Otázka „dětí kněží“ je tématem, které dlouho zůstávala tabu, jehož následkem zejména v minulosti tyto děti často vyrůstali bez známého a uznaného otce. Problém, o který tu jde, se nicméně liší od toho, o němž se minulý týden jednalo ve Vatikánu a který se zaměřoval na zneužití spáchaná na nezletilých. V minulých dnech navštívil Řím psychoterapeut Vincent Doyle, syn irského katolického kněze a zakladatel „Coping International“, sdružení na obranu práv dětí katolických kněží na celém světě. Doyle chce „nechat vyjít z anonymity“ a po psychologické stránce pomoci „mnoha lidem narozeným ze vztahu ženy a kněze“ na různých místech světa. Irský psychoterapeut v nedávných jrozhovorech pro různá média mluvil o dokumentu Kongregace pro klérus – ve skutečnosti jde od vnitřní směrnice, nevhodně označené za „tajné“ – ohledně postupu, jaký se má sledovat v těchto případech. Existenci interních předpisů, s nimiž se Doyle seznámil v roce 2017, a obecné kritérium, jímž je ochrana dětí, potvrdil ředitel „ad interim“ tiskového střediska Svatého stolce Alessandro Gisotti. Hovoří kardinál Beniamino Stella, prefekt Kongregace pro klérus, úřadu, do jehož kompetence spadají také tyto aspekty života kněží.
Pane kardinále, jakými kritérii se řídí rozhodování v případech kněží, kteří mají děti?
„Náš úřad se řící praxi zavedenou v době, kdy byl prefektem kardinál Claudio Hummes – tedy asi deset let starou – který jako první předložil pozornosti Svatého otce, tehdy Benedikta XVI., případy kněží mladších čtyřiceti let s potomstvem, a navrhl, aby jim byl udělen dispens aniž by se čekalo na dovršení 40. roku života, jak předvídaly tehdy platné normmy. Toto rozhodnutí si kladlo – a klade – za hlavní cíl chránit dobro potomstva, totiž práva dětí mít kromě matky vedle sebe také otce. Rovněž papež František, který se vyslovil v tomto smyslu již jako kardinál a arcibiskup Buenos Aires v rozhovoru s rabínem Abrahamem Skorkou zveřejněném v knize „O nebi i zemi“ (Sobre el cielo y la tierra), byl po této stránce kategorický: kněz se musí v těchto případech věnovat přednostní pozornost potomkům.“
Co se míní slovem „pozornost“?
„Samozřejmě se tím neodkazuje pouze k – jakkoli nezbytné – ekonomické podpoře. Růst dítěte musí doprovázet především láska rodičů, náležitá výchova, zkrátka to všechno co s sebou nese skutečné a zodpovědné otcovství, zejména v prvních letech života.“
Mohl byste vysvětlit, v čem spočívá interní dokument, o němž se hovořilo?
„Jde o text nadepsaný „Nóta ohledně postupu Kongregace pro klérus v případech duchovních s potomstvem“, která shrnuje a systematizuje praxi uplatňovanou dlouhá léta tímto úřadem. Jak bylo vysvětleno, jde o pracovní dokuemnt, na nějž se odkazuje v případech, kdy se podobná situace objeví. Je to „technický“ text pro spolupracovníky úřadu, kterým se mají řídit. Právě proto nebyl publikován. Třeba říci, že pan Doyle měl před dvěma lety možnost do něho nahlédnout. Kongregace tento text obvykle předkládá a komentuje při návštěvách biskupských konferencí a jednotlivých biskupů, kteří se tímto tématem zabývají a dotazují se, jak postupovat.“
Můžete přiblížit, jak dnes v těchto případech postupuje úřad, jemuž předsedáte?
