Drazí bratři a sestry, „Kristus byl vzkříšen!“
Těmito slovy si v těchto zemích Bulharska křesťané – pravoslavní i katolíci – od starověku vyměňovali velikonoční blahopřání: Christos voskrjesse! [lid odpovídá: Vuístinno voskrjesse]. Vyjadřují velkou radost z vítězství Ježíše Krista nad zlem a smrtí. Jsou tvrzením a svědectvím jádra naší víry: Kristus žije. On je naše naděje a nejkrásnější mládí tohoto světa. Všechno, čeho se dotkne, se obnovuje a naplňuje životem. Proto se na každého z vás obracím nejprve těmito slovy: On žije a chce, abys žil! On je v tobě, On je s tebou a nikdy tě neopustí. Jde s tebou. Jakkoli se ty od Něho můžeš vzdálit, vedle tebe je Vzkříšený, který tě neustále volá a očekává, že znovu začneš. On nemá nikdy strach začít znovu, vždycky ti podá ruku, abys začal znovu, povstal a začal. Cítíš-li, že stárneš zármutkem, záští, strachem, pochybami a selháními, On bude přítomen, aby ti dal sílu a naději (Christus vivit, 1-2). On žije, chce, abys žil, a jde s tebou.
Tato víra ve vzkříšeného Krista se hlásá dva tisíce let ve všech koutech země velkodušným posláním mnoha věřících, kteří jsou povoláni dávat do hlásání evangelia všechno, aniž by si cokoli nechávali pro sebe. V dějinách církve, i tady v Bulharsku, byli pastýři, kteří vynikali svatostí života. Mezi nimi bych rád zmínil svého předchůdce, kterého nazýváte „svatým Bulharem“, totiž svatého Jana XXIII., svatého pastýře, jehož památka je obzvláště živá v této zemi, kde žil v letech 1925 až 1934. Tady se naučil úctě k východní tradici církve a navázal přátelské vztahy s jinými náboženskými vyznáními. Jeho zkušenost diplomata a pastýře v Bulharsku se do jeho pastýřského srdce vtiskla tak mocně, že jej přiměla prosazovat perspektivu ekumenického dialogu, který dostal mocný impuls Druhým vatikánským koncilem, který svolal právě papež Roncalli. V jistém smyslu musíme za tuto moudrou a inspirativní intuici „dobrého papeže“ poděkovat této zemi.
Ve šlépějích této ekumenické cesty budu mít za chvíli to potěšení pozdravit představitele různých náboženských vyznání Bulharska, které je sice pravoslavnou zemí, leč křižovatkou, na níž se setkávají a vedou dialog různá náboženství. Vítaná účast představitelů těchto různých komunit indikuje touhu všech vydat se touto - každým dnem nezbytnější – cestou, totiž „přijmout kulturu dialogu jako cestu, spolupráci jako chování a vzájemné poznání jako metodu a kritérium“ (Lidské bratrství, Abu Dhabí, 4. února 2019).
Nacházíme se blízko starobylého kostela Svaté Moudrosti a vedle patriarchálního kostela svatého Alexandra Něvského, kde jsem si před chvílí v modlitbě připomněl svatého Cyrila a Metoděje, věrozvěsty slovanských národů. V touze projevit úctu a sympatii této ctihodné Bulharské pravoslavné církvi jsem před chvílí s radostí pozdravil a objal svého bratra, Jeho Svatost, patriarchu Neofyta, jakož i metropolity posvátného synodu.
Obraťme se nyní k blahoslavené Panně Marii, Královně nebe i země, ať se přimlouvá u Vzkříšeného Pána, aby daroval této milované zemi stále potřebný impuls být zemí setkávání, kde se budete i přes kulturní, náboženské či etnické rozdíly moci nadále uznávat a ctít jako děti téhož Otce. Svoji prosbu vyjádříme zpěvem starobylé modlitby Regina Caeli. A učiníme tak tady v Sofii před ikonou Madony z Nesebaru, tzn. „Nebeská brána“, jež byla tak drahá mému předchůdci, svatému Janu XXIII., který si úctu k ní osvojil tady v Bulharsku a nesl si ji s sebou až do smrti.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
