Nový portál Vatikánského rozhlasu

Dnešní liturgie prezentuje Ježíše jdoucího vstříc svému lidu. Je to svátek setkání: novost Dítěte potkává tradici chrámu; příslib dochází naplnění; mladí, Maria a Josef, se setkávají se starými, Simeonem a Annou. Zkrátka všichni se setkávají, když přichází Ježíš.

Co to říká nám? Předně, že jsme také povoláni přijmout Ježíše, který nám jde vstříc. Setkat se s Ním. V životě se potkává Bůh života každý den, nikoli občas, nýbrž každý den. Následovat Ježíše není rozhodnutí, které se přijímá jednou pro vždy, nýbrž denně. Pán se nepotkává virtuálně, nýbrž bezprostředně, v životě, v konkrétnosti života. Jinak se Ježíš stane jenom krásnou vzpomínkou na minulost. Jakmile Jej však přijmeme jako Pána života, střed a pulsující srdce všeho, pak žije a ožívá v nás. I nám se tak přihodí to, co se stalo v jeruzalémském chrámu. Okolo Ježíše se všechno setkává, a život se stává harmonickým. S Ježíšem přichází odvaha jít dál a síla obstát. Setkání s Pánem je zdroj. Proto je důležité se vracet k pramenům: upamatovat se na rozhodující setkání s Ním, oživovat první lásku, popřípadě si svůj příběh lásky s Pánem sepsat. Prospěje to našemu zasvěcenému životu, aby nebyl časem, který je pryč, nýbrž  časem setkání.

Pokud se upamatujeme na svoje zakládající setkání s Pánem, všimneme si, že nebylo nějakou soukromou záležitostí mezi námi a Bohem. Nikoli. Vzkvetlo ve věřícím lidu, po boku mnoha bratří a sester, v konkrétních místech a časech. Říká nám to evangelium, které ukazuje, jak se setkání uskutečňuje v Božím lidu, v jeho konkrétních dějinách, v jeho živých tradicích: v chrámu, podle Zákona, v prorocké atmosféře, společně s mladými a starými (srov. Lk 2,25-28.34). Tak je tomu i se zasvěceným životem, který klíčí a vzkvétá v církvi. Pokud se izoluje, uvadá. Zraje, když mladí i staří jdou spolu, když mladí nacházejí svoje kořeny a staří přijímají plody. Avšak stagnuje, když jde o samotě, s pohledem upřeným do minulosti anebo se vrhá vpřed ve snaze přežít. Dnes, na svátek setkání, prosme o milost znovu objevit živého Pána ve věřícím lidu a umožnit obdrženému charismatu setkat se s milostí tohoto dne.

Evangelium nám také říká, že setkání Boha s Jeho lidem má svůj začátek i cíl. Začíná se povoláním v chrámu a končí viděním v chrámu. Povolání  je dvojí. První povolání je »podle Zákona« (v.22), podle něhož Josef a Maria jdou do chrámu, aby vykonali, co je psáno v Zákoně. Je zajímavé, že text to připomíná jakoby refrénem čtyřikrát (vv. 22.23.24.27). Není to z donucení. Ježíšovi rodiče nepřicházejí, protože musejí nebo aby navenek zachovali nějaký předpis; přicházejí, aby odpověděli na Boží povolání. Potom nastupuje druhé povolání - podle Ducha – a to u Simeona a Anny. Také to je mocně zdůrazňováno. V souvislosti se Simeonem je třikrát řeč o Duchu svatém (srov. 25.26.27) a na závěr inspirovaná prorokyně Anna velebí Boha (srov. v.38). Dva mladí se vydávají do chrámu, povoláni Zákonem; dva staří byli pohnuti Duchem. Co říká toto dvojí povolání – Zákona a Ducha – našemu duchovnímu a zasvěcenému životu? Že jsme všichni povoláni ke dvojí poslušnosti: vůči Zákonu to znamená tomu, co dává životu dobrý řád, a vůči Duchu, který v životě tvoří nové věci. Tak dochází k setkání s Pánem: Duch zjevuje Pána, ale k Jeho přijetí je zapotřebí každodenní věrná vytrvalost. I ta největší charismata nepřinášejí plody bez uspořádaného života. Na druhé straně ta nejlepší pravidla nestačí, chybí-li novost Ducha: Zákon i Duch jdou spolu.

K lepšímu pochopení povolání, jež vidíme v prvních dnech Ježíšova života v jeruzalémském chrámu, můžeme přejít k prvním dnům jeho veřejné služby v Káni, kde proměňuje vodu ve víno. I tam se vyskytuje povolání k poslušnosti, když Maria řekne: »Udělejte všechno, co vám [Ježíš] řekne« (Jan 2,5). Všechno. A Ježíš žádá jednu zvláštnost; netvoří ihned něco nového, nevytvoří chybějící víno z ničeho, což by mohl, nýbrž žádá konkrétní a náročnou věc. Žádá naplnění šesti velkých kamenných džbánů určených k očišťování předepsanému Zákonem. Znamenalo to načerpat přibližně šest set litrů vody ze studně, což vyžadovalo čas a námahu, které se zdály zbytečnými, protože nechyběla voda, nýbrž víno! A přece právě z oněch džbánů naplněných »až po okraj« (Jan 2,7) Ježíš učiní nové víno. Tak je tomu s námi: Bůh nás povolává, abychom se s Ním setkávali skrze věrnost konkrétním věcem: každodenní modlitba, mše, zpověď, opravdová činorodá láska, každodenní Boží Slovo a být nablízku – duchovně i tělesně - zejména těm nejpotřebnějším. Jsou to konkrétní věci jako je v zasvěceném životě poslušnost představenému a řeholním pravidlům. Zákon se plní s láskou, a Duch přidává a přináší Boží překvapení jako v chrámu a v Káni. Voda každodennosti se proměňuje v nové víno, a život, zdánlivě více svázaný, stává se ve skutečnosti svobodnějším.

Vzpomínám si nyní na jednu skromnou sestru, která měla charisma být na blízku kněžím a seminaristům, a včera byl zahájen její beatifikační proces. Tato prostá sestr ničím neoslňovala, ale měla moudrost poslušnosti, věrnosti a nebála se novot. Prosme Pána, aby nám skrze sestru Bernadettu daroval milost ubírat se touto cestou.

Setkání, které se rodí z povolání, vrcholí viděním. Simeon říká: »Moje oči uviděly tvou spásu« (Lk 2,30). Vidí Dítě a vidí spásu. Nevidí Mesiáše, konajícího zázraky, nýbrž maličké dítě. Nevidí něco mimořádného, nýbrž Ježíše s rodiči, kteří přinášejí do chrámu pár hrdliček nebo dvě holoubata, tedy tu nejskromnější oběť (v. 24). Simeon vidí prostotu Boha a přijímá Jeho přítomnost. Nehledá něco jiného, nežádá a nechce víc, stačí mu vidět Dítě a vzít Jej do náruče: „nunc dimittis – nyní mne můžeš propustit“ (srov. Lk 2,29). Stačí mu Bůh, jaký je. V Něm nachází nejzazší smysl života. Je to vidění zasvěceného života, vidění prosté a ve své prostotě prorocké, kde Pán je na očích a v rukou. Nic jiného netřeba. Životem je On, nadějí je On, budoucností je On. Zasvěcený život je v církvi prorockým viděním. Je pohledem, vidoucím Boha přítomného ve světě, třebaže mnozí si Jej nevšimnou; je hlasem, který říká: „Bůh stačí, ostatní pomíjí“; je chválou, která plyne všemu navzdory, jak ukazuje prorokyně Anna. Byla to velmi stará žena, která prožila mnoho let jako vdova, ale nebyla zachmuřená, nostalgická nebo stažená do sebe. Naopak, nádavkem velebí Boha a mluví pouze o Bohu (v. 38).

Rád si představuji, že tato žena byla výřečná, odporovala klevetění a byla by dobrou patronkou naší konverze, protože chodila sem a tam a říkala: »Tam je! Tamto dítě! Jděte se podívat!«. Líbí se mi si ji takto představovat, jako ženu známou na tom místě.

Toto je zasvěcený život: chvála dodávající radost Božímu lidu, prorocké vidění, zjevující to, na čem záleží. Je-li tomu tak, vzkvétá a stává se pro všechny výzvou, jdoucí proti průměrnosti, proti poklesu počtu duchovenstva, proti pokušení zahrávat si s Bohem snižováním laťky, proti přizpůsobování se pohodlnému a mondénnímu životu, proti stěžování, nespokojenosti a naříkání, proti návykům typu „děláme, co můžeme“ a „vždycky se to tak dělalo“ - to nejsou věty od Boha. Zasvěcený život není přežíváním, není přípravou ars bene moriendi, což je dnešní pokušení vzhledem k poklesu povolání,  nýbrž novým životem. Je živým setkáním s Pánem v Jeho lidu. Je povoláním k věrné každodenní poslušnosti a k netušeným překvapením Ducha. Je viděním toho, jehož objetím se dostává radosti, tedy Ježíše.

Přeložil Milan Glaser