Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Jaké styčné body existují mezi cíly mnohostranné diplomacie a duchovním posláním Petrova nástupce? Tuto otázku si dnes papež František položil v tradiční novoroční promluvě k diplomatickému sboru, akreditovanému u Svatého stolce. Audience pro velvyslance 183 států, s nimiž Svatý stolec udržuje diplomatické vztahy, vždy poskytuje příležitost k bilanci vatikánských mezinárodních vztahů za uplynulý rok. Kromě apoštolských cest do Chile, Peru, Švýcarska, Irska a Pobaltských republik a podpisu rámcové smlouvy s Beninem zde můžeme jako významné kroky uvést budoucí brzké založení stálého papežského zastupitelství ve Vietnamu a zářijovou provizorní dohodu mezi Svatým stolcem a Čínskou lidovou republikou ohledně  jmenování biskupů:

„Děkuji Pánu, protože poprvé po mnoha letech jsou všichni čínští biskupové v plném společenství s Petrovým nástupcem a všeobecnou církví. Viditelným znamením této skutečnosti byla účast dvou biskupů z kontinentální Číny na nedávné synodě věnované mladým lidem. Bylo by žádoucí, aby pokračování v navázaných vztazích přispělo k řešení otevřených otázek a zajistilo nezbytný prostor k opravdovému požívání náboženské svobody.“

Papež se dále zmínil o nadcházejících institucionálních výročích tohoto kalendářního roku. Jako první jmenoval sedmdesátiletou činnost Rady Evropy, „instituce, s níž Svatý stolec spolupracuje již mnohá desetiletí, přičemž uznává její zvláštní roli při podpoře lidských práv, demokracie a právního státu“. Na rok 2019 připadá také sto let od založení Společnosti národů (28.10.1919), předchůdkyně dnešní OSN.

„Proč si připomínat již neexistující organizaci? Protože byla počátkem moderní mnohostranné diplomacie, jejímž prostřednictvím se státy pokoušejí vymanit vzájemné vztahy z logiky svévole, vedoucí k válce. Nepostradatelným předpokladem úspěšnosti multilaterální diplomacie jsou dobrá vůle a počestné úmysly všech zúčastněných, ochota k poctivé a upřímné konfrontaci a vůle k přijetí nevyhnutelných kompromisů. Tam, kde chybí byť jediný z těchto prvků, převáží jednostranná řešení a posléze útisk slabšího silnějším. Společnost národů se právě kvůli tomu ocitla v krizi a bohužel také dnes zaznamenáváme tytéž postoje, ohrožující trvání hlavních mezinárodních organizací.“

Římský biskup poukázal na sílící nacionalistické tendence, podrývající všeobecné poslání mezinárodních organizací, které ovšem ze své strany uvízly v neschopnosti abstraktního, pomalého systému a neposkytují účinná, uspokojivá řešení.

„Částečně to zapříčinil národní politický vývoj, stále častěji určovaný hledáním bezprostřední a sektářské shody namísto trpělivého a dlouhodobého úsilí o obecné blaho. Částečně je to dáno rostoucí převahou mocenských a zájmových skupin v mezinárodních organizacích, které zde vnucují vlastní vize a názory, čímž podněcují nové formy ideologické kolonizace, které mnohdy nectí identitu, důstojnost a citlivost jednotlivých národů.“

Po této úvodní analýze František přešel ke zprvu zmíněných styčným bodům mezi vatikánskou a multilaterální diplomacií, které vyvodil z promluvy sv. Pavla VI. (New York, 4.10.1965), prvního papeže na půdě Organizace Spojených národů v polovině šedesátých let minulého století. Nejprve upozornil na prvenství spravedlnosti a práva a varoval před emotivními, uspěchanými a krátkodechými reakcemi jak na mezinárodní rovině, tak na lokální úrovni.

„Od politiky se vyžaduje prozíravost, a nikoli omezenost na krátkodobá řešení. Dobrý politik nemá obsazovat prostory, nýbrž spouštět procesy. Je povolán k tomu, aby dal převážit jednotě nad konfliktem; jednotě, jejímž základem je solidarita pojímaná ve svém nejhlubším smyslu a jako výzva. Solidarita se tak stává stylem budování dějin; životní prostor, v němž konflikty, napětí a protiklady mohou dosáhnout mnohotvárné jednoty, jež plodí nový život. Tyto úvahy přihlížejí k transcendentnímu rozměru člověka, stvořeného podle Božího obrazu a podoby. Úcta k důstojnosti každého člověka je tudíž nezbytnou podmínkou skutečně pokojného soužití a právo je zásadním nástrojem k dosažení sociální spravedlnosti a k podpoře bratrských vazeb mezi národy.“

Zdůraznil Svatý otec s odkazem na Všeobecnou deklaraci lidských práv, jejíž „všeobecnost, objektivitu a racionálnost by bylo vhodné znovuobjevit, aby nepřevážilo dílčí a subjektivní pojímání člověka“. Za druhý prvek, společný vatikánské a konferenční diplomacii, poté papež označil obranu nejslabších. Připomenul pomoc katolické církve potřebným lidem na Ukrajině a v Sýrii a vyzval k tomu, aby se v budoucnosti Blízkého východu počítalo s křesťany.

