Vatikán. Svatý otec sloužil dnes v zaplněné bazilice sv. Petra liturgii ze slavnosti Zjevení Páně neboli Epifanii. V úvodu svojí homilie papež mluvil o tom, že „Bůh přišel pro všechny a miluje každý národ, jazyk a lid“, a dodal:
„Ačkoli se náš Bůh zjevuje všem, přesto vzbuzuje údiv, jak se zjevuje. Evangelium vypráví, že se v okolí Herodova paláce mluvilo o Ježíšovi jako o králi. »Kde je ten narozený židovský král?« (Mt 2,2), ptali se mudrcové, kteří jej našli jinde než se domnívali: nikoli v královském paláci, nýbrž v ubohém příbytku v Betlémě. Stejný paradox vyšel najevo o Vánocích, kdy evangelium mluvilo o sčítání všeho obyvatelstva na zemi za časů císaře Augusta a místodržitele Kvirinia (srov. Lk 2,2). Nikdo z mocipánů té doby však nepostřehnul, že se Král dějin narodil v jejich době. A když Ježíš, předcházený Janem Křtitelem, ve třiceti letech veřejně vystoupí, evangelium podává další slavnostní prezentaci kontextu, když vyjmenovává všechny tehdejší „velikány“ světské a duchovní moci: císaře Tiberia, Poncia Piláta, Heroda, Filipa, Lysaniáše a oba velekněze Annáše a Kaifáše. A uzavírá, že »na poušti uslyšel Boží slovo Jan« (Lk 3,2), tedy nikdo z velikánů, nýbrž člověk, který žil v ústraní pouště. A to je to překvapení: Bůh se nestaví do světla světských reflektorů, aby se ukázal.
Když nasloucháme seznamu těchto slavných osobností, můžeme být pokoušeni obracet na ně „světla reflektorů“. Mohli bychom si myslet, že by bylo lépe, kdyby se Ježíšova hvězda ukázala v Římě na návrší Palatina, odkud Augustus vládl světu. Celá říše by se hned stala křesťanskou. Anebo kdyby byl osvícen Herodův palác, mohl by Herodes konat spíše dobro než zlo. Boží světlo však neosvěcuje toho, kdo září svým vlastním světlem. Bůh nabízí, nevnucuje; osvěcuje a neoslepuje. Stále existuje obrovské pokušení plést si Boží světlo se světskými světly. Kolikrát jen jsme následovali podmanivý lesk moci a zájmu v přesvědčení, že se tím dobře poslouží evangeliu! Tim jsme však posvítili chybným směrem, protože tam nebyl Bůh. Jeho laskavé světlo září v pokorné lásce. Kolikrát jen jsme se jako církev pokoušeli zářit vlastním světlem! My však nejsme sluncem lidstva. Jsme měsícem, který navzdory svým stínům odráží pravé světlo, kterým je Pán. Církev je mysterium lunae, a Pán je světlem světa (srov. Jan 9,5). On, ne my.“
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
