Vatikán. Na svátek Křtu Páně sloužil Petrův nástupce dopoledne v Sixtinské kapli ve Vatikánu mši svatou, při níž jako každý rok pokřtil několik novorozenců. Letos jich bylo 27, z nichž 15 holčiček a 12 chlapečků. Vzhledem k nemalému počtu dětí trvala samotná křestní liturgie bezmála hodinu. Rodiče oslovil papež v krátkém kázání proneseném spatra:
„Na začátku obřadu vám byla položena otázka: „Co pro své děti žádáte?“ A všichni jste řekli: „Víru“. Žádáte od církve víru pro svoje děti, a každé z nich dnes dostane do svého srdce, svojí duše Ducha svatého a dar víry. Tato víra se však musí rozvinout a růst. Někdo mi možná řekne: „Ano, ano musejí studovat...“ Ano, až budou chodit na katechismus budou dobře studovat víru, naučí se katechismu. Avšak dříve než bude víra studována, je třeba ji předat, a to je práce, která je na vás. To je poslání, které dnes přijímáte: předávat víru, předání víry. To se děje doma, protože víra se vždycky předává v rodinném „dialektu“, domácím dialektu, domácím prostředí.
Toto je váš úkol: předávat víru příkladem i slovem tím, že budete učit, jak udělat znamení kříže. Toto je důležité. Jsou děti, které se neumějí přežehnat křížem, a když jim povíte, ať se přežehnají, udělají pohyb, o kterém není jasné, co znamená.
Důležité je však předávat dětem víru svým životem víry: ať vidí vaši manželskou lásku, ať vidí pokoj domova, že tam je Ježíš. A dovolím si dát jednu radu – promiňte mi, že radím – ale nikdy se nehádejte před dětmi, nikdy. Je normální, že se manželé pohádají, to je normální, a bylo by zvláštní, kdyby tomu tak nebylo. Přete se tak, aby to děti neslyšeli a neviděli. Neznáte úzkost, kterou zakouší dítě, když vidí hádku mezi rodiči. Toto je s dovolením moje rada, která vám pomůže předávat víru. Přít se je ošklivé? Ne vždycky, ale je to normální. Ať to však nevidí a neslyší děti.
A nyní budeme pokračovat v obřadu křtu. Pamatujte však: vaším úkolem je předávat jim víru. Předávat doma, protože tam se učí víře; potom se studuje na katechismus, ale doma se víra žije.
A dříve než budeme pokračovat, chtěl bych říci ještě jednu věc. Vy víte, že děti dnes vnímají prostředí, které je jim cizí. Možná jim je trochu teplo nebo dusno. Pak také pláčí, protože mají hlad. Třetím důvodem pláče je prevence... Nevědí, co se bude dít, tak nejprve pláčí a myslí, že pak se uvidí... Je to obrana. Ať se tedy cítí pohodlně. A když pláčí z hladu, dejte jim jíst. Maminkám říkám: klidně je nakojte, přeje si to tak Pán.
Děti pak mají také polyfonické povolání. Začne jedno a druhé mu dá kontrapunkt. Pak další a další, až máme sborový pláč! A tak pokojně pokračujme v křestním obřadu s vědomím, že předávání víry je na vás.“
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