„Sýrie a všeobecně celý Blízký východ se bohužel v těchto letech staly jevištěm, na kterém se střetávalo množství protichůdných zájmů. Kromě hlavních cílů politického a vojenského rázu nelze opomenout také pokus o vyvolání nepřátelství mezi muslimy a křesťany. Ačkoli během staletí povstalo mezi křesťany a muslimy nemálo rozbrojů a nepřátelství, na různých místech Blízkého východu spolu mohli po dlouhý čas pokojně žít.“

Mezi nejslabší, vyžadující ochranu, dále papež František započetl migranty, mladé lidi, děti a ženy. Povšimnul si také zaměstnaneckých podmínek mnoha pracujících, které na jedné straně hraničí s otroctvím, zatímco na druhé rostoucí technologický pokrok obírá lidi o práci.

„Mír nebudujeme pouze prostřednictvím politiky a rovnováhy sil a zájmů, nýbrž skrze ducha, ideje a skutky míru,“ citoval v úvodu třetího bodu své promluvy k diplomatickému sboru papež František opět slova svatého Pavla VI. před shromážděním Spojených národů, jimiž politiky zavazuje, aby byli mosty mezi národy a budovateli míru. Svatý otec vypočítal některé mírové kroky uskutečněné v minulém roce, jako dohoda mezi Etiopií a Eritreou, která uzavřela dvacetiletý konflikt obou zemí, či porozumění mezi vůdci v Jižním Súdánu umožňující obrodu národních institucí. Vedle těchto znamení naděje přetrvávají v Africe vážná napětí a bídy, konstatoval papež a obrátil pozornost k situaci v Demokratické republice Kongo, kde vyzdvihl především respekt k výsledku lidového hlasování:

„Se zvláštní pozorností sleduji vývoj situace  v Demokratické republice Kongo, s přáním, aby tato země znovu nalezla dlouho očekávané smíření, zahájila rozhodnou cestu rozvoje a ukončila přetrvávající situaci nejistoty zasahující miliony lidí, včetně mnoha dětí. K tomu je zapotřebí respektovat výsledek voleb, jenž je rozhodujícím faktorem udržitelného míru.“

Svou blízkost František vyjádřil také těm, kdo trpí násilím fundamentalistů zejména v Mali, Nigeru a Nigérii, a obyvatelům Kamerunu stiženým dlouhodobým vnitřním napětím. Na druhou stranu papež poukázal na „pozitivní potenciál“ tradičně pohostinné africké kultury, která se projevuje ve velkorysém přijímání uprchlíků a vysídlenců, a zmínil pozitivní trend v soužití různých náboženství:

„Ocenění si zaslouží skutečnost, že v mnoha státech narůstá pokojné soužití mezi věřícími různých náboženství a podpora společné solidární činnosti. Kromě toho zavádění inkluzivních politik a demokratických procesů přináší v mnoha oblastech výsledky schopné potírat naprostou chudobu a prosazovat sociální spravedlnost.“

Papež proto vybídl mezinárodní společenství k podpoře rozvoje infrastruktur, budování nadějné budoucnosti pro mladé generace a k emancipaci nejslabších sociálních vrstev.
Ve Františkově novoroční promluvě k diplomatům nemohla chybět zmínka o novém kurzu ve vztazích obou Korejí:

„Svatý stolec příznivě pohlíží na probíhající rozhovory a jeho přáním je, aby se konstruktivním způsobem dotkly také složitějších otázek a vedly ke sdíleným a trvalým řešením zajišťujícím budoucí rozvoj a spolupráci celého korejského národa a celého regionu.“

Podobné přání vyslovil Svatý otec na adresu Venezuely. Jejím obyvatelům přál brzké nalezení cesty z politické sociální a ekonomické krize, která by jim nabídla perspektivu naděje a míru. Závěrečné, jistě však nikoli poslední, přání se týkalo Svaté země. Papež vybídl k obnově dialogu mezi Izraelci a Palestinci a zopakoval dlouhodobé stanovisko Svatého stolce:

“… aby se konečně dospělo k dohodě a odpovědělo na legitimní aspirace obou národů, zajištěním soužití dvou států a nastolením dlouho očekávaného a vytouženého míru. K dosažení tohoto cíle je více než kdy jindy žádoucí a nezbytný svorný postup mezinárodního společenství, což stejně tak platí pro podporu míru v celé oblasti, zejména v Jemenu a Iráku, a pro doručení nezbytné humanitární pomoci potřebnému obyvatelstvu.“

„Přišel čas znovu promyslet náš společný původ, naše dějiny a náš společný osud. Nikdy nebylo tak jako dnes, v epoše velkého lidského rozvoje, nezbytné apelovat na morální svědomí člověka! Nebezpečí nepochází ani z pokroku ani z vědy. (…) Pravé nebezpečí spočívá v člověku, jenž je pánem stále mocnějších nástrojů, schopných jak ničení tak nejvyšších výdobytků!“ – citoval František Pavla VI. ve čtvrtém bodě svých podnětů pro multilaterální diplomacii, vybízejícím k novému promyšlení společného osudu lidstva. Jak František konstatoval, slova papeže Montiniho platila především šíření jaderných zbraní a jeho napomenutí bohužel nepřestávají být aktuální.

„Naneštěstí musíme s bolestí konstatovat, že trh se zbraněmi nejen nevykazuje známky zpomalení, ale naopak stálé se šířící tendenci k vyzbrojování, jak ze strany jedinců tak ze strany států. Znepokojující je zejména skutečnost, že jaderné odzbrojení, široce podporované a částečně provedené v minulých desetiletích, nyní ustupuje vývoji nových, stále sofistikovanějších a ničivějších zbraní. Na tomto místě chci zdůraznit, že „nemůžeme nepociťovat drásavý neklid, pomyslíme-li na katastrofální následky jakéhokoliv užití jaderné nálože. Byť bychom uvažovali pouze o riziku náhodné detonace těchto zbraní, způsobené chybou libovolného druhu, je třeba s rozhodností odsoudit hrozbu spojenou s jejich užitím, stejně jako jejich vlastnictví, právě proto, že jejich existence těží z logiky strachu, která se netýká pouze stran případného konfliktu, nýbrž celého lidského rodu. Mezinárodní vztahy nemohou být ovládány vojenskou silou, vzájemným zastrašováním a demonstrací válečného arsenálu.“ (Promluva papeže Františka k účastníkům Mezinárodního sympózia o odzbrojení, 10. listopadu 2017)

Zdůraznil papež  a dodal, že základem mírového soužití lidské rodiny musí být etika solidarity a nikoliv klamný pocit bezpečí zajišťovaný zbraněmi hromadného ničení.

Pobídku k znovupromyšlení společného osudu František na závěr vztáhl také na ekologickou problematiku. V souvislosti s dohodou dosaženou na nedávné Konferenci o klimatu (COP24) v Katowicích vybídl státy k posílení spolupráce v boji s fenoménem globálního oteplování. Poukázal také na důsledky bezohledné těžby přírodních zdrojů těžce dopadající na obyvatelstvo některých oblastí, jako například Amazonie. Jak připomněl právě tomuto regionu bude věnována zvláštní biskupská synoda v říjnu letošního roku, zaměřená sice v první řadě na otázky evangelizace, která však neopomine pojednat ekologickou problematiku a její dopady na sociální sféru.

V samém závěru promluvy k diplomatickému sboru obrátil papež pozornost k dvěma významným výročím připadajícím na tento rok. Prvním z nich je pád Berlínské zdi, k němuž došlo 9. listopadu 1989 a který – jak dodal – položil konec poslednímu dědictví II. světové války, drásavému rozdělení Evropy, o níž se rozhodlo na Jaltě a ve studené válce:

„Země na východ od železné opony po desetiletích útlaku znovu nalezly svobodu a mnohé z nich se vydaly na cestu , která je dovedla k přistoupení do Evropské unie. Kéž v současném kontextu, v němž převažují nové dostředivé síly a pokušení vztyčovat nové opony, nevymizí v Evropě vědomí blahodárných zisků - z nichž prvním ze všech je mír - jež přinesla cesta přátelství a sblížení mezi národy nastoupená po II. světové válce.“

Na letošní rok připadá také výročí lateránských dohod, které 11. února před devadesáti lety zajistily Vatikánu „tolik materiálního území, jež je nezbytné k výkonu duchovní moci svěřené lidem ku prospěchu lidí,“ jak definoval tento právní akt papež Pius XI. v den jeho uzavření a nyní připomněl papež František. Velvyslancům akreditovaným při Svatém stolci pak popřál vše dobré v novém roce a vyjádřil přání, aby tento rok dovolil posilovat pouta přátelství a zasazovat se o budování míru, po němž svět dychtí.

(jag, job)