„Existence dětí je v dokumentech věnovaných kněžským dispensům pojednána v podstatě jako příčina, která „automaticky“ urychluje předložení případu Svatému otci, s cílem udělení dispens. Je tedy snaha učinit vše proto, aby dispens od povinností duchovního stavu byl získán v co nejkratším možném čase (během dvou měsíců) a aby kněz mohl být spolu s matkou k dispozici v péči o potomky. Situace toho druhu je považována za „nezvratnou“ a vyžaduje, aby kněz opustil duchovenský stav, a to i v případech, kdy se sám domnívá, že je pro tuto službu způsobilý. Přibližně 80% žádostí o dispens uvádí jako důvod existenci potomstva, ačkoli velmi často došlo k jeho početí až po opuštění kněžské služby.“
Uplatňuje se toto pravidlo vždycky a v každém případě? I tehdy, když kněží, kteří jsou otcové dětí, nechtějí požádat o dispens od své služby?
„Někdy se stává, že biskupové a řeholní představení přicházejí s problémem kněží, kteří nemají v úmyslu požádat o dispens, ačkoli mají děti, především pokud skončil citový vztah s jejich matkou. Bohužel jsou biskupové a řádoví představení, kteří soudí, že ekonomické zabezpečení potomstva a přeložení na jiné místo dostačuje k tomu, aby takový kněz pokračoval ve své službě. Důvodem nejistot v těchto záležitostech je tedy odmítání některých kněží požádat o dispens, absence citového vztahu s ženou a v některých přápadech přání ordinářů nabídnout novou možnost knězi, který se kál a napravil. Když si na základě posouzení biskupa nebo zodpovědného představeného situace žádá, aby na sebe kněz vzal odpovědnost plynoucí z jeho otcovství, avšak sám nechce o dispens požádat, je tento případ postoupen kongregaci, aby zvážila propuštění kněze z duchovenského stavu. Samozřejmě, dítě je vždy Božím darem, ať bylo počato jakkoli. Ztráta duchovenského stavu nastává proto, že z rodičovské odpovědnosti vyplývá celá řada trvalých závazků, které podle práva latinské církve znemožňují výkon kněžské služby.“
Je toto pravidlo všeobecné a vždy platné, nebo se každý případ řeší jinak?
„Každý případ je samozřejmě zkoumán ve své skutkové podstatě a specifičnosti. Vyjímky jsou však ve skutečnosti velmi vzácné. Například vezměme si případ novorozence, který je synem kněze, ale vzhledem k okolnostem se stává součástí již fungující rodiny, v níž se druhý rodič zhostí otcovské role. Nebo když jde o kněze v pokročilém věku, s již dospělými dětmi, kterým je 20-30 let. Kněží, kteří v mládí prošli bolestivými citovými epizodami a posléze se postarali o děti po ekonomické, morální a duchovní stránce a dnes, poté co afektivní křehkost překonali, vykonávají svou službu horlivě a s nasazením. V těchto a podobných případech doporučuje náš úřad flexibilnější rozlišování v rámci zavedené praxe a rigorózních směrnic pro kongregaci.“
Co odpovědět těm, kdo jsou přesvědčeni, že existence kněžských dětí je důvodem k zavedení dobrovolného celibátu pro kněze latinského obřadu?
„Skutečnost, že někteří kněží prožili určité vztahy a přivedli na svět děti, se netýká otázky kněžského celibátu, která je pro latinskou církev vzácným darem, o jehož trvale aktuální hodnotě se vyslovili poslední papežové, od sv. Pavla VI. po papeže Františka. Podobně jako skutečnost, že dochází k opouštění manželského svazku a potomstva samozřejmě nijak nezpochybňuje stále aktuální hodnotu křesťanského manželství. Důležité je to, aby kněz za této situace dokázal pochopit, jaká je jeho odpovědnost vůči dítěti, jehož dobro a výchova musejí stát v centru pozornosti církve, aby potomkům nechyběly nejen prostředky k životu, ale především výchova a láska otce.“
Připravil Andrea Tornielli, překlad Johana Bronková.
odeslat článek
vytisknout článek
