Nový portál Vatikánského rozhlasu

»Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit« - řekl nám před chvílí Pán (Jan 6,35).

Kolem Ježíše se v evangeliu shromáždil zástup, který měl ještě před očima rozmnožení chlebů. Jeden z oněch momentů, které se vtiskly do očí a srdcí prvotní komunity učedníků. Byla to slavnost. Slavnost vyjevující nadbytek a péči Boha o své děti, z nichž učinil bratry sdílením a rozdáváním chleba. Představme si na chvíli onen zástup. Něco se změnilo. Tito dychtící a tiší lidé, jdoucí za Ježíšem a toužící po slovu, se na okamžik mohou dotknout svýma rukama a pocítit na svém těle zázrak bratrství, jež je schopno sytit a překypovat.

Pán přišel, aby dal život světu, a činí tak vždycky způsobem, který umí oslovit omezenost našich kalkulů, prostřednost našich očekávání a povrchnost našeho intelektualismu; zpochybňuje naše mínění a naše jistoty a zve nás, abychom se vydali k novému horizontu, který dává prostor odlišnému způsobu vytváření reality. On je živý Chléb, který sestoupil z nebe, »Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit«.

Všichni tito lidé objeví, že se nehladoví jenom po chlebu, nýbrž také po Bohu, bratrství, setkání a společném slavení.

Zvykli jsme si jíst tvrdý chléb dezinformace; skončili jsme ve vězení nevážnosti, nálepkování a hanobení; uvěřili jsme, že konformismus utišil naši žízeň; začali jsme se opíjet lhostejností a necitlivostí; krmíme se krásnými a velkolepými sny; pojídáme zábavu, uzavřenost a samotu; jsme zahlceni kontakty a vytratilo se nám potěšení z bratrství. Hledali jsme rychlý a bezpečný výsledek a nacházíme tíseň netrpělivosti a úzkosti. Uvězněni virtuálností přišli jsme o vůni a chuť reality.

Řekněme to mocně a beze strachu: hladovíme, Pane, hladovíme po chlebu Tvého Slova, schopného vymanit nás z uzavřenosti a samoty, hladovíme po bratrství, které neklade na náš stůl a na přední místo v našem domě lhostejnost, nevážnost a hanobení. Pane, hladovíme po setkání, na kterém Tvoje slovo dokáže pozvednout naději, vzbudit něhu, dát vnímavost srdci a  otevřít cesty k proměně a obrácení.

Pane, jako onen zástup hladovíme po prožitku rozmnožení Tvého milosrdenství, schopného lámat stereotypy, rozdělovat a sdílet Otcův soucit s každým člověkem, zejména s těmi, o které se nikdo nestará; hladovíme po chlebu, Pane, po chlebu Tvého slova a chlebu bratrství.

Za pár okamžiků se dáme do pohybu a půjdeme k oltáři nasytit se Chlebem života podle Pánova pokynu: »Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit« (Jan 6,35). To jediné po nás žádá Pán, totiž abychom přišli. Zve nás, abychom vykročili, dali se na cestu a vyšli. Vybízí nás, abychom putovali za Ním a měli účast na životě a poslání Jeho samého. »Přijďte« - říká nám Pán. Přijít neznamená jen odebrat se z jednoho místa na druhé, nýbrž nechat se pohnout a proměnit Jeho Slovem ve svých vlastních rozhodnutích, citech a prioritách a odhodlat se konat stejné skutky a mluvit stejnou řečí, „jazykem chleba, který vyjadřuje něhu, družnost a velkodušnou oddanost druhým“ (J.M.Bergoglio, Homilia Corpus Domini, Buenos Aires, 1995).

V každé eucharistii se Pán láme, rozdává a vybízí také nás, abychom se spolu s Ním lámali, rozdávali a účastnili se onoho zázraku rozmnožení, jež má dosáhnout a dotknout se trochou něhy a soucitu každého koutu tohoto města, této země a této půdy.

Hlad po chlebu, hlad po bratrství a hlad po Bohu. Jak dobře znala toto všechno Matka Tereza, která svůj život postavila na dvou pilířích: Ježíši vtěleném v eucharistii a Ježíši vtěleném v chudých! Na lásce, kterou dostáváme, a na lásce, kterou dáváme. Dva neoddělitelné pilíře, které vyznačovaly její cestu a podněcovaly ji v touze tišit Jeho hlad a Jeho žízeň. Šla za Pánem a zároveň za zneváženým, nemilovaným, osamoceným a zapomenutým bratrem; šla k bratrovi a nalezla Pánovu tvář. Věděla totiž, že »láska k Bohu a láska k bližnímu se vzájemně prolínají, protože v tom nejmenším se setkáváme se samotným Ježíšem a v Ježíšovi potkáváme Boha« (Benedikt XVI., Deus caritas est, 15), a tato láska byla jedině s to utišit její hlad.

Bratři, Vzkříšený Pán jde i dnes mezi námi, tam, kde se vede a odehrává všední život. Zná náš hlad a stále nám říká: »Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit« (Jan 6,35). Povzbuďme se navzájem, postavme se na nohy, abychom zakusili hojnost Jeho lásky, a dovolme Mu, aby utišil náš hlad a žízeň ve svátosti oltářní a ve svátosti bratra.

Přeložil Milan Glaser