří si přáli stvrdit vzájemné lidské bratrství, aniž by se dali manipulovat nízkými zájmy. Realizace snu nicméně obnáší vytrvalost, trpělivost a realismus. Kdo sní ve velkém, má také ve velkém milovat, jako Matka Tereza, připomenul římský biskup.

„Každý z vás je, jako Matka Tereza, povolán, aby pracoval vlastníma rukama, vzal svůj život vážně a učinil z něj něco krásného. Nedovolme, aby nás někdo obral o sny, a neochuzujme sami sebe o překvapení, která nám Pán chce darovat. Setkáte se s mnoha nepředvídanými okolnostmi, které je nutné řešit a tvůrčím způsobem přetvářet v příležitost. Nikdy nezůstávejte sami, protože nikdo nemůže bojovat sám. Jak dosvědčili Dragan a Marija, jejich vzájemné společenství je posiluje, aby se dokázali vyrovnat s výzvami dnešní společnosti. (...) Nikdo nemůže čelit životu osamoceně, prožívat víru či sny bez účasti společenství, sám ve vlastním srdci, anebo doma, v izolaci mezi čtyřmi stěnami. Potřebujeme společenství, které by nás podpíralo a pomáhalo nám a v němž si nazvájem pomáháme v další cestě.“

Takovýchto příležitostí k setkávání nicméně stále ubývá a svět jakoby vyvyšoval individualistickou osamocenost, poznamenal František. Jestliže však sníme sami, či – ještě hůře – proti druhým lidem, naše sny se mění v přelud.

„Víte, jaké nejlepší lekce se mi dostalo v celém mém životě? Bylo to v hovoru mezi čtyřma očima. Vstoupili jsme do éry technologického propojení, ovšem o komunikaci toho víme žalostně málo. Jsme navzájem přílišně propojeni, ale málo zapojeni. Zapojení totiž vyžaduje život, bytí a sdílení krásných – i méně krásných – momentů.“

Přednostním partnerem v důvěrném hovoru by měli být zástupci nejstarší generace, naléhal papež na mladé Makedonce.

„Možná už jste to ode mne slyšeli, ale myslím, že je to protilék na všechny snahy, které vás chtějí uvěznit v přítomnosti, abyste se utopili a udusili pod tlakem domnělého štěstí, podle kterého svět končí, a tudíž je třeba ihned všechno udělat a prožít. Něco takového postupem času vede ke zvýšené úzkosti, nespokojenosti a odevzdanosti. Pro srdce oslabené rezignací neexistuje lepší lék než naslouchat zkušenostem starých lidí. (...) Vstupte proto beze studu a komplexů do moudrosti svého národa, jeho lidu, a naleznete nečekaný tvůrčí zdroj, který vše zaplní, ukáže vám cestu, kde jiní vidí zeď, možnosti, kde jiní vidí nebezpečí, a vzkříšení, kde jiní hlásají jenom smrt.“

Řekl mimo jiné papež na setkání s přibližně 1500 mladými Makedonci.

Ad 5. V závěru ekumenického a mezináboženského setkání v katolickém pastoračním středisku se papež František s makedonskou mládeží rozloučil společně pronesenou modlitbou Matky Terezy a odebral se do přilehlé katedrály. V moderní budově, postavené na konci sedmdesátých let na místě původního kostela, zničeného zemětřesením, jej očekávali místní kněží a řeholníci se svými příbuznými. Patnácti tisícům makedonských katolíků slouží dvaadvacet kněží (21 diecézních a jeden řeholní) a třicet řeholnic a řeholníků. Po pozdravu mons. Kira Stojanova, biskupa Skopje, zazněla trojice svědectí, která výstižně dokumentovala pestrou národnostní i rituální situaci makedonských katolíků, tvořících nepatrnou jednoprocentní menšinu v rámci celkového počtu obyvatel (2 miliony). V jejich multietnickém uskupení převažují věřící byzantského obřadu (15 tisíc), kteří jsou téměř výlučně makedonského původu. Komunita latinského obřadu čítá zhruba 5 tisíc věřících, většinou chorvatské, albánské, polské, slovinské či maďarské národnosti. Nejprve promluvil řeckokatolický kněz s manželkou a čtyřmi dětmi, poté sarajevský kněz latinského obřadu, který do Skopje přišel jako misionář, aby odolal kariérismu v úřadě osobního arcibiskupského sekretáře (Skopje je sufragánní diecézí sarajevské arcidicéze), a konečně řeholnice ze společenství eucharistinek, jediného makedonského řádu byzantského obřadu, založeného italským lazaristou Giuseppem Aloatim a jeho rodnou sestrou, Eurosií Aloati.

Papež František v následné promluvě ocenil tuto mnohotvarost makedonské církve, avšak varoval před hrozícím komplexem méněcennosti kvůli malému počtu věřících:

„Nastává nemálo situací, kdy se nám chce účtovat: je nás málo, máme málo prostředků a příliš domů a činností, které by zasluhovaly podporu. Mohli bychom vyjmenovat celou další řadu momentů, ve kterých zakoušíme nestabilitu našich zdrojů a ztrátovou bilanci. Je pravdou, že Pán nám řekl, abychom při stavbě věže zvážili všechny náklady (Lk 14,29), ovšem neustálé účtování nás může dovést k přílišné sebestřednosti. Pokud se zabýváme sami sebou a vlastní ubohostí, skončíme jako emauzští učedníci. Ústy sice budeme hlásat kérygma, avšak naše srdce se uzavře v mlčení poznamenaném subtilní frustrací, která mu brání v naslouchání Tomu, kdo kráčí po našem boku a je zdrojem radosti a veselosti.“

Účtování se tedy povoluje jedině v případech, kdy nás přibližuje k lidem, kteří skutečně stěží se svými účty vycházejí, čímž nám připomínají, že jsme církví žebrající o Pánovo milosrdenství, zdůraznil Svatý otec.

„Mnohokrát pěstujeme bezbřehou fantazii a zajisté přemýšlíme o tom, jak by asi vše vypadalo, kdybychom byli silní, mocní a vlivní. Nespočívá však tajemství naší síly, moci, vlivu a dokonce našeho mládí někde jinde, a nikoli v tom, zda máme v pořádku účetnictví? (...) Častokrát vynakládáme energii a zdroje, naše schůze, diskuse a programy na to, abychom zachovali přístupy, rytmy a perspektivy, které nejenom nikoho neuchvacují, nýbrž ani nepřinášejí onu trochu evangelní vůně, schopné dodat útěchu a naději, a navíc nás ochuzují o osobní setkávání s druhými lidmi. Matka Tereza zcela správně prohlásila: »To, co nepotřebuji, mne zatěžuje«. Zanechme tedy veškerá břemena, která nás oddělují od našeho poslání a brání vůni milosrdenství, aby zavanula do tváří našich bratrů.“

Řekl mimo jiné papež František při setkání s kněžími a řeholníky ve Skopje, které bylo posledním bodem jeho jednodenního pobytu v Severní Makedonii. Ve večerních hodinách se vrátil zpět do Vatikánu, čímž se uzavřela 29. apoštolská cesta jeho pontifikátu.