Itálie. Benedikty z umbrijské Nursie se vrátily domů na symbolické datum – památku sv. Scholastiky. Od 10. února, tedy zhruba dva a půl roku po ničivém zemětřesení, kvůli kterému musely opustit svůj původní klášter (30.10.2016), nyní vedou klauzurní život v obytné buňce. „Jako mnozí jiní, které postihlo zemětřesení“, usmívá se abatyše, s. Kateřina. „Vyžaduje to velikou přizpůsobivost, snažíme se co nejlépe zorganizovat a určitě to není lehké. Jsme malá, devítičlenná komunita a obytný kontejner zprvu vypadal tak veliký, ovšem v každodennosti se to jeví jinak“, dodává italská řeholnice a pokračuje: „Uvědomujeme si, jaká omezení musí v takovém domečku prožívat rodina. Lidé ale pracují mimo domov, kdežto my si musíme vystačit s určeným prostorem. Co se týče vnější práce, momentálně chováme včely a vyjíždíme na venkov. Naše klauzura se odlišuje od klarisek či karmelitánek – mnišky z nezbytných důvodu mohou z kláštera vycházet.“
Abatyše nursijských benediktinek také vysvětluje, proč sestry opustily pohostinnost jiných umbrijských komunit a vrátily se do města, kde převládá zklamání kvůli byrokratickým průtahům a rozčarování z nesplněných slibů: „Řehole sv. Benedikta nás zavazuje ke stabilitě, což neznamená pouze věrnost danému místu, nýbrž také oddanost přijatému rozhodnutí. Proto jsme toužily po návratu, ačkoli to leckdo považoval za čiré bláznovství“. Nový klášter v obytném kontejneru se člení na dvoulůžkové cely, šatnu, studovnu, refektář a kapličku.
Jeho představená nicméně klade velký důraz na dílnu, kterou zároveň vybavily na přijímání poutníků. „Být připraveny k přijetí příchozích – to je nejdůležitější učení sv. Benedikta.“ Sestra Kateřina neví, jak dlouho se její komunita zdrží v obytné buňce, stojící vedle původního rozbořeného kláštera. V jednom však má jasno: „Považujeme všechno za samozřejmé a když to ztratíme, teprve si uvědomíme, jak nám bylo dobře. Nakonec je ale všechno relativní – radost stejně jako bolest. Je správné usilovat o to, aby nám stále bylo lépe, mít pěkný domov a snažit se, aby byl útulný. V seznamu našich priorit by ovšem na prvním místě mělo stát to, co nikdy nepomine...“, říká abatyše nursijských benediktinek v souvislosti s prožitým zemětřesením.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
