Vatikán. Schopnost zahlédnout Kristovu přítomnost a cestu církve dějinami nás činí pokornými – řekl papež František při dnešní audienci italského Sdružení profesorů církevních dějin (AIPSC). Členy této asociace, založené v roce 1967, byli zpočátku převážně učitelé italských seminářů. Dnes do ní patří na 150 profesorů státních i církevních univerzit, teologických fakult a dalších institucí. Každé tři roky pořádají sympózia zaměřená na různá historiografická témata. Církevní historici, které papež František dnes přijal, se účastní konference probíhající na římské univerzitě LUMSA. U příležitosti padesáti let existence sdružení zvolili za téma dějiny pokoncilní církve, zejména v perspektivě bádání a šíření jeho výsledků.
Historia magistra vitae, Historie je učitelkou života, říká známé úsloví, avšak, jak dodával jeden jezuitský profesor (Giacomo Martina), má velmi málo žáků – zahájil bonmotem svou promluvu papež František. Profesorům církevních dějin pak poděkoval za jejich službu a zanícené svědectví:
„S nadšením studované dějiny totiž mohou a mají mnoho co učit dnešek, který je tolik rozvrácený a žíznící po pravdě, míru a spravedlnosti. Postačilo by, kdybychom se jejich prostřednictvím naučili moudře a odvážně uvažovat o dramatických a zhoubných důsledcích války, tolika válek, které poznamenaly cestu člověka po této zemi.“
Zejména dějiny italské církve skrývají svědectví minulosti, která mají být žárlivě střežena a zároveň pomáhat naší cestě do budoucna. Dějiny se totiž nemají stávat muzeem nebo hřbitovem nostalgií, nýbrž dědictví minulosti má být dobře zpřítomňováno, poznamenal František.
„Avšak jak vy sami říkáte, centrem dějin je Slovo, které se nerodí jako psané, nemá původ v lidském bádání, nýbrž je darováno Bohem a dosvědčováno především životem a v nitru života. Slovo, které působí v dějinách a proměňuje je zevnitř. Tímto Slovem je Ježíš Kristus, který vykoupil dějiny člověka a prostoupil je natolik, že vyznačil běh času před svým příchodem a po něm.“
Právě vědomí Jeho spasitelného a milosrdného působení by mělo věřícího historika vést k ještě většímu respektu ke skutečnosti a pravdě, k pozornějšímu bádání a koherentnímu svědectví v jeho vyučování, a naopak vzdalovat ho veškeré světské marnivosti a touze po kariéře a uznání.
„Schopnost zahlédnout Kristovu přítomnost a cestu církve dějinami nás totiž činí pokornými a zbavuje nás pokušení utíkat se do minulosti, abychom se vyhnuli přítomnému okamžiku. A to je zkušenost mnoha badatelů, kteří začali - neříkám jako ateisté, ale jako agnostikové - avšak nalezli Krista - dějinám totiž nelze porozumět bez této síly. Proto vám tedy přeji, drazí bratři a sestry, aby vaše nesnadné učení a vaše svědectví přispívalo ke kontemplaci Krista, úhelného kamene, který působí v dějinách, paměti lidstva a všech kultur. Kéž vám On vždy dovoluje zakoušet svou spasitelnou přítomnost v činech, dokumentech a událostech, ať už velkých či malých. A především bych řekl, v činech lidí pokorných a uposledněných, kteří jsou rovněž aktéři dějin.“
V závěru promluvy k profesorům církevních dějin se papež František vrátil k osobnosti jezuitského profesora Giacoma Martiny. Zavzpomínal, jak se s ním seznámil prostřednictvím argentinského jezuity Uga Vanniho a prozradil, že z popudu tohoto historika přečetl dokonce sedmatřiceti svazků dějin papežů od Ludwiga von Pastora.
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
