Nový portál Vatikánského rozhlasu

Slyšeli jsme první čtení dnešní liturgie (Dan 3, 25. 34-43). Dnes ráno bylo čteno nově, poněvadž bylo známo, že mezi vás přijdu. Je tomu tak vždycky: Naslouchání Písmu na základě reality dneška otevírá a sděluje další významy, které obsahuje. Biblické čtení se naplňuje v našich uších (srov. Lk 4,17-21) a vyjevuje další smysl, který nám možná unikal nebo jsme jej nechápali dobře a ukazuje se nám právě díky dnešku.

Tento text obsahuje modlitbu tří izraelských mladíků: Ananiáše, Azariáše a Misaele, vhozených do rozpálené pece babylonským králem Nabuchodonozorem, protože se odmítli klanět zlaté soše. Jejich smělá rozhodnost být věrní Bohu a střežit svoji svobodu je vystavuje mučednictví, jak se to děje také dnes vašim křesťanským vrstevníkům v některých částech světa. Bůh však zasahuje a znemožňuje plamenům, aby mladíkům ublížily. Před nevěřícnýma očima Nabuchodonozora se Ananiáš, Azariáš a Misael procházejí uprostřed ohně, jako by v peci »byl svěží vánek a rosa« (Dan 3,50); doprovází je anděl, jehož »vzhled je podobný Božímu synu« (Dan 3,92), a chválí Boha. Dnešní čtení obsahuje kající část této modlitby.

Podle mnoha odborníků spadá vznik knihy Daniel do doby pronásledování seleukovským králem Antiochem Epifanem, těsně před jeho smrtí v roce 164 př. Kr. Poněvadž události kolem Daniela a jeho třech mladých druhů spadají do 6. století př. Kr., tedy do doby babylonského exilu, chápeme logiku této biblické knihy. Izrael ve snaze odvážně čelit přítomnému pronásledování si připomíná slavné postavy z minulosti (Daniela, tři mladíky, Zuzanu – kap. 13), které zachovaly věrnost Bohu a Tóře. Paměť nám vždycky dává sílu. Upamatování na minulost nám přináší nejenom poselství, ale také sílu přináležitosti k lidu. Tak svým svědectvím odolali zhoubnému násilí světských mocností, zůstali netknuti a dočkali se dokonce od svých nepřátel vyznání víry v Boha (srov. Dan 3,95-96), uskutečnili kněžské poslání Izraele mezi národy a všeobecné požehnání všem národům.

Být pohlceni ohněm a zůstat netknuti - to je možné s pomocí Pána Ježíše, Božího Syna, a vánkem Ducha svatého. Představuji si to takto: třebaže žijeme v kulturním kontextu uniformního myšlení (pensée unique), které svým smrtícím objetím všechny pohlcuje a uspává a spaluje každou formu kreativity a odlišného myšlení, vy jdete netknuti díky ukotvení v Ježíši a Jeho evangeliu, aktualizovaném mocí Ducha svatého. Tímto způsobem si uchováváte pohled směřující vzhůru a také jiný pohled na realitu, což je křesťanská diference, která přináší novost.

Cílem akademické formace na této Papežské univerzitě není izolovat vás od tohoto kontextu, nýbrž zabydlet se v něm za uchování kritického vědomí a rozlišovací schopnosti, čímž se připravujete na budoucí činnost, kterou vyjádříte svůj přínos ke kulturnímu a sociálnímu životu světa. Přilnutí k evangeliu a přijetí bohatého odkazu církevní tradice, a to na všech úrovních, nemá za cíl blokovat myšlení či do úmoru opakovat neměnné formule, nýbrž především zprostředkovat vám svobodný, autentický zorný úhel, věrný realitě, který bych, vzhledem k této naší době, označil za poctivý.

Chceme si připomenout kořeny, které jsou jiné než strom. Jsou pod zemí, ale jsou to kořeny. A dnešní úryvek připomíná kořeny lidu, paměť lidu za pronásledování v době Antiocha Epifana. Paměť je mízou, která plyne z kořenů a umožňuje stromu růst a kvést.

Přemýšlejme o podnětech, které nás všechny trvale nutí, abychom žili v pohodlném a hamižném individualismu, který se stará pouze o vlastní blahobyt, o svůj volný čas a seberealizaci. Zastavím se u jednoho bodu, který mne trápí, totiž „demografické zimy“. „Proč nemáte dítě nebo dvě?“ – „Teď ne, rádi bychom cestovali, ještě počkáme.“ A žijí bezdětně. Ze sobectví a aby měli víc, třeba i kulturně, ale bez dětí. Takový strom nenese ovoce. „Demografická zima“, kterou dnes všichni trpíme, je vlastním účinkem tohoto uniformního, sobeckého myšlení, které se obrací jen k sobě a hledá pouze „svoji“ realizaci. Vy, studenti, dobře přemýšlejte o tom, čím je toto uniformní myšlení necivilizované... Vypadá velice kulturně, ale je primitivní, protože ti brání psát dějiny, nechat něco za sebou. Je velice nebezpečné, odděluje nás od sebe navzájem a tedy i od reality, vede k nemoci a blouznění, spoustě neuróz. Nezřídka se rychle mění ve vychvalování vlastního „já“, ať osobního či kolektivního, pohrdání druhými, odpisem druhých, chudých, nepřipouštěním si evidentních příznaků zkázy stvoření. To je ostudné.

Nechme se vzít za ruku od Pána, od andělů, které nám posílá, a následujme Ducha, který je jako vítr a jehož hlas dnes rozpoznáváme, abychom se vyhnuli vyhoření v mozku, v srdci, v těle, ve vztazích, ve všem, co dává životu pohyb a naplňuje ho nadějí. Z rozjímání o tajemství Trojjediného Boha a Vtěleného Syna plyne pro křesťanské myšlení a pro činnost církve primát vztahu, primát setkání s posvátným tajemstvím druhého a primát všeobecného společenství s celým lidstvem jako povolání všech. Veritatis gaudium praví, že prioritou a trvalým kritériem obnovy církevních studií je „kontemplace a duchovní, intelektuální a existenciální uvedení do jádra kerygmatu, to znamená stále nové a podmanivé radostné zvěsti Ježíšova evangelia“. „Z tohoto živoucího a radostného soustředění na tvář Boha zjeveného v Ježíši Kristu“ totiž vyplývá, že „jako církev prožíváme „»mystiku společného my«, která se stává kvasem všeobecného bratrství“. Dále z něj vychází „imperativ naslouchat v srdci a dát rozeznít v mysli křiku chudých a země“ a „objevit v celém stvoření trojjedinou stopu, v níž zakoušíme pletivo vztahů a vytváříme spiritualitu globální solidarity, jež pramení z trojičního tajemství“ (n.4). Je to mystika »nás«. Jednou mne jeden mladý kněz chytil do léčky, když se mne zeptal, co protikladem k „já“? Odpověděl jsem ihned: Ty. „Ne, otče, i papežové chybují. Protikladem k „já“ je „my“. „My“ nás zachrání před individualismem „mým“ či „tvým“.

Evangelium, jak správně chápete, nám dává ty nejradikálnější a nejmocnější protilátky k obraně a uzdravení z nemoci individualismu.

Chtěl bych se zmínit ještě o jedné pasáži z tohoto biblického úryvku. Ve svojí pokorné prosbě o odpuštění tři mladíci uznávají, že Bůh je ve svých soudech a svém počínání spravedlivý. Nechal Izrael, aby zakusil zničující důsledky vzdálení se od Pána. Namísto toho, aby se Izrael stal „početným jako hvězdy na nebi a mořský písek“, stal se „nejmenším mezi národy“, rozdělil se a zčásti byl donucen odejít do exilu. Tady se vracím k tomu, co jsem řekl o „demografické zimě“. Tři mladíci svojí modlitbou interpetují dějiny lidu. Ačkoli byli posledním článkem řetězce z generací Izraele, nedomnívají se, že jsou ve srovnání s lidem a jeho dějinami odlišní. Vnímají tíhu otevřeného účtu u Pána a pronášejí překrásnou modlitbu, která je přiznáním viny a prosbou o odpuštění. Provinili se otcové a my platíme důsledky, ale přece nyní - jménem všech - prosíme o odpuštění. Nijak se nedistancují, nýbrž uznávají, že pochybení otců lze opakovat, aktualizovat i v dnešní generaci. Je tu určitá solidarita v hříchu, jež se stává solidaritou ve vyznání víry: Bůh, který je nekonečně milosrdný, se smiluje nad otci i nad námi.

Jak krásná je tato bolestná modlitba mladých! Na začátku je poděkování za Boží věrnost: »Požehnaný jsi Hospodine, Bože našich otců« (Dan 3,26). Otcové dosvědčují, že Bůh byl spravedlivý, avšak nevydal nás zkáze, byl věrný příslibům, který dal svým přátelům Abrahamovi, Izákovi a Jakubovi. Mladí věří ve svědectví otců, upamatovávají se na dějiny lidu neustále  znamenané Božím milosrdenstvím a otevírají se budoucnosti. Jsou přesvědčeni, že budoucnost je, bude, a že brána není uzavřena ani uprostřed protivenství a pronásledování. A to proto, že Bůh je vždycky věrný a vždycky odpouští. Vždycky. Bůh neochabuje v odpouštění.

Velice bych si přál, abyste střežili tuto naději založenou na Božím příslibu. Chtěl bych, abyste při plánování budoucnosti měli na paměti, že jste lidem, máte dějiny se svými světly i stíny a jste dnešními protagonisty onoho dialogu lásky Boha a lidí, který se vine staletími! Přání otců živí a podněcují vaše vidění dneška. Cítit se součástí lidu tvořeného hříšníky vám dá protilátky, abyste neupadli do stejných omylů vůči Bohu, vůči druhým a vůči stvoření.

Vaše studium na této univerzitě bude plodné a užitečné jedině do té míry, v níž vás nebudou odvádět od této vědomé přináležitosti k dějinám lidu a celého lidstva, nýbrž pomůže vám je interpretovat pomocí klíčů plynoucích z Božího Slova a otevře vás nadějné budoucnosti. Vím, že je možné bez ustání studovat v uzavřených akademických kruzích, hrát si s pojmy spíše než intepretovat život, lpět na formulích, ale odtrhnout se od reálné existence lidí. Proto jsem si přál, aby se v církevním studiu uskutečnila „radikální změna paradigmatu“, „odvážná kulturní revoluce“, která plyne z reflexe a praxe Božího lidu »v terénu« všude na světě, a dá vznik „nové evangelní hermeneutice k lepšímu porozumění životu, světu a lidem“.

Dosud jsme nepřekonali osvícenskou logiku, nepřekonali. A toto je výzva, totiž nová hermeneutika, jdoucí tímto směrem. Hermeneutika paměti, přináležitosti k lidu, k dějinám; hermeneutika putování k naději, hermeneutika – což rád opakuji – třech jazyků, společně a v souladu, totiž jazyka mysli, jazyka srdce a jazyka rukou, takže se přemýšlí o tom, co se cítí a dělá; cítí se to, o čem se přemýšlí a dělá; a dělá se, co se cítí a myslí. Tato hermeneutika je dnes zapotřebí k překonání zděděného osvícenství. Není ani tak třeba nová syntéza, nýbrž „duchovní atmosféra hledání a jistota, založená na pravdách rozumu a víry“, která bude plodná „jedině, pokud se vytvoří otevřenou myslí a na kolenou“, obojím dvojím. Například, teolog, který má zálibu ve svém kompletním a dokončeném myšlení. Čím se stane? Teologem obyčejným. Dobrý teolog a dobrý filosof má myšlení otevřené, tedy nedokončené. Zamilujte si myšlení, které není dokončené, protože toto je naše cesta: stále otevřená Božímu maius a Boží pravdě (srov. Veritatis gaudium, 3).

V tomto duchu a s touto kázní vám studium bude pomáhat interpretovat svět a vytvářet budoucnost spolu s Pánem, pevně založení v přináležitosti ke svatému Božímu lidu, který Bůh s láskou vede, inspiruje, živí a koriguje svým Slovem.

A poslední reflexe na základě úryvku z knihy Daniel. Byly dějinné momenty, ve kterých Izrael neměl ani knížata (tedy krále-pastýře, kteří by ho vedli v Božím jménu), ani chrám (pevnou skálu Boží slávy vprostřed lidu). V takových momentech však Bůh posílal proroky, aby lid nezůstal bez Jeho Slova a Jeho vedení. Azariáš však zdůrazňuje, že nyní, v babylonském exilu nejsou už ani proroci! Nejsou proroci. Co dělat? Nic jiného než předstoupit před Boha se zkroušeným srdcem a pokorným duchem, jež jsou Bohu milé: „jako celopal beranů a býků, jako desetitisíce tučných beránků, tak ať je dnes před tebou naše oběť“ (Dan 3,39-40). Krásná je pasáž této modlitby! Spatřuji v tom jakousi mladickou neomalenost přistoupit k Bohu s ryzím zahanbením. A vám, mladým, radím: přistupujte k Bohu se svým ryzím zahanbením. Prospěje vám to, a nejenom vám, nám všem. Tak trochu, jako když mladý člověk přepíná trpělivost rodičů a prarodičů, ačkoli se dobře ví, že ho milují. Tady je však tušení třech mladíků správné. Nic nepohne Boha ke smilování tak, jako naše opravdu zkroušené a pokořené srdce. Toto je velké! Nejmladší syn z podobenství o milosrdném Otci je expertem na tuto mladickou bezostyšnost a ví, že bude přijat, třebaže jeho pokání nebylo přesně takové, jaké by mělo být. „Vstanu a půjdu k Otci.“ Za tím vším je důvěra, víra: „aby nebyli zklamáni ti, kteří doufají v tebe“ (Dan 3,40). Přeji vám, abyste byli takto otevření budoucnosti, měli odvahu a vynalézavost přát si ji a plánovat za pomoci svých studií, protože „drze“ důvěřujete, že nebudou zklamáni ti, co důvěřují v Pána.

Všechny vás zdravím, přeji požehnanou dobu postní. Pán ať naplní vaši tvář svým světlem a zkrášlí ji věrností Božímu Slovu (Dan 1,14) jako tvář tří mladíků z knihy Daniel. Pozdravení a poděkování patří rektorovi Vincenzovi Buonomovi a profesorskému sboru Lateránské univerzity. Jsou to otcové, kteří dosvědčují Boží věrnost, navzdory hříchu, a učí přát si budoucnost.

Bylo v tom trochu opovážlivosti, že se papež objevil ve dveřích a aniž by řekl »dobrý den«, začal kázat. Nyní tedy už mohu říci: dobrý den! Kázání skončilo. Nevychovaný papež se nyní omlouvá. Vstoupil jsem do liturgie, která začínala Božím slovem, které přednesl rektor a po němž navazovalo kázání. Nyní vám všem chci poděkovat za přijetí. Chtěl jsem tuto univerzitu již dříve navštívit a toto vám říci, a postní doba k tomu je příležitostí. Děkuji vám, že jste naslouchali. Nikoho jsem neviděl spát. Jste zkrátka vychovaní, děkuji (smích). Zakořenění v paměti předků, zakořenění v přináležitosti k lidu. Přítomnost je i není vaše; je to dar, který přichází z dějin a je ti darován, abys jej nesl dál. Tvoje rozhodnutí dává tomuto daru kontinuitu, aby pokračoval a nesl plody.

Děkuji! Modlete se za mne, protože někdy je na mě, abych schytal to nejhorší, či – jak se říká v Argentině – »tančil s tou nejošklivější!« (smích). Pán chtěl, aby také měly právo tančit! Nepromarněte svoje mládí a smysl pro humor. Na zahořklého mladíka není hezký pohled. Smysl pro humor je postoj, který je na lidské rovině nejblíže Boží milosti. Neztrácejte tedy smysl pro humor. Moc děkuji, modlete se za mne a přeji vám požehnanou dobu postní.

Přeložil Milan Glaser