Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Kněží a jáhni římské diecéze dnes dopoledne ve Vatikánské bazilice koncelebrovali s papežem Františkem při mši svaté se svěcením olejů a obnovou kněžských slibů. K téže liturgii se na Zelený čtvrtek dopoledne scházejí v diecézních katedrálách po celém světě všichni kněží se svými biskupy.

Petrův nástupce pronesl poměrně obsáhlou a originální homilii, která nicméně souzní se základním požadavkem jeho pontifikátu, tedy blízkostí každého pastýře svěřenému lidu. Vzorem pro Kristova pomazaného služebníka jsou prostí lidé, pomazaní Duchem, řekl papež.

„Pán nikdy tento přímý kontakt s lidmi neztrácel a vždycky udržoval tuto milost sblížení se  svým lidem jako celkem i s každým jednotlivcem v zástupu. Vidíme to v jeho veřejném životě a bylo tomu tak od počátku: zář Dítěte laskavě přitáhla pastýře, krále a zasněné starce, Simeona a Annu. A bylo tomu tak i na Kříži - Jeho srdce všechny táhne k Sobě (srov. Jan 12,32): Veroniky, Kyrenejské, lotry, setníky... Slovo „zástup“ není hanlivé. Někomu se možná zdá, že označuje anonymní a bezduchý dav. V evangeliu však pozorujeme, že zástupy se v kontaktu s Pánem, který k nim přistupuje jako pastýř ke stádci, proměňují. V duši lidu se probouzí touha následovat Ježíše, klíčí úžas a utváří se rozlišování“.

Římský biskup poté podrobněji analyzoval tuto trojí milost, jíž se vyznačuje vztah mezi Ježíšem a zástupy: milost následování, úžasu a rozlišování.

„Lukáš praví, že »zástupy ho hledaly« (Lk 4,42), »doprovázely« (Lk 14,25), »tlačily se« na něho, »tísnily« ho (srov. Lk 8,42-45) a »scházely se, aby ho slyšely« (Lk 5,15). Tento zájem lidu přesahuje jakýkoli kalkul, je nepodmíněný a plný sympatií. Odporuje omezenosti učedníků, jejichž postoj k zástupům hraničí s nelítostností, když navrhují Pánu propustit je, aby si našly něco k jídlu. Tady – myslím – začíná klerikalismus: v této snaze zajistit si jídlo a vlastní pohodlí bez zájmu o lidi. Pán toto pokušení utnul. »Vy jim dejte jíst« (Mk 6,37), byla Ježíšova odpověď: „postarejte se o lidi!“.

Druhá milost, kterou lid obdrží na cestě za Ježíšem, je radostný úžas. Zástupy žasly nad Ježíšem (srov. Lk 11,14), nad Jeho zázraky, ale především nad Ním samým. Lidé jej rádi zdravili na ulici, nechali si od Něho žehnat a dobrořečili Mu jako ona žena z davu, která dobrořečila jeho Matce. Pán zase žasnul nad vírou lidí, měl z ní radost, kterou také neváhal projevit, vysvětloval František.

„Třetí milost, které se lidu dostává, je rozlišování. »Zástupy zpozorovaly [kam šel Ježíš] a vydaly se za ním« (Lk 9,11). »Žasly nad jeho učením. Učil je totiž jako ten, kdo má moc« (Mt 7,28-29; srov. Lk 5,26). Kristus, Boží Slovo přicházející v těle, probouzí v lidech charisma rozlišování; nikoli však rozlišování specialistů ve sporných otázkách. Když s Ním diskutovali farizejové a učitelé Zákona, lidé rozpoznávali moc Ježíšovy autority: sílu Jeho nauky, schopné proniknout do srdce; skutečnost, že Jej poslouchají zlí duchové; a také to, že dokázal umlčet ty, kteří se Jej diskusemi snažili přivést do úzkých. Lidé se z toho těšili – uměli totiž rozlišovat a těšili se z toho“.

V druhé části homilie se Svatý otec zamýšlel nad evangelním pojetím zástupu, tvořeného čtyřmi velikými skupinami, jež jsou zároveň upřednostňovanými adresáty Pánova pomazání: chudí, slepí, zdeptaní a zajatci. Chudou vdovu Pán pomazal darem almužny, aby tak završil své poslání, totiž zvěstování evangelia chudým. Slepci Bartimaiovi byl pomazán zrak, aby jej samého i dnešní slepce nezaplavovaly zištné či banální obrazy tohoto světa. Pomazání zdeptaných je lékem na všechna traumata, která vytlačují lidi, rodiny i celé národy na okraj dějin. A konečně válečné zajatce či dnešní zajatce ideologických kolonizací vysvobozuje pomazání vlastní kulturou, tvořenou prací a uměním předků.

„Drazí bratři kněží, nesmíme zapomínat, že našimi evangelními vzory jsou tito lidé, tyto zástupy s konkrétními tvářemi, které pozvedá a oživuje Pánovo pomazání. Oni jsou těmi, kteří naplňují a realizují pomazání Ducha v nás, kteří jsme byli pomazáni, abychom pomazávali. Z nich jsme byli vzati a můžeme se s těmito prostými lidmi bez bázně ztotožnit. Každý z nás má svůj vlastní příběh a trocha paměti nám velice prospěje. Oni jsou obrazem naší duše a obrazem církve. Každý ztělesňuje jediné srdce našeho lidu. (...) Přiznám se, že když biřmuji a světím, rád dobře roztírám křižmo na čele a rukou těch, kteří jsou pomazáváni. V tomto důkladném pomazání se zakouší obnova toho vlastního. Chci říci, že nejsme distributoři oleje v nádobách. Jsme pomazáni, abychom pomazávali. Pomazáváme rozdáváním sebe, rozdáváním svého povolání a svého srdce. Když pomazáváme, jsme znovu pomazáváni vírou a náklonností svého lidu. Dáváme pomazání lidem tím, že si špiníme ruce a dotýkáme se jejich ran, hříchů a úzkostí; dáváme pomazání tím, že nám provoní ruce dotyk jejich víry, jejich nadějí, jejich věrnosti a bezvýhradné štědrosti jejich darování, které mnozí „vzdělanci“ považují za pověrčivost“.

Ten, kdo se naučí pomazávat a žehnat, uchrání se před malicherností, zneužíváním a nelítostností, připomenul římský biskup kněžím a jáhnům své diecéze při dopolední Missa Chrismatis. V závěru jim rozdal nový svazek Vatikánského nakladatelství, který shrnuje jeho dosavadní homilie při těchto liturgiích od začátku pontifikátu (La nostra fatica é preziosa per Gesú: Omelie nelle Messe crismali. LEV 2019).

PLNÉ ZNĚNÍ homilie Svatého otce je ZDE